Téma: uplynulo 97 let od zahájení sedmidenní války na Těšínsku

Slezské Těšínsko, na západě oddělené od Moravy zemskou hranicí na řece Ostravici, bylo až do konce první světové války jednou z historických zemí Koruny české ve Slezsku. Československá vláda je proto už při vzniku republiky vnímala jako přirozenou součást území našeho státu. Opírala se přitom nejen o historické právo, ale i o hospodářské důvody, protože se jednalo o mimořádně významnou průmyslovou oblast, a vycházela ze smlouvy, ujednané během první světové války s Francií, která garantovala vznik nového československého státu v historických zemských hranicích českých korunních zemí, tedy Čech, Moravy a Rakouského Slezska, jehož součástí bylo vedle Opavska i celé Těšínsko.

V rozporu s touto státoprávní situací se na území Těšínska už před první světovou válkou vytvořily mimořádně složité jazykové a národnostní poměry. Za prací v nově otevíraných dolech, hutích a továrnách se na Těšínsko stěhovaly doslova tisíce imigrantů, kteří zde hledali uplatnění. Mezi migranty záhy převládli Poláci, přicházející většinou z okresů v okolí Krakova v sousední Haliči. Na konci první světové války Poláci na Těšínsku v řadě míst početně převažovali, ale na Těšínsku žili také Češi, Němci a také nemalá část slezského obyvatelstva, která sice stejně jako Poláci užívala místního smíšeného dialektu s převahou polských jazykových prvků, ale za skutečné Poláky považovala jen přicházející zástupy většinou nemajetných haličských imigrantů.

S odkazem na etnickou převahu a na právo národů na sebeurčení utvořili Poláci v Těšíně už před koncem roku 1918 svoji národní politickou reprezentaci nazvanou Národní rada pro Těšínské knížectví, která bez ohledu na skutečnost, že se v případě Těšínska nezpochybnitelně jednalo o českou korunní zemi, deklarovala její připojení k území nově se tvořícího polského státu. Ještě před koncem roku 1918 Poláci také Těšín a s ním i větší část Těšínska vojensky obsadili, a přestože československá vláda proti tomu mnohokrát protestovala, na ovládané části Těšínska začali bez prodlení se zaváděním polské státní správy, soudů, pošt i polského školství a dokonce organizovali odvody branců do polské armády. Když koncem listopadu 1918 vypsala polská vláda volby do polského ústavodárného shromáždění - sejmu, chtěla prosadit jejich konání rovněž i na jimi ovládané části území Těšínska, přestože de iure se stále nejednalo o polské území. Zatímco národně uvědomělí těšínští Poláci vnímali přirozeně všechny uvedené, poměrně razantní kroky Národní rady jako cestu k realizaci jejich práva na sebeurčení, ostatní obyvatelstvo Těšínska, zejména Češi a Němci, ale s nimi také početná skupina do té doby národnostně a politicky indiferentního slezského obyvatelstva, měli své vlastní představy o poválečném uspořádání této části Slezska a polské kroky vedoucí k připojení území Těšínska k území polského státu odmítali.

Vláda ČSR razantní postup Poláků na Těšínsku vnímala jako neoprávněný výkon cizí státní moci na svém území. Opakovaně proti polskému postupu protestovala u polské vlády. A po ignoraci diplomatických protestů rozhodla o řešení situace a zajištění území Těšínska pro výkon československé státní suverenity. Na společném zasedání československé vlády a prezidenta republiky T. G. Masaryka bylo rozhodnuto o obsazení historického území Těšínska jednotkami Československé armády, jejichž úkolem bylo vytlačení všech polských ozbrojených jednotek z území, které vláda považovala nezpochybnitelně za součást ČSR. Zároveň mělo být obsazování Těšínska připraveno a realizováno na začátku roku 1919 záměrně tak, aby bylo znemožněno uspořádání plánovaných polských voleb. Velením našeho armádního sboru na Těšínsku v síle přibližně 16 tisíc mužů byl pověřen plukovník Josef Šnejdárek. Postup Československé armády byl zahájen 23. ledna 1919 a byl veden dvěma směry – od Jablunkovského průsmyku z jihu a od řeky Ostravice ze západu. Rychle ustupující početně slabší polské jednotky byly zatlačeny k řece Visle, kde byl 31. ledna 1919 u městečka Skočov, ležícího asi 15 km východně od Těšína, další postup Československé armády po silném diplomatickém nátlaku Francie a dalších dohodových mocností na československou vládu zastaven. Bojové aktivity v tzv. sedmidenní válce o Těšínsko si vyžádaly na straně ČSR 53 padlých, 124 zraněných a 7 nezvěstných, polské ztráty činily 92 mrtvých, 855 zraněných, 813 nezvěstných a 576 zajatých.

Po podepsání příměří ukončily obě strany všechny další vojenské operace a československé jednotky se stáhly za novou demarkační linii, určenou francouzskými zástupci západně od Těšína. Protože na území Těšínska i nadále vznášely nárok jak československá, tak polská vláda, stalo se jeho území z pohledu mezinárodního práva tzv. sporným územím, které bylo postaveno pod mezinárodní kontrolu do doby, než bude rozhodnuto o jeho osudu. Bylo jasné, že dojde k rozdělení Těšínska a určení nových státních hranic. Jednání o Těšínsku se přeneslo na diplomatickou půdu právě probíhající poválečné mezinárodní pařížské mírové konference, která jednala o podobných hraničních sporech na řadě míst Evropy. Jednání o Těšínsku byla vedena souběžně s jednáními o hranicích na severním Slovensku na Oravě a na Spiši, kde se vývoj odehrával podobným způsobem, jako na Těšínsku. Plánované lidové hlasování, uspořádané pod mezinárodní kontrolou, se ale ani na Těšínsku ani na Oravě a na Spiši neuskutečnilo, a tak pařížská konference nakonec 28. července 1920 rozhodla územní spor rozdělením Těšínska - a s ním i Oravy a Spiše, podle arbitrážního návrhu velvyslanců vítězných mocností, navrženého v belgickém letovisku Spa. Arbitrážní rozhodnutí se předtím zavázaly respektovat obě strany územního sporu. Těšínsko bylo podle tohoto rozhodnutí rozděleno novou polsko-československou státní hranicí na dvě dnešní části – polské Těšínsko o rozloze cca 1005 km² východně od Těšína a československé, resp. české Těšínsko o rozloze cca 1 325 km² na západ od Těšína. Rozděleno bylo i samotné město Těšín, kde se hranicí stal tok řeky Olše. Součástí polského území se uvedeným mezinárodním rozhodnutím stala celá pravobřežní historická část města, zatímco levobřežní předměstí tohoto původně nerozděleného krajského města s mimořádně významným železničním nádražím byla přiznána ČSR. Správa nad přiznanými částmi Těšínska byla mezinárodními jednotkami předána ve stejný den a stejnou hodinu zástupcům polských a československých úřadů v obou částech rozděleného Těšína dne 10. srpna 1920.

V české veřejnosti je spor o Těšínsko a sedmidenní válka téměř zapomenutou událostí. Ale význam vojenského zásahu byl dalekosáhlý – s nadsázkou se dá říci, že to byli právě českoslovenští legionáři, díky nimž zůstaly na československém území nejen Jablunkov, Třinec nebo Český Těšín, ale i Karviná, Orlová, Petřvald či Bohumín. Většina historiků se totiž obvykle shoduje v tom, že to byl právě pečlivě připravený a rychle a důsledně provedený zásah Československé armády v lednu 1919, který umožnil československé vládě nejen vytlačit polské ozbrojené jednotky na východ od Těšína, ale především upozornit mezinárodní veřejnost na to, co se v československo-polském pohraničí na Těšínsku, potažmo na severním Slovensku, děje. Československé vládě se mnohem snadněji podařilo přenést jednání o hranicích mladého státu s Polskem na mezinárodní půdu – přesněji do Paříže, kde se dostalo na pořad právě probíhající poválečné mírové konference složené ze zástupců Francie a dalších více než třiceti dohodových států. Tato konference také územní spor ukončila, když rozhodla o rozdělení těšínského Slezska, Oravy a Spiše a o průběhu podnes platných státních hranic.

Většina padlých československých vojáků z bojů o Těšínsko s Poláky byla po ukončení sporu pohřbena na hřbitově v Orlové, tedy záměrně ve městě, které bylo v té době jedním z hlavních středisek českého národního života na Těšínsku. V meziválečném období byl u hrobů vybudován také důstojný památník se jmény všech pohřbených. Bohužel byl záhy po polské okupaci československého pohraničí na Těšínsku a záboru Orlové v říjnu 1938 poničen. Rozbito bylo především  dominantní sousoší obránců Těšínska se slezskou orlicí. Památník na svou opravu čeká dodnes.

Padlí českoslovenští vojáci, kteří leží na hřbitově v Orlové, čestně splnili svou vojenskou povinnost a se zbraní v ruce na Těšínsku v lednu 1919 bojovali při obraně hranic své země, Československé republiky, za níž položili i své životy. Jejich velitel plk. Josef Šnejdárek, který po ukončení bojů o Těšínsko bránil hranice mladé republiky v bojích s Maďary na jižním Slovensku, byl následně povýšen do hodnosti armádního generála a stal se nositelem mnoha našich, francouzských a dalších spojeneckých vojenských a státních řádů a vyznamenání. Ale nejen on si zaslouží připomenutí, uznání, obdiv a úctu. Také proto v současné době usiluje vedení města Orlová společně s Československou obcí legionářskou, Muzeem Těšínska a dalšími partnery o opravu památníku a jeho uvedení do důstojné meziválečné podoby.

PaedDr. Zbyšek Ondřeka, ředitel Muzea Těšínska

PhDr. Jan Saheb, Ph. D., historik Muzea Těšínska