Téma: středeční glosy Miroslava Macka

Lubomír Kopeček ve své zajímavé, právě vydané knize „Miloš Zeman -Příběh talentovaného pragmatika“ v úvodu napsal: V lednu 1992 zazněla v československém parlamentu následující slova: „Chtěl bych varovat před obecně rozšířenou, dalo by se říci populistickou iluzí, že hlas lidu je hlasem božím, a že to, co nespraví parlament, opraví občané.“ … Ve svém plamenném odmítání lidového hlasování se opřel o citaci psychiatra Cyrila Höschla: Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý je debilní, dementní nebo alkoholik. Zhruba polovina obyvatel v této zemi má podprůměrný intelekt…Těmto lidem – je to tedy polovina národa – uniká ona složitá mnohotvárnost, komplementarita, mnohoznačnost světa.“ … K řečnickému pultu poslanecké sněmovny přistupuje český prezident. Ve svém projevu sugestivně oponuje odpůrcům referenda s poukazem na to, že „všichni jsme neobyčejní“. Rozhodně odmítá argumenty, že občané nejsou schopni rozhodovat v referendu o důležitých záležitostech, a odsuzuje obavy, že nám hrozí „vláda lůzy“. Podle něj nikdo takovými slovy „nemá právo urážet svůj vlastní národ.“ … Tato velmi protichůdná vyjádření se srovnatelně naléhavou přesvědčivostí pronášela stejná osoba: Miloš Zeman. Co se v onom dlouhém mezidobí odehrálo, že tento člověk tak zásadně změnil své názory? Dodávám: Znaje Miloše Zemana bohužel až příliš dobře, musím panu Kopečkovi vzkázat, že tento člověk svůj názor na tuto věc nezměnil a stále považuje většinu lidí za pitomce, kteří mu nesahají ani po kotníky.   Také se nezměnil v tom, že je ochoten spatra pronášet cokoliv, co se mu v tu chvíli hodí a takových protiřečení by v jeho projevech našel spoustu a spoustu. Můžeme tomu říkat pragmatismus, ale je to též, a to převážně, bezzásadový postoj bezzásadového člověka, ochotného dopustit se pro opojný pocit vítězství jakéhokoliv názorového veletoče, neboť jestli něco nesnáší, až nenávidí, pak porážku (vzpomeňte si na jeho zbabělý útěk ze sněmovny po nepřímé volbě prezidenta).