Uznání Jeruzaléma jako hlavního města židovského státu je potvrzením de iure ze strany Spojených státu, de facto je Jeruzalém jako hlavní město Izraele uznáván již mnohými evropskými státy, a to včetně těch, které dnes podávají protesty prostřednictvím svých zvolených politiků. Je třeba se zeptat proti čemu protestují? Proti tomu, že Jeruzalém je nejen historické, ale také duchovní město Izraele? Že nikdy hlavním městem nepřestalo být i přestože stát Izrael po dva tisíce let neexistoval? Nebo proti tomu, že Židé dávají všem těm „liberálně-demokratickým“ pořádnou lekci z toho, co to znamená vážit si svých kořenů a bránit svoji identitu, a to třeba i proti celému světu? Politikům, kteří odmítají svoje vlastní historické a duchovní kořeny v rámci nějaké vybájené ideologii multikulturní humanity?
Je pozoruhodné, že evropští politici, kteří projevují obavy z uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele, jsou tyto obavy z toho, co udělá arabský, potažmo islámský svět. Tedy hlavně obavy z nepokojů a teroru. Ano, tak daleko jsme došli, raději ustupujeme. Ne proto, že moudřejší ustoupí, ale ze strachu před násilím a pak to nazýváme tolerancí. Kolikrát již takhle evropské státy ustupovaly? Naposledy před Hitlerem, ze strachu z nacismu. Teď ustupují před islámem, ze strachu z islámu. Když palestinští Arabové vraždí nevinné izraelské civilisty, nikde není slyšet hlas evropských politiků a lidskoprávních aktivistů. Když Izrael provede odvetná opatření, stejní politici a aktivisté, kteří předtím mlčeli, mají najednou plná ústa lidských práv palestinských Arabů, vytahují obrázky arabských dětí a zničených ulic v Gáze. K násilí palestinských Arabů svět mlčí, ale obrana Izraele je brána jako agrese. Z oběti se tak v tomto zvráceném pohledu, stává viník.
Na vztahu mnohých evropských zemí a politiků k Izraeli se ukazuje nahota a neschopnost těchto zemí a politiků postavit se problémům zpříma a pohlédnout pravdě do očí. Nedochází jím, že nejde volat po humanitě, odsuzovat negativní reakce směrem k islámskému světu a zároveň stavět betonové zábrany ve městech, byť zabalené jako vánoční dárek, aby náhodou se některému z představitelů islámského světa, nechtělo vjet na vánoční trhy s kamiónem. Izrael také staví zábrany proti bojovníkům islámu, ale také proti těmto bojovníkům bojuje, neomlouvá je, protože je zná, zná jejich mentalitu.
Z hlediska naší civilizace a chce se mi říci civilizace s pokřivenými hodnotami, má každý nějaká práva, která má právo vyžadovat. Podobně to je s pohledem naší civilizace na různé náboženské a etnické skupiny. Chybí zde však povinnosti a zodpovědnosti těch, co se dožadují svých práv. Zodpovědnost a povinnost má pouze ten, po kom se ta práva žádají. Podobně to je ve vztahu k Izraeli. Izrael má zodpovědnost, aby palestinští Arabové měli svoje práva. Izrael má povinnost, aby palestinští Arabové měli možnost svá práva uplatnit. Nicméně, podobný tlak již není směrem k palestinským Arabům. Tento tlak ovšem není ani směrem k těm, kteří přichází do Evropy a snaží se zde uplatňovat svoje práva a politici se snaží veřejnosti namluvit a donutit jí, společně s neziskovými organizacemi, že je naší povinností dostát jejich právům.
Uznání Jeruzaléma jako hlavního města státu Izrael je nejen postavení se nárokům nezakládajícím se na reálném základě, ale také krokem do reality. Odkládáním uznání Jeruzaléma a ústupky se ničeho nedosáhlo. Naopak. Požadavky palestinských Arabů se jen stupňovaly, aby nebyly přijatelné pro Izrael a Izrael měl v ruce Černého Petra. Podobně se choval Hitler a sudetští Němci ve vztahu k Československu, aby pak mohli do světa křičet; „Vidíte, jací jsou ti Češi!?“ Palestinští Arabové, islámské země, mnohé evropské státy a lidskoprávní organizace se chovají podle stejného scénáře.
Proto uznání Jeruzaléma nelze brát jen jako uznání faktického stavu, ale také jaké bouchnutí do stolu se slovy „A dost! Hra s vašimi cinknutými kartami končí!“
