Každoroční folklór okolo vyznamenání

Udělování nejvyšších státních vyznamenání patří k základním pravomocem prezidenta republiky daným mu Ústavou České republiky. Výběr dekorovaných je vždy subjektivní a konečné slovo má jedině prezident. Z tohoto výběru se také každoročně stává politikum.

Vzpomeňme jen na loňský případ vynamená-nevyznamenání strýčka Bradyho a poprasku, který kolem toho vyvolala pražská kavárna a která si následně uspořádala také vlastní trucpodnik.

Letošních 39 vyznamenaných dokazuje, že při výběru měl prezident více než šťastnou ruku.

Persony typu generálů Ludvíka Krejčího a Karla Kutlvašra, spisovatelů Jaroslava Foglara a Vlastimila Vondrušky, partyzána Jana Přikryla, zpěvaček Yvetty Simonové, Heleny Vondráčkové a Jarmily Šulákové, světoznamého ekonoma Milana Zeleného (známého propagátora Tomáše Bati) a rychlobruslařky Martiny Sáblíkové by rázem mohly spočinout v Pantheonu osobností českého národa.

Největší spor se vždy vede o osobnosti z oblasti kultury, kdy měřitelnost jejich zásluh  může být problematická a těžko měřitelná. Přesto si troufnu tvrdit, že v naší zemi není nikdo, kdo by neznal herce Luďka Sobotu a režiséra Zdeňka Trošku.

Hlášky z jejich komedií jsou kultovní záležitostí a oslovují spolehlivě řadu generací.

Pro odpůrce Miloše Zemana představují pomyslný klacek, který hodlají využít k zástupné kritice prezidenta republiky.

Jenže v daném kontextu tato kritika není na místě. A v případě nesouladu s některou z vybraných osobností je možné připustit pouze, že byla vybrána na základě na zralého uvážení pana prezidenta.

Kritici tak mají jedinou šanci: v prezidentských volbách zvolit prezidenta podle svého uvážení a nikoliv každoročně kafrat a hanět dekorované.

Mgr. Bc. Jan Kopal