Co dělat se stavem naší politiky?

"Klamali jsme v listopadu 1989 sami sebe velkými očekáváními, která jsou příčinami o to větších zklamání ze současného stavu dnešní politiky?“  "Stalo se to díky stále silnějšímu tlaku vládnutí EU světové globalizace?" Tyto otázky si stále častěji kladou občané zklamaní chováním současných politiků. Jistě díky multikulturální politice EU nastal jako důsledek chránění "frustrovaných menšin" nárůst terorismu, díky její nešťastné ekologické politice nastal nárůst cen elektřiny, benzínu a všeho na to navázaného, díky pozitivní diskriminační politice nastal růst požadavků Romů a s tím spojených nepokojů a trestných činů. Díky světové hospodářské krizi vyprovokované Clintonovou socialistickou politikou ochraňující nemajetné do té míry, že donutil banky nepřijímat záruky za jejich hypotéky na domy, což logicky vedlo ke zhroucení bankovního trhu, narostly i v naší zemi nečekané hospodářské problémy. EU navíc jistě přispěla k morální devastaci tím, že pro samé budování evropského superstátu zapomněli jeho tvůrci naprosto na duchovní a tím i na morální rozměr problémů s tím spojeným. Nejde ale svádět všechny problémy naší politiky jen na vnější negativní vlivy ze socializace světa. Toto vše a mnoho dalších, diplomaticky řečeno nerozumných, věcí po léta propagovali a bohužel nadále propagují v naší republice konkrétní lidé. Lidé přesvědčení o své elitnosti, kteří si myslí, že jen oni vědí, jak udělat to nejlepší  pro nás hloupé občany. Politici, s výjimkou prezidenta republiky, si dlouho neuvědomovali, jak velké je to nebezpečí pro naši zem. Podcenili vliv těchto, až na výjimky nikým nevolených lidí, tzv. NGO, kteří se chytře propojili s kapitálem regulujícím celá odvětví, čím získali schopnost vyvinout velký tlak na prosazení svých spasitelských představ. V těchto představách byli podporováni bohatými sponzory, kteří z jejich nápadů profitovali. Připomeňme jen 10 000 slunečních ekobaronů, mnoho větrných ekobaronů a o ekobenzinobaronech a ekouhlobaronech nemluvě. Zatímco slušní politici vliv médií podcenili, oni vysílali přes média tak dlouho do zájmových skupin vzkazy, že jsou tyto v podstatě utopické představy v jejich zájmu, až je podle hesla prosazovaného už Goebbelsem o stokrát opakované lži přesvědčili tupou veřejnost o své jediné pravdě. V důsledku toho, že média propagují myšlenky těchto elit, se z občanů stal manipulovaný dav, který prostě věřil tomu, co mu média přinášela. V důsledku toho u nás skončila politická diskuse a občané začali věřit, podobně jako za totalitárního socialismu, jen té jedné určitě správné pravdě, kterou jim hlásají tito levicoví intelektuálové zaštítění kdysi prezidentem Havlem a nyní prominenty TOP 09. Začali věřit v tzv. nepolitickou politiku.

Naštěstí pojmy levice a pravice v myslích mnoha lidí stále existují a současný prezident Miloš Zeman snad bude pokračovat ve snaze svého předchůdce o nastolení parlamentní demokracie a o navrácení idejí do politických diskusí. To snad tyto intelektuální zbohatlíky alespoň na čas umlčí. Nebude to mít lehké, protože výše uvedeným idejím o nepolitické politice a politické korektnosti podlehli již i sami politici sdružení v parlamentních stranách. TOP 09 je toho zářným příkladem.

Soudný člověk si říká, jak se jen mohlo stát, že si naši politici nechali přerůst přes hlavu pár polovzdělaných elitářů? Podle mne se to stalo proto, že politici v posledních letech začali žít v jakési izolaci od reality. Namísto politických diskuzí nad skutečnými problémy země a nás lidí v ní žijících se neustále vzájemně přesvědčují na schůzích a nejrůznějších seminářích pořádaných mezi sbou a spřátelenými účastníky o svých pravdách, které pak prosazují ve jménu dobra, aniž si ověřují, zda je lidé potřebují, nebo zda jim dokonce neškodí. Žijí celí uštvaní z neustálých zasedání nejrůznějších VR a předsednictev v jakémsi idealitzovaném skleníku salonních konferencí a v důsledku toho pak vymýšlejí nesmysly, které nazývají reformami, které nejenže z velké většiny nejsou v zájmu běžných občanů, ale dokonce jim často velice škodí. Příkladem je ekodaň na uhlí, výroba benzínu z řepky namísto pěstování pšenice, dotování větrníků i tam kde není vítr, o dotaci pro 10 000 slunečných ekobaronů nemluvě. Pak není divu, že státní rozpočet na takové nesmysly doplatí. Ano, krásně se na ekologických seminářích poslouchá, jak budeme díky tomu dýchat čistý vzduch a jak ochráníme přírodu. Jenže běžným občanům stát nedokáže dokonce ani valorizovat starobní či invalidní penze v důsledku megalomanské podpory těchto ekobaronů. Tito občané pak nejenže nemají na elektrické topení a v důsledku zavedení ekodaně ani na uhlí, musejí pak zákonitě topit pilinami, odřezky z chemicky napuštěných dřevotřísek a dusí se celou zimu v takovém smogu, že doktoři bubnují na poplach z respiračních nemocí. Nehledě k tomu, kolik stromů kolem každé vesnice lehne zbytečně na otop na zimu. Právě ekologisté a nejen oni zapomínají, že vždy když někoho či něco chrání, zákonitě ubližují někomu či něčemu jinému. Dotace a ochranářská politika je nejhorší zhoubou dobré ekonomiky státu.

Stát by měl pouze zajistit bezpečnost, volný pohyb lidí, vymahatelnost práva, dopravní dotupnost a co nejméně lidem zasahovat svými dalšími nařízeními do života. Ekonomickou prosperitu zajistí minimálními daněmi a především dlouhodobou daňovou stabilitou. Nejde totiž jen chránit zaměstnance, ale i jejich zaměstnavatele. Zaměstnaci potřebují mít zaměstnavatele, kteří budou podnikat se ziskem a budou mít prostředky na rozšiřování výroby. Jen tak budou moci zaměstnat více lidí. Často mezi podnikatele chodím a vím, že jsou šťastni, když se jim toto daří. Jenže v nestabilním prostředí nemohou naplánovat žádné rozšiřování výroby, když nevědí, zda se do měsíce nastavené daně a poplatky nezhroutí nějakým nesmyslným nařízením Ministerstva financí. A další věc je, že by si měli naši politici napříč stranami uvědomit, že tito podnikatelé již nežijí za železnou oponou, a jakmile se jim nebude dobře podnikat u nás, odsunou svá sídla do zahraničí. A nemusí to být jen do daňových rájů, ale mnoho jich už kvůli rovné Miklošově a Putinově dani odešlo podnikat na Slovensko a do Ruska. Ale pozor! Nové podnikatele nepřilákají do naší země jen investiční pobídky, jak je kdysi dělali socialisté. Ty jsou v průzkumech řazeny až na osmé místo, ale stabilní prostředí a nízké daně jsou jejich absolutní prioritou. Pak se do takové země pohrnou a nebudou utíkat, jako nedávno uteklo více než 300 podnikatelů se svými firmami před Kalouskovou trojčlenkovou ekonomikou a neustálým vyhrožováním, co zase na ně vláda uvalí. Nejen zaměstnaci, ale i zaměstnavatelé potřebují k práci a ke spokojenému životu tuto materiální ekonomickou spravedlnost a svobodu. Ne nadarmo dostal Nobelovu cenu za ekonomii Friedrich Hayek a pak další čtyři podobně smýšlející ekonomové mj. za to, jak po aplikaci jejich metod vzrostly HDP států, kde je zavedli. A stěžejní myšlenka byla: "Pokud klesá ekonomika státu, snižte okamžitě daně."

A ještě je nutno vysvětlit jednu zásadní věc rozdílu mezi pravicí a levicí. A to pohled na pojem svoboda člověka. Kromě výše uvedené materiální ekonomické svobody člověk jako myslící bytost potřebuje svobodu mnohem větší. Skutečnou svobodu, která není jen důsledkem toho, co si vybere za práci, za školu a podobně, ale která je cílem a smyslem jeho života. Svobodu, bez níž nežije nikdo z nás život naplno a svobodně. Skutečná vnitřní svoboda je to, co nalezne člověk ve svém nitru. Jde o nalezení důvěry v sebe sama. U věřících o nalezení Boha. Jen takoví lidé dokáží být v životě opravdu úspěšní a šťasní. Jen takoví lidé nepotřebují neustále nad sebou ochranářskou politiku státu. Naopak, ta je svazuje a nikdy jim nedovolí se naplno svobodně realizovat. A v tom je hlavní rozdíl mezi přístupem autentických pravicových politiků a levicových socialistů. Pravicoví liberálové, tedy ti skuteční, nikoliv ti, kteří se v posledbí době za ně vydávají, vědí, že čím méně budou politici lidem zasahovat do života, tím bohatší život jim dovolí prožít. Naopak levicovým politikům vyhovuje neustálé opečovávání občanů, jakoby tito byli neschopni samostatné existence a v důsledku takového opečovávání i z lidí původně sebevědomých ve větší či menší míře takové lidi udělají. V tom je rozdíl v pojmu svoboda mezi levicí a pravicí. Levice pod pojmem svoboda se spokojí pouze s tou materiální svobodou, pravice chce svobodu úplnou. O tu materiální se umí pravicově smýšlející občané již postarat sami, pokud jim stát zajistí bezpečné a stabilní podmínky po život. A tato skutečná vnitří svoboda, která je základním prostředkem křesťanské etiky, je cílem, nikoliv pouze prostředkem, k  dosažení smysluplného života. Materiální svoboda je pouze prostředkem k nalezení tohoto cíle - skutečné vnitřní svobody. Protože cílem lidské existence je skutečná vnitřní svoboda, je nutné, aby každý měl možnost žít ve správné materiální svobodě, kterou nám mají zajistit dobří politici. Mají se starat o zajistění bezpečnosti, dodržování a vymahatelnosti práva a nedotknutelnosti soukromého majetku, který svou prací vybudují. A nemají občany obtěžovat nesmyslnými vyhláškami a požadavky. Nejen oni, ale i ostatní občané totiž mají mozek a myslí samostatně.

Ivana Haslingerová

www.fragmenty.cz