Cena za Nagano. Co když je největší český sportovní úspěch spíš prokletím?

Hokejoví bohové! Děkuji za vaši zlomyslnou nadílku přesně před patnácti lety. Za to, že jste Šlégrovi, Reichelovi a Svobodovi přifoukli na hokejky víc štěstíčka než Lindrosovi a Buremu. Že se hlavně díky vám naši naši kluci vrátili do mladé země, hladové po nových hrdinech, zlatí a ne bramboroví.



Děkuju za to, že jste Česku dopřáli největší porci klamu přeživších v historii. Za ty tisíce kluků, kteří zatoužili být jako Jágr. A za tisíce otců a matek, kteří si na synech, co jako Jágr být vlastně nechtěli, hojili vlastní mindráky. Za rodinné rozpočty vysáté výstrojí a cestováním. Za školu, koníčky, přátelství a lásky obětované přeludům medailí, pohárů a milionových gáží.

Rodiny v těch klucích viděli nové hvězdy. Trenéři materiál, se kterým se dá pracovat. Statistika ale jen budoucí dvacetileté pořízky bez vzdělání a sociálních dovedností, kterým se spíš než zlatá brána NHL otevřou rozvrzaná vrátka amatérských týmů krajského přeboru.



Děkuju za utužení národního mýtu, že stojíme sami proti všem. Maličtí, podceňovaní a ukřivdění, ale vyvolení – aspoň vámi, hokejovými bohy. Díky za nelítostného rozhodčího Billa McCrearyho. Za hokejovou federaci, která po českém bonzu odmítla diskvalifikovat Švédsko za administrativní chybu. Za možnost natřít to těm zpropadeným Rusům v „našem hrdém finále“ jehož „čas vysílání nadiktovalo zámoří“, jak jsme se od Roberta Záruby a Petra Vichnara dozvěděli už v první minutě přenosu.

Děkuju za nový mýtus turnaje století, kterýžto termín v Kanadě ani Rusku téměř neznají, a který do wikipedického hesla o Naganu vložil teprve před dvěma lety někdo z Prahy. I za sladkou iluzi, že český úspěch ve sportu oblíbeném jen nad padesátou rovnoběžkou docenil celý svět.

Děkuju za utužení bafuňářského světonázoru. Pozná se podle přesvědčení, že vítězství jednoho musí vždy být porážkou druhého, že účel světí prostředky a že by stát měl podporovat profesionální sport. Že když do čehokoli půjdete srdíčkem, štěstíčko se přidá.

Děkuju za obohacení české politiky o postavu Jiřího Šlégra.



Upřímně: díky za všechnu tu radost z dvaadvaceti zlatých medailí. Po patnácti letech ale snad přišel čas utlumit výskání a mrknout se jim na rub. Mají na něm nalepenou cenovku.

Výstřižky v textu z Mladé fronty a Sportu

Michal Kašpárek

www.finmag.cz