Vyšlo před čtyřmi lety a je stále aktuálnější: Kéž by elity měly ještěrčí ocásky a Pavel Kosatík se 3x nemýlil

Když se nám v České republice nedaří něco dle našeho přání, často mluvíme o tom, že selhaly elity a ještě častěji, že u nás vlastně žádné elity ani nejsou. Buď emigrovaly, byly vyhubeny vnějším nepřítelem, případně jsme si je vyhubili sami. Do jisté míry toto tvrzení odpovídá realitě. Občas ale člověku svitne naděje, že se rodí elity nové. Že názory pánů Kellerů, Peheů, Bělohradských či Halíků jsou pouze okrajovou záležitostí a jen shodou náhod jsou právě oni vydávání za nové české elity.

Když se nám  v České republice  nedaří něco dle našeho přání, často mluvíme o tom, že selhaly elity a ještě častěji, že u nás vlastně žádné elity ani nejsou. Buď emigrovaly, byly vyhubeny vnějším nepřítelem, případně jsme si je vyhubili sami. Do jisté míry toto tvrzení odpovídá realitě. Občas ale člověku svitne naděje, že se rodí elity nové. Že názory pánů Kellerů, Peheů, Bělohradských či Halíků jsou pouze okrajovou záležitostí a jen shodou náhod jsou právě oni vydávání za nové české elity.

Výše zmínění a vyznamenaní pánové jsou pouze elitáři, nikoli příslušníci skutečné elity. Pozor na zmatení pojmů, protože elitář a příslušník elity mají k sobě blízko asi jako zmrzlina k mrakodrapu.  

Co tedy vlastně jsou elity, jak by měly fungovat a k čemu nám jsou? Na tento sled otázek se jistě pokoušejí odpovědět lidé povolanější než jsem já. Pokusím se tedy přiblížit svůj osobní pohled na výklad tohoto pojmu.

Za elitu považuji uskupení jedinců, kteří jaksi z podstaty věci nemusí ostatní o své příslušnosti k „high society“ nikoho přesvědčovat. Jsou vzdělaní, nepodléhají „blbým náladám“, nenechají se svést mediálními štvanicemi, nemění své názory po každých volbách, nemají zapotřebí vést se na momentální společenské poptávce (po boji proti boháčům, po potlačení národnostních menšin či po zuřivém a halasném boji proti korupci). To pro mě v kostce znamenají elity.

I z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že v České republice skutečné elity chybí. Jsou mezi námi jedinci, kterým by bezesporu ono označení „příslušník elity“ slušelo, ale ti tvoří pouze jednotlivé ostrůvky inteligence a zdravého rozumu, které jsou rozemílány davem tzv. osobností (jinak řečeno elitáři) a politicky, ekonomicky i mediálně negramotných mas.

Jasně viditelné spojení bohužel mezi „obyvateli ostrůvků“ není a proto není nikterak přínosné pokládat na stůl konkrétní jména. Myslím, že pro účely tohoto textu to ani není podstatné. Příslušníkem elity může být spisovatel, publicista, ekonom, umělec a vlastně kdokoli další, kdo splňuje daná kritéria, které jsem, připouštím, možná nepřesně a povrchně naznačil o odstavec výše.

Nezřídka jsou za příslušníky elity považováni spisovatelé a publicisté. Za někoho takového jsem považoval např. Pavla Kosatíka, kterého v rozhovoru pro Reflex tituluje Ivan Adamovič jako jedince „s nejpodnětnějším hlasem v současném veřejném prostoru“.

Sám patřím mezi Kosatíkovi čtenáře a jeho bystrý úsudek, nastudovaná fakta, všeobecné znalosti a stylistické schopnosti mu opravdu nelze vytknout. Kosatík má navíc tu báječnou vlastnost, že si vždy dokáže vybrat pro svoji knihu zajímavé téma či osobnost. Ve své knihovně mám jeho předposlední knihu o Janu Masarykovi a letos mu vychází neméně žádaná záležitost – životopis Pavla Tigrida. K tomu je třeba přičíst i seriál České století, na kterém se velkou měrou podílel. Po shlédnutí prvního dílu musím říci, že Kosatíkův rukopis je naštěstí velmi dobře znát a do jisté míry překryl moji obavu z režírování stylově neukotveného Roberta Sedláčka.

Pavel Kosatík na první pohled splňuje veškeré atributy k tomu, abychom jej mohli považovat za příslušníky elity národa. Bez patosu. Pouze s přihlédnutím k faktům.

Když se ale podíváme na jeho názory do větší hloubky, tak sebemenší jistoty nejspíš pozbudeme. V onom rozhovoru pro poslední Reflex právě sám Pavel Kosatík mluví o absenci skutečných elit v našem prostoru, byť je popisuje jako „společenské struktury“:

„V minulosti jsme si prostě většinu společenských struktur zničili a teď chceme, aby se nějak samy obnovily, což se nestane“.

Jeho lehce ponurá mysl se vyjasňuje, když hovoří o vzepětí národa, za které považuje události v roce 1968. Myslím, že se mýlí už v tomto bodě. Líčí, jak je i ze dnešního pohledu potěšující, že lidé psali na zdi domů slovo „svoboda“. Vidí v tom jakousi naději i pro dnešní nepříliš šťastné povolební dny plné nejistoty a nesplnitelných očekávání, kdy se do Sněmovny dostaly dvě ryze populistické strany. Zároveň dodává, že nemá na mysli slovo svoboda s velkým „S“.

Přitom roce 1968 u většiny z nás nešlo o žádné chtění demokracie západního střihu. Většina Čechů a Slováků požadovala opravdu jen ten zprofanovaný socialismus s lidskou tváří. Zmatení v mysli tehdejších obyvatel české a slovenské kotliny dokazuje i dodnes uctívaný symbol odporu v podání mučedníka Jana Palacha. Dodnes neexistuje žádná přesvědčivá studie zkoumající motiv a způsob myšlení tohoto národního hrdiny. Dodnes je považováno za téměř svatokrádež vyjadřovat se k Janu Palachovi kriticky. Jestliže zmíníte v jisté společnosti, že mučednickou smrt nepovažujete za nic obdivuhodného, jste pokládán za komunistu a přinejmenším za nevzdělaného cynika.

Právě i zmínka stran generála Svobody je nechtěným argumentem, proč bychom neměli údajnou touhu tehdejší generace po skutečné demokracii a svobodě nijak mýtizovat. Pokud by byla po demokracii západních parametrů opravdu taková poptávka, těžko by se lidé mohli naivně spoléhat právě na komunistického přeběhlíka Svobodu a komunistického slabošského aparáčníka Dubčeka, který se řemeslu vyučil v Sovětském svazu. Úkolem historiků je demýtizovat postavení Svodoby, Dubčeka a samozřejmě Jana Palacha. Doufám, že se k tomu jednou dostane právě Pavel Kosatík.

V rozhovoru se však vyskytují i další místa, kde se Kosatík mýlí a především popírá svoji příslušnost k elitám, kterou jsem mu přisoudil já, ale nepřímo i autor rozhovoru.

Jasně patrné je to především v souvislosti s Václavem Klausem a jeho amnestií. Autor tohoto textu není nekritickým obdivovatelem předposledního českého prezidenta. Mám za to, že je užitečné dívat se kriticky na jednotlivé etapy jeho působení v české politice. Je třeba se ptát, jestli jeho vláda v 90. letech opravdu nemohla provádět razantnější pravicové reformy. Samotného mě zajímá, jestli nebylo možné provést privatizaci bankovního sektoru. Zajímá mě ještě mnoho dalších témat a rozhodně mi nevadí věcná kritika VK. V poslední době např. jeho unáhlená podpora-nepodpora slepence Hlavy vzhůru. Co mi ovšem vadí ze všeho nejvíce je, když se kritika mění v osobní a ničím nepodložené osobní výpady. K těm se schylují v prvé řadě média a všichni další, kteří trpí zhoubnou nemoci ochromující myšlení - klausofóbií. Nečekal jsem, že touto chorobou je částečně postižen i Pavel Kosatík. Nečekal jsem, že i člověk formátu Kosatíka tak snadno podléhá mainstreamovému uvažování našich médií. V odpovědi na otázku týkající se přímé volby prezidenta a parlamentních voleb došlo i na tolik mediálně propíranou amnestii:

 "....Naděje téhle země spočívá v tom kdy oněm lidem jejich sebezhanobení dojde. S Klausem na to mnozí z nich přišli až po amnestii letos v lednu....“

Nevím, co si mám o Kosatíkově vyjádření přesně myslet. Nad amnestií jsem nijak nejásal. Bylo mi jasné, že takový políček české justici nezůstane bez povšimnutí. Ze stránek médií se na nás valila po mnoho měsíců závažná obvinění a komentáře označující VK jako hlavu všech kmotrů a mafiánů, kteří kdy spatřili světlo světa. Janeček a spol. rovnou hnali Klause před soud. Nyní se ukázalo, že zločinné spolčení s oživlým Mrázkem se konalo nejspíš jen v hlavách Karla Janečka, socialistických senátorů a dalších spravedlivých. Ústavní soud se již v únoru tohoto roku odmítl amnestií zabývat. Amnestie podle jeho rozhodnutí tedy platí. V říjnu odmítl Ústavní soud další stížnost k amnestii směřující. Ale mediální pravdu o kmotrovství Klause to nijak nenarušilo. Většina národa dodnes věří tomu, že Klaus celých 10 let v přítmí své tajné podzemní pracovny dřel na tom, aby byli jednou osvobozeni všichni kmotři. Všichni kmotři, kteří Klause instalovali do premiérského a později i prezidentského úřadu. Tam se Klaus jistě dostal i díky tomu, že je agentem KGB a chráněncem Putina.

Možná v tomto konspirativním duchu uvažuje i Pavel Kosatík. Možná mu křivdím a přisuzuji myšlenkové pochody, které mu jsou absolutně cizí. Ale jako člověk zabývající se historií svým stručným vyjádřením o Klausovi udělal jednu chybu. Historické osobnosti bychom měli hodnotit s nadhledem a časovým odstupem. Vzhledem k tomu, že právě teď vychází Kosatíkovi životopis Pavla Tigrida, měl by přinejmenším na nadhled ve svém hodnocení pamatovat. Právě Pavel Tigrid byl známý, minimálně v poslední čtvrtině svého života, svým obrovským nadhledem, který z něj dělá jednu z nejpozoruhodnějších osobností 20. století. Uvažovat v černobílých kolonkách je výsadou plebsu, nikoliv těch, kteří aspirují na příslušnost v elitě národa, Pavle Kosatíku!

Dalšího a mnohem závažnějšího pochybení se Pavel Kosatík dopouští při hodnocení našeho vztahu k Evropské unii:

„...My se dnes s tím odmítáním Západu, EU atd. začínáme podivně podobat tomu prezidentu Benešovi, který po Mnichovu taky přepnul v orientaci jinam, v jeho případě na Sovětský svaz...“

Opět to bude možná moje nešťastná interpretace, ale Kosatík tím vlastně naznačuje, že kdo kritizuje či rovnou odmítá EU, tak vydává ČR všanc Putinově Rusku. Jako kdyby zdravá a pochopitelná kritika ke směřování současné EU byla symbolem antievropanství a choromyslného rusofilství. Je nebezpečné slyšet z úst právě Kosatíka, že kritika EU z pozic komunistů a naproti nim Svobodných je vlastně totéž. Ještě mnohem nebezpečnější je, že intelektuál Kosatík si zbědovaný stav a zhoubné směřování Evropské unie vůbec neuvědomuje. Na jedné straně hovoří o svobodě a demokracie, na straně druhé se podivuje odporu svobodomyslné menšiny vůči projektu, který základní svobody popírá. Navíc považuje tuto menšinu za něco nezdravého, „co“ se orientuje na východ. Podobné schématické myšlení bych čekal snad jen od onoho proklínaného mediálního mainstreamu a tzv. osobností.

Příklad Pavla Kosatíka tak možná potvrzuje, že aspiranti na „členství v elitě národa (jakkoli toto spojení zní kostrbatě a neučesaně) jsou natolik myšlenkově roztříštění a neimunní vůči všem oblíbeným klišé a polopravdám cirkulujícím ve veřejném prostoru, že v dohledné době žádné reprezentativní elity v ČR vzniknout nemohou. Možná postupně dojdeme k poznání, že skutečné elity se ze své podstaty ani z mála nepodobají dorůstajícímu ocásku ještěrky. Jakmile jednou zmizí, už se nikdy neobjeví. Zůstanou po nich jen elitáři, kteří jsou za elitu považováni jen „solí naší země“, tedy plebsem...

PS. Pavle, zmíněné omyly Vám každopádně odpouštím a už se na životopis o Pavlu Tigridovi těším...

Josef Provazník

ePortál