Reportéři ČT v roli udavačů a špiclů

Co lze dnes označit za ten nejopovrženíhodnější zločin? Ne, není to vražda, není to loupežné přepadení, a není to ani znásilnění, za které se dnes studentům z Nigérie dávají pouze dva roky podmíněně. Největším zločinem, jakého se člověk může dopustit, a za nějž si vyslouží ostrakizaci, vláčení tiskem, úřední šikanu a finanční likvidaci, je něco jiného: vybrat si smluvní partnery podle svého vlastního uvážení a podle svých vlastních preferencí.

Přesvědčila se o tom i paní Ševčíková, majitelka prádelny v Praze - Běchovicích, na jejíž úkor se rozhodli přihřát si svou mediální polívčičku reportéři České televize ve snaze ukázat, jací jsou Češi hrozní a opovrženíhodní rasisté. Není potřeba sáhodlouze vysvětlovat, o co šlo - celý případ už byl vyčerpávajícím způsobem popsán jinými komentátory. Reportéři jednoduše poslali k paní Ševčíkové na pracovní pohovor romskou uchazečku a těšili se, že nebude přijata. Tak se také stalo, ovšem paní Ševčíková byla narozdíl od jiných podnikatelů, kteří se z pochopitelných důvodů zdráhají zaměstnávat Romy, nebývale upřímná a falešné uchazečce vysvětlila, ji nezaměstná kvůli tomu, že je Romka. V tu chvíli si reportéři mohli spokojeně mnout ruce a otevřít šampaňské - kauza byla na světě.

Jak už napsali mnozí jiní, sebrat člověku možnost rozhodovat se podle svých zájmů a preferencí a přikazovat mu, s kým smí a nesmí vstupovat do smluvního vztahu, je flagrantním pošlapáním jeho práv. Paní Ševčíková nejednala rasisticky, protože motivem k odmítnutí nebyla rasová předpojatost, ale konkrétní projevy romské kultury a její vlastní zkušenosti s ní. Nikoliv falešné předsudky, ale empiricky doložitelné skutečnosti.

Není též potřeba znovu opakovat, že jestliže jsou Romové takovými schopnými a pilnými pracanty, poškozují podnikatelé, jenž je odmítají zaměstnat, jen a jen sami sebe, a naproti tomu ti, kteří je zaměstnají, by měli mít výhodu. A už vůbec není třeba znovu připomínat, že by romští aktivisté a pseudohumanističtí arbitři "rasové tolerance" mohli přece napřít své úsilí jiným směrem a místo vytváření umělých kauz a šikany slušných podnikatelů by mohli založit desítky firem a v nich si zaměstnávat pracovníky dle libosti, klidně pouze Romy.

Zeptal bych se spíše oněch reportérů z České televize stručně a jasně: "Není vám ani trochu hanba? A jste vůbec schopni si uvědomit, co znamená slovo 'moje'?"

Ilustrujme si situaci. Založím firmu, vydupu ji ze země, za cenu obrovského osobního nasazení a nesmírných finančních rizik, a rozhodnu se v ní dát práci třeba několika desítkám lidí. Každý den pracuji od rána do večera, s bez jakékoliv záruky, že moje úsilí bude vůbec něco platné a že mi přinese něco víc než jen žaludeční vředy. Zaměstnancům, kteří si odpracují svých osm hodin a pak jdou bezstarostně domů, musím zaplatit jako prvním, potom si svůj díl ukradne stát, a pak teprve, zbude-li něco, mohu zaplatit sobě. Každé ráno jdu do firmy s rizikem, že přijdu o své zákazníky, nebo že se objeví jakákoliv nepředvídatelná událost, která bude znamenat konec mému podnikání.

Komu podle vás, páni reportéři, tato firma patří? Zkuste na chvilku dávat pozor: je moje - dokážete pochopit to slovo? MOJE!

Bohužel, není těžké si představit, že právě slovo 'moje' není tím, jež by reportéři ČT měli na paměti, když si připravovali svou reportáž. Jako kolektivisté, kterými bezpochyby jsou, vidí firmy a podniky nikoliv jako soukromý majetek, ale především jako zdroj "veřejného blaha". Podniky, podle kolektivistů, mají poskytovat pracovní místa a přinášet peníze do státní pokladny - zkrátka sloužit veřejnosti, nikoliv uspokojovat sobecký zájem svých majitelů. Není divu, že mezi novináři a reportéry, zpravidla absolventů žurnalistických fakult, bychom mnoho podnikatelů asi nenašli...

Paní Ševčíková nikomu nic nedluží. Jako stovky jiných podnikatelů si svou firmu vybudovala sama, a je to jen a jen ona, kdo nese každý den svou kůži na trh. Firma patří jí - nikoliv společnosti nebo státu, a rozhodně nepatří ani těm, kteří by v ní chtěli pracovat bez ohledu na to, jestli je majitelka vůbec zaměstnat chce. Jen ona sama má právo rozhodovat, s kým vstoupí jako podnikatelka do smluvního vztahu. Každý, kdo by jí chtěl toto právo upírat a položit její podnikatelské úsilí na oltář "vyššího dobra" jedná jako nejsprostší parazit. Kde byli oni reportéři a kde byla romská figurantka, která se k celé maškarádě propůjčila, když paní Ševčíková svou firmu zakládala? Čím jí pomohli? Samozřejmě ničím.

Podnikatelé, kteří si řídí své malé firmy, si zaslouží úctu a obdiv, zvláště od lidí, kteří k podnikání nikdy nenajdou odvahu. Jistě, nenajít odvahu k podnikání není nic zlého. Ovšem co je nepopiratelným zlem, nesmírnou, opovrženíhodnou ničemností, je snaha takové podnikatele šikanovat a vymýšlet na ně pasti s cílem vlastního uspokojení. Autoři oné nešťastné reportáže by se měli stydět, pasovali se totiž do role práskačů a udavačů. Slušný člověk takové věci nedělá.

Slušný člověk je totiž schopný posoudit správnost nebo nesprávnost lidského jednání, a dovede nahlédnout, že kritériem správnosti nejsou zákony. Zrovna Češi, kteří mají zkušenost s diktaturou komunistické legislativy, by snad mohli umět rozlišit, zda je ten či onen zákon morální nebo nemorální. Nejde zde o nějaké vzývání "ducha zákona", o nějakou snahu přizpůsobovat si zákony svým představám, a už vůbec nejde o pokus legitimizovat některé skutečně zjevné zločiny, projevy útoků na životy nebo majetek občanů. Jde o prosté posouzení toho, zda jsou některé zákony této země dobré nebo nejsou.

Příkladem takových zákonů, které sice platí, ale jdou zcela nepochybně proti právům jednotlivce, obtěžují občany, a staví je do role obětních beránků, může být kupříkladu zákon o sčítání lidu, bezpochyby sem patří veškeré daňové zákony, které nejsou ničím jiným, než legalizovanou loupeží, patří sem vynucovaná standardizace a normalizace. A stejně tak lze do této množiny zákonů, jež prostě je morální nerespektovat, zařadit antidiskriminační legislativu.

Jestliže totiž člověk vidí, že zaměstnávat Romy je pro podnikatele nesmírným rizikem, jemuž je lépe se vyhnout, třebaže to může znamenat nebezpečí postihu, pak se rozhodně nebude snažit tyto podnikatele šikanovat nastrčenými, falešnými uchazeči o práci, kteří se zcela jistě setkají s odmítnutím. Nebude se snažit ohrožovat podnikatele, kteří se prostě nemohou zachovat jinak a musejí Romy odmítat. A už vůbec se nebude pokoušet stavět na takových špinavostech svou kariéru.

Bez nadsázky se reportéři podepsaní pod inkriminovanou reportáží morálně řadí ke všem udavačům a špiclům, kteří v období komunistického režimu bez skrupulí udávali své spoluobčany za ten či onen projev neloajality. Jsou morálně na stejné úrovni jako stovky kolaborantů, kteří během nacistické okupace udávali svoje sousedy za poslech Londýna - ten byl přece zakázaný, tak jaképak copak!

Koneckonců, traduje se, a historici by to nejspíš potvrdili jako fakt, že nacističtí okupanti ani rudí vládci si právě v českých zemích nikdy nemohli stěžovat na nedostatek hlášení a udání od zákonů dbalých občanů. Tento český národní zvyk očividně nijak neztratil na své popularitě. A třebaže dnes nikomu nehrozí ze strany státu mučení nebo trest smrti, morálně je úplně jedno, jestli vás někdo udá za zakázaný poslech londýnského rozhlasu nebo za zakázaný projev kontroly nad svou vlastní firmou.

Skutečnost, že celou kauzu rozpoutala Česká televize, jí dává ještě o něco odpornější rovinu. Po celou dobu trvání své existence až do roku 1989 byla Česká televize (tedy, v té době samozřejmě Československá televize) hlásnou troubou a ideovým propagandistickým nástrojem komunistického režimu. Od té doby se bohužel její role příliš nezměnila. Jak stát stále citelněji zasahuje do našich životů a pošlapává naše práva nesmyslnými a ničemnými zákony, jako je např. ten antidiskriminační, tak i Česká televize hraje stále viditelnější roli propagandistického nástroje, třebaže navenek a formálně nezávislého na státní moci, ale přesto s ní svázaného svou filozofií. Stát obhajuje multikulturalismus, environmentalismus, eurohujerství, dělá socialistickou politiku (bez ohledu na to, kdo je zrovna u moci), a Česká televize jej v tom čile podporuje, představuje divákům pokřivený obraz reality a utváří veřejné mínění. Tento vztah je velmi pevný, ale lze tvrdit, že televize byla v podpoře všech forem kolektivismu během posledních dvaceti let vždy o krok napřed než stát. Není divu, že období, které reportéři a komentátoři České televize nejvíc kritizují, ať už přímo nebo nepřímo, je prvních několik let po pádu komunismu, kdy se zde začalo, v rozporu s přáním salonních levičáků usazených v médiích, utvářet tržní a svobodné prostředí. Dnes, 22 let po Sametové revoluci, je tedy Česká televize stojí opět pevně na straně útlaku, stojí proti občanům.

Možná, že to někomu nevadí. Možná se mnoho lidí skutečně domnívá, že není dobré žít v zemi, kde by bylo podnikatelům dovoleno volit si smluvní stranu podle barvy kůže. Možná v někom neochota podnikatelů zaměstnávat Romy dokonce evokuje představu osvětimských komínů. No dobrá - tak budou žít v zemi plné tolerance a snášenlivosti. Ovšem ve chvíli, kdy budou chtít pronajmout byt, o nějž vzápětí projeví zájem rodina nepřizpůsobivých ale privilegovaných spoluobčanů, možná pochopí, jak je taková shora nadirigovaná a hrozbami vynucovaná snášenlivost a tolerance falešná.

Luboš Zálom

Další články autora najdete na http://www.luboszalom.cz