Jak zachránit značku Česká republika?

Spor mezi ministerstvem zahraničních věcí a prezidentem o jmenování velvyslanců nezaslouženě hýbe veřejným míněním a budí dojem, že se hraje o mnoho. Ve skutečnosti po jeho skončení spíše zůstane nepříjemná pachuť a touha poražené straně to vítězi při nejbližší příležitosti vrátit. To je to, co zahraniční politika ČR potřebuje nejméně. Je načase si spíše položit otázku, jak se v zahraničí prezentujeme a jaký obraz chceme, aby okolí o České republice mělo.

Značka Česká republika

Skutečnost není moc příznivá. Nejde o to, že by se na našem vnímání ve světě výrazněji podepsaly charakterové rysy některých skupin obyvatelstva připisované celku, ale obvyklé nejen u nás (viz např. „Češi nekraďte“). Značka Česká republika zkrátka v současném světě příliš atraktivního nenabízí. To není dáno nedostatkem „vývozních artiklů“, ale prostým nezájmem nebo minimálně velmi slabou aktivitou na poli budování jména ČR ve světě.

Mnohdy nestačí být spojencem. Vzpomeňme si na události roku 2009, kdy tehdejší francouzský prezident Sarkozy prohlásil, že by francouzské předsednictví EU mělo být prodlouženo o dalšího půl roku a nemělo se předat „nezralé“ zemi jako Česká republika. Kde tehdy byla proklamovaná evropská soudržnost, kterou se argumentuje ve prospěch prounijních politik u nás? Česká republika zkrátka pro francouzského prezidenta nepředstavovala rovnocenného partnera. Nedávné událostí spojené s teroristickým útokem v Bostonu a záměnou Česka za Čečensko pak možná promluvily o vnímání nás samotných ve světě více, než bychom si přáli.

Kam se poděly údajné plody podpory lidských práv a demokracie ve světě jako vlajkové lodi zahraniční politiky České republiky? Zarážející je, že od pádu pod rozlišovací schopnost mezi Čečenskem a Českou republikou nás neuchránilo ani do nebes vynášené jméno zesnulého exprezidenta Václava Havla, o kterém nás ještě nedávno čeští diplomaté ujišťovali, že otevírá dveře. A co je nejsmutnější? Že se záměnou Česka za Čečensko původně přišel v nějakém televizním pořadu bývalý příslušník CIA, dost možná protiteroristický expert. To je poměrně depresivní ouvertura dřívějších představ o pozici Česka jako pivotálního státu „nové Evropy“ v rámci Bushovy „války proti terorismu“, snahy, v jejímž rámci se již několikrát od základu změnily přístupové strategie a více než deset let po jejím zahájení se nad ní vznáší velké otazníky.

Bod č. 1: Veřejná a kulturní diplomacie

Česká republika stěží může pomýšlet na to, že bude mít rozhodující slovo při příjímání důležitých rozhodnutí na mezinárodní úrovni. A těžko říct, zda by na tom něco mohly změnit osobnostní charakteristiky a schopnosti nějakého špičkového českého diplomata. Aby „česká věc“ byla ve světě brána vážně, je potřeba, aby se o ČR ve světě vědělo. A nejen kvůli pivu a svíčkové. Česká diplomacie by měla vnímat kulturu jako jedno z mála výraznějších aktiv, kterým na mezinárodní scéně může disponovat.

Například myšlenka vzniku samostatného Československa se v roce 1918 mohla stát realitou nikoli automaticky rozpadem Rakouska-Uherska, ale z velké části tím, že československá idea získala své stoupence mezi občany rozhodujících států Dohody. Stála za tím obrovská práce T. G. Masaryka a M. R. Štefánika, kteří svými kontakty v akademických a intelektuálních kruzích na Západě budovali a prohlubovali povědomí o (tehdy) československé otázce. Těžko říct, zda dnes na Západě existují osobnosti jako svého času Robert Seton Watson nebo Ernest Denis, tedy intelektuálové, kteří efektivně vystupovali v zájmu československé věci.

Administrativa sice na veřejnou a kulturní prezentaci vydává ročně cca 40 milionů korun, ale to je velmi málo. Přitom ani samotné navyšování rozpočtů nebude automatickou pojistkou proti tomu, aby si okolní svět nepletl ČR s Čečenskem a spojenci v EU nebrali český hlas vážně.

Bod č. 2: Vliv skrze obchodní diplomacii

Česká ekonomika je životně závislá na exportu. Pokud dojde k omezení vývozu, ihned se to projeví na ekonomické výkonnosti. Diplomacie musí tedy nejen udržovat stávající exportní destinace, ale především by měla aktivně vyhledávat destinace zcela nové.

Například nová exportní strategie definuje 37 zemí mimo Evropskou unii, na které by se měla zaměřit státní podpora českých podniků. Mezi 12 prioritních zemí MPO zařadilo Brazílii, Čínu, Indii, Irák nebo Turecko. Jako zájmové země, kterých je 25, rezort specifikoval například Chile, Nigérii, Senegal, Spojené arabské emiráty, Thajsko nebo Kolumbii.

Přitom se nelze zbavit dojmu, že nynější zdůrazňování potenciálu východních regionů je důsledkem určitého zaspání. K tomu je nutné připočíst nevyjasněné vztahy mezi MPO a MZV ohledně exportních kompetencí. Zdá se, že obě česká ministerstva se jen snaží pasivně přizpůsobovat světovým trendům. Například význam mimoevropských trhů MZV dlouhodobě tak trochu unikal nebo byl přehlížen. Ve chvíli, kdy MPO představilo novou exportní koncepci, zdůrazňující význam zemí BRICS a dalších rozvíjejících se trhů mimo Evropu, MZV přispěchalo s obdobnou strategií a hovoří o nutnosti diverzifikace českého exportu.

Je otázka, zda se nám po „letech spánku“ podaří na tyto trhy pronikat, jelikož nebudeme jediní, kdo má zájem s nimi obchodovat a vyvážet. Pokud navíc nebude z Prahy znít jednoznačný hlas politické podpory, úspěch se dostaví jen sotva. Je potřeba tento směr udržovat a orientovat exportní politiku na rozvíjející se trhy východu. Zároveň by česká obchodní diplomacie měla sama přijít s některými aktivními inovacemi.

Zajímavým projektem pro českou obchodní diplomacii by mohly být africké státy. Africké země se v poslední době výrazně proměňují, o čemž svědčí i data. Například ze 48 států subsaharské Afriky již 22 zemí, ve kterých žije 400 milionů lidí, dosáhlo středně příjmového ekonomického statusu. Dalších 10 zemí, ve kterých žije 200 milionů lidí, tohoto statusu při stávajícím růstu dosáhne v roce 2025. Subsaharská Afrika rostla i přes krizi, která postihla Evropu a Ameriku, v roce 2012 o 5,3 % a v roce 2013 se očekává růst 5,6 %.

Před časem jsem na podobné téma hovořil s experty na zahraniční obchod. Například Michal Jirkovský, obchodník znalý afrického kontinentu, tvrdí, že pro zemi, jako je Česká republika, by bylo ideální příležitostí snažit se proniknout do těch afrických zemí, o které zatím hráči jako Čína, Rusko a Spojené státy nejeví větší zájem. Jirkovský v té souvislosti hovořil o státech, jako je Togo, Madagaskar, Jižní Súdán, Malawi nebo Komory. Ty patří mezi poměrně malé a chudé země, ale české firmy by tam s patřičnou institucionální podporou mohly uzavřít obchod s pravděpodobností hraničící s jistotou. Takové země potřebují peníze, potřebují vybudovat infrastrukturu a Jirkovský se domnívá, že pokud by takovou zemi navštívil vysoký politický představitel z ČR, obyvatelé by si to pamatovali následujících padesát let. To by v jistém smyslu mohlo znamenat i posilování českého vlivu, který by byl odrazovým můstkem k další obchodní expanzi na kontinentu.

Ondřej Šlechta

www.revuepolitika.cz