EU = zelené peklo

Utopická představa Evropské unie o tom, že se přetransformuje v tahouna zelené energie, začíná být nejistá. Sílící hospodářská a finanční krize a rostoucí nezaměstnanost vedou k tomu, že někdejší všezahrnující zelený konsensus se začíná rozpadat.

Rozsah zelené stagnace, ztráta konkurenceschopnosti a ekonomický pokles nahradily dvacet let kolektivních zbožných přání. Zelená hloupost byla založena na dvou apokalyptických obavách: zaprvé, že globální oteplování je urgentní hrozbou, které je třeba za každou cenu předcházet, a zadruhé, že světu dochází zásoby fosilních paliv, což by znamenalo, že ropa a plyn budou stále dražší. Obě domněnky se ukázaly jako falešné.

Mezitím se ale EU a její skomírající ekonomiky stali vězni ve vlastních zelených poutech. Dříve prosperující kontinent se ocitl zotročen ve vlastnoručně vyrobené kleci z obnovitelných zdrojů a unilaterálních klimatických cílů, jež jsou až příliš nákladné. Odmítání tradičního průmyslu, obstrukce proti novým technologiím a lhostejnost vůči jakékoli formě konvenční (nemluvě o nekonvenční) výrobě energie postupně posouvá centrum ekonomického rozvoje a inovací pryč ze stárnoucí, deprimované Evropy.

Místo bující zelené ekonomiky, kterou slibovali politici a aktivisté, se Evropa potýká s krizí konkurenceschopnosti a ekonomickou noční můrou – bez práce je téměř 27 milionů lidí a řada zemí čelí bankrotu.

Evropští výrobci, kteří rychle ztrácejí krok s mezinárodní konkurencí, oznámili plány expandovat do USA. Místo aby investovali v energeticky drahé EU, sypou miliony dolarů do Spojených států, kde ceny energie klesly na třetinu cen v EU; do značné míry díky revoluci v podobě břidlicového plynu. Producenti varují, že do Severní Ameriky se jich přesune ještě více, pokud ceny energií v EU výrazně nepoklesnou. Z energetické krize obviňují jednostranně zaměřené cíle a zelenou opozici vůči výzkumu právě na poli břidlicového plynu.

Podle rakouského regulačního úřadu zaplatili od roku 2004 evropští spotřebitelé investorům do obnovitelných zdrojů energie neuvěřitelných 600 miliard eur. Jen „zelená přeměna“ Německa může tamější spotřebitele do roku 2020 stát až bilion eur.

Naivní víra unijních politiků, že nejdůležitější konkurenti Evropy (USA a Čína) budou následovat odklon od levných fosilních paliv k drahým zeleným, mizí jak pára nad hrncem. Ve skutečnosti většina zemí není evropským přístupem ohromena. „Evropa“, varoval nedávno deník The Washington Post, „se proměnila v upadající region zelené energetiky. Namísto toho, aby byla modelem hodným následování, se z ní stal model, jak to nedělat.“ Z dokumentu, jemuž se věnovaly hlavy států a vlád EU 22. května 2013 na energetickém summitu v Bruselu, již dříve uniklo, že „vysoké ceny a náklady na energii omezují evropskou konkurenceschopnost“.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami, který během posledních několika měsíců v podstatě zkolaboval, stál spotřebitele již 300 miliard eur. V mnoha zemích EU ceny energií vyletěly do astronomických výšin a miliony rodin se ocitly na pokraji energetické chudoby. Veřejné protesty proti narůstajícím cenám jsou běžné a pokles konkurenceschopnosti už vyděsil i vlády. Řada z nich již nehodlá upřednostňovat zelenou agendu, což je vede k ekonomickému realismu a odsouvání zelené lobby zpět na periferii. Otázkou ale stále zůstává, zda jsou evropští lídři s to skutečného odklonu od zelené víry, schopni překonat uměle vytvořenou ekologickou katastrofu.

Obdobně jako selhalo socialistické plánování, než bylo nahrazeno volným trhem, bude muset být opuštěno i plánování zelené. Aby se Evropa mohla vrátit zpět k ekonomickému růstu a technologickému optimismu.

Text Bennyho Peisera, ředitele Global Warming Policy Foundation, uveřejněný ve Financial Post 13. května 2013, přeložila a redakčně upravila Iveta Paličková.

Revue Politika