Amerika dění ve světě vůbec neovlivňuje, Rusko je obrovská hrozba a všichni jsme svobodní… Kdo je tady paranoidní idiot?

„Dnes spousta lidí vyznává slepičí model a pamatuje si jen to, co se odehrálo mezi dvěma krmeními.“ Emir Nemanja Kusturica (Smrt je neprovjerena glasina, Beograd 2010)*

Nedávno jsem měl možnost mluvit s jedním vlivným ruským myslitelem, který se podivoval nad tím, jak velká část českého národa odmítá uvěřit tomu, co lidé především na východ od nás a hlavně pak v Rusku vědí, nepopírají a dávají si na to pozor.

Když se totiž někde v Čechách objeví tvrzení, že jsme vazaly Ameriky a Bruselu, kteří nám a našim politikům diktují, co mají dělat a jak mají především v zahraničně politických otázkách rozhodnout, je takový článek a jeho autor označen za paranoidního idiota, který ve své choré mysli spřádá spiklenecké teorie, jímž se každý rozumný člověk směje. Poslední dobou sice začínají postupně praskat ledy, situace je ale stejně pořád tristní.

Rusové uvažují reálně

Amerika je přece náš spojenec, náš moudřejší bratr, který nám pouze ve všem altruisticky pomáhá, nic za to nechce, v ničem nás neovlivňuje. Zpochybněte to a jste považováni za blázna. Rusko je pro náš velké nebezpečí a hrozba, nic nám nepřináší a je to diktatura, kde všichni trpí. Zpochybněte to a jste považováni za blázna. Žijeme ve svobodné a demokratické společnosti, jsme svobodní lidé, kteří se mohou jakkoli svobodně projevovat, vyjadřovat své názory a angažovat se. Zpochybněte to a jste považováni za blázna.

V Rusku před časem přijali zákon, který takzvané „nevládní organizace“, jež přijímají peníze ze zahraničí, považuje za cizí agenty. Často se totiž ukázalo, že takové nátlakové a opoziční organizace vůbec nevznikly na základě společenské poptávky, ale proto, že to zaplatily cizí vlády, nejčastěji ta americká. I v obecném pohledu na zájmy a činnost světových mocností jsou Rusové realisté a nemají nasazené žádné růžové brýle.

Před lety v rozhovoru pro jeden český deník slavný srbský režisér Emir Kusturica uvedl, že jsme vazaly Ameriky, že přijede ministr zahraničí USA, dá nám instrukce a my pak podle toho na mezinárodním poli vystupujeme. Vystrašený redaktor ho hned přerušil a položil otázku na úplně jiné téma.

Poznání může obtěžovat

Proč si ale většina lidí u nás nedokáže přiznat, že by to tak mohlo být? Možná nechtějí, protože by je takové poznání mohlo vnitřně obtěžovat a narušovat jejich bezstarostnou každodenní rutinu. Možná by si to i přiznali, kdyby místo hltání pseudozpráv velkých médií věnovali čas hledání alternativních zpravodajských zdrojů na internetu. Možná… Jak začít? Hoďte televizi do popelnice, to je první krok. Anebo začněte důsledně analyzovat obsah takových zpráv.

V okamžiku, kdy většina lidí začne věnovat pozornost zdrojům mapujícím světové dění, hledat souvislosti a následky, bude se puzzle pomalu skládat a najednou zjistí, že to dává smysl. Protože jen tehdy, dojde-li takovému uvědomění většina národa, je možné s tím něco dělat.

Západ je už dlouhou dobu v obrovském úpadku a rozkladu starých osvědčených hodnot a tradic. Naopak východ se k nim stále víc vrací. Budoucnost svobodného světa je právě tam.

Až nastoupíte do metra a budou vás sledovat kamery, až půjdete po ulici a budou vás sledovat kamery, až půjdete na letiště a vedle kamer vás budou horem dolem šacovat, osahávat a ponižovat ve svlékacím skeneru, zkuste zapnout mozek. Aspoň na chvíli. Ono to přijde samo.

I když… možná nic z toho nebude potřeba a vyplní se proroctví svatého Malachiáše, na papežský stolec nastoupí poslední papež, Petrus Romanus, přijde apokalypsa a náš úpadek zarazí někdo jiný.

* V češtině vyšlo v roce 2012 pod názvem Kde jsem v tom příběhu já?

Radim Panenka

euserver.cz