Téma: Byli jsme před Rakouskem, jsme i po něm

Sobota, 28. 10. 2017, 8:25

28. říjen, výročí založení prvního Československého státu nás opět vede k zamyšlení do jaké míry mohlo být staré Rakousko zachováno a zda by to tak bylo lepší. Obvykle se příznivci starého Rakouska opírají o pozdější nedostatečnost čs. státu v obraně a neschopnost samostatně existovat. Mnohdy se ozývá i mylná myšlenka, že by snad staré Rakousko mohlo zabránit nacizmu. Dovolím si k tomuto tématu připomenout některé základní skutečnosti, která shora uvedenou domněnku vyvrací.

Vyjdu ze starého rčení: Státy se udržují myšlenkami, kterými se zrodily. Rakousko-Uhersko zradilo svoje zakladatelské poslání: bojovat proti Turkům a bránit středoevropský prostor proti německé rozpínavosti. Stará reprezentace státu to neudělala ráda. Musela. Dovolila německým státečkům se sjednotit, spojila se ve světové válce s Tureckem a sjednoceným Německem proti Rusku, svému starému spojenci, a proti Francii, svému kulturnímu vzoru. 

Základním parametrem rozkladné činnosti byl velkoněmecký nacionalismus, který vybudil nacionalismus český, vedl Slovany k napodobování Němců - ke slovanskému sjednocování - a postupnému rozkladu starého Rakouska na tři základní rozdílné proudy: německý, slovanský a maďarský. Když se podařilo uspokojit Maďary samostatným státem v rámci monarchie, zostřil se německo-slovanský boj, který vedli Češi. Po rozdělení monarchie na Rakousko-Uhersko, tedy po odtržení Uher, zůstala zbývající část Rakouska jakousi slupkou nazývanou Cislajtánie (viz 1), kde byly poměry nevyjasněné, politicky se rozcházející a bez císařovy pevné ruky by vznikl chaos. V Cismantánii byla slovanská většina a všelidová demokracie by znamenala vládu Slovanů, odtržení všech Němců, kteří by takovou vládu nesnesli, k Německu, a tím zničení monarchie. Proto bylo nutno držet demokracii na uzdě a tím se vlastně stala Cismantánie „žalářem národů“ a kritizována jako zpátečnická, což po jiných stránkách v žádném případě nebyla. Svoboda byla stejně vysoká jako v té době v demokratických zemích a hospodářský rozvoj pozoruhodný. Přesto se prohlubovaly rozpory a plíživě vznikala téměř neřešitelná otázka: Co dál? Takový stát by samozřejmě nebyl žádnou hrází nacismu a německé obyvatelstvo by se zřejmě bez ohledu na státní útvar chovalo shodně, tedy by dalo přednost velkoněmecké myšlence (nedejme se oklamat současným smýšlením Rakušanů, tenkrát byli Rakušané stejně jako sudetští Němci převážně velkoněmecky založení). Cismantánie už neměla sílu zvrátit vývoj v sousedním Německu ani v létech před světovou válkou, později by to nebylo jiné. Maďaři byli mimo dění a spíše se přikláněli k Němcům, nemohli se tedy stát nějakou oporou císaři proti Německu.

Omlouvám se, že jsem začal od prostředku, to jen proto, abych nejprve uvedl podstatnou část tématu. Věnujme se teď hlavním příčinám tohoto stavu. Proč starý, silný a dobře organizovaný stát takto dopadl a svoji existenci si podlomil ještě než zanikl? Takový stát jako staré Rakousko mohl existovat za předpokladu, že obyvatelstvo bude vykazovat identitu s tímto státem a nebude ji vidět jinde. Původně to tak bylo. Byla identita zemská, která nezáležela na jazyku, Češi i Němci byli prostě Češi a Moravané podle místa narození a nikoliv podle toho jak mluvili. Mnozí znali oba jazyky (obyvatelé měst zcela samozřejmě) a těžko by odpovídali na otázku zda jsou národnostně Češi nebo Němci. Sudetský Němec (tento název ovšem neexistoval) se považoval za Čecha a stavěl se identitou proti Němci na druhé straně pohraničních hor. Češtinu, i když jí mluvilo stále méně lidí z praktických důvodů (školy byly německé, lepší domluva v cizině, přístupná kulturní díla), považovali za jakýsi zemský jazyk, cosi tradičního, co bylo spojeno se zemí asi jako svatováclavská koruna nebo vyznávání českých národních světců. K tomu se družila úcta ke králi, kterého zastupoval habsburský císař.

To se začalo měnit zásahy zvenčí, novými výzvami, a pro lidi, kterým se ještě svět nezměnil a žili ve svém venkovském prostředí zcela klidně, mohlo připadat divné, že císař se nenechal korunovat v Praze za českého krále, že začal mluvit nikoliv o identitě zemské, ale vyžadovat identitu celorakouskou a loajalitu k centrální vládě, zatímco zemské vlády prakticky ztratily svoje pravomoci (šlechta proti tomu protestovala). Asi to byl první impuls k opuštění loajality ke státu vůbec. Staré citové vztahy se musely nějak zařadit. Začala tím spíše nabývat na vlivu nabízená identita národní, protože byla pokračováním té předchozí, původní předmět identity se příliš nezměnil. Vyžadovat identitu celorakouskou byl totiž nesmysl asi jako dnes vyžadovat celoevropskou. Něco takového nelze od většiny lidí očekávat. Nicméně loajalita k císaři se řídila potom spíše politickým přesvědčením, tedy spíše rozumově nežli emotivně. Češi měli obavy z Němců za hranicemi a tak se Rakouska drželi, v podstatě do poslední chvíle, protože nevěděli, jak to dopadne.

I v době převažující identity zemské mnoho německy mluvících obyvatel se zemí identitu necítilo, Čechům nadávalo apod. Byli to vlastně Němci, kteří v zemi žili jako cizinci, bylo na ně tak pohlíženo a vlastně byli jednou nohou někde jinde, i když se v zemi narodili. Naopak ti druzí německy mluvící, zemsky loajální, obvykle proti češtině nic neměli, obvykle alespoň něco z ní znali, později české školy podporovali nebo alespoň jim nebránili. Šlechta patřila k této loajální skupině. Těžko říci, kolik bylo kterých. Později měla loajální skupina problém si národnost vybrat.

Nebudu zde rozebírat náročný problém, který se nazývá germanizace, založená na neexistenci českého spisovného jazyka, českých škol a literatury vůbec. Jen naznačím, že to mělo souvislost s odchodem české evangelické inteligence po roce 1620 na základě její neochoty přijmout násilně prosazované katolictví. Tato doba byla A. Jiráskem nazvána dobou temna, ačkoliv temné na ní bylo jen to, že neexistoval literární český jazyk a svébytná kultura, vyjma lidové. Jirásek a jiní historikové to připisují odchodu české šlechty a inteligence po r. 1620 a národnostnímu útlaku poté. Není to docela pravda, protože tenkrát odešla stejně tak i inteligence a střední třída německá, v podstatě odešla téměř všechna, ale vytvořila se nová z českého i německého lidového základu nebo příchodem cizinců, ale vždy už s německým jazykem jako kulturním dobovým východiskem bez ohledu na původ. Němčina převládla proto, že měla oporu v literatuře a vůbec kultuře v sousedních zemích, zatímco Češi museli vždy spoléhat jen na vlastní lidi, v zahraničí nikde nebyla žádná česká kultura, o kterou se mohli opřít; všeslovanská myšlenka měla jen omezené možnosti. Pokud před vznikem národního obrození vlivná a kulturní vrstva nepovažovala za nutné se češtinou zabývat, potom se čeština neobnovila. Nelze na to pohlížet jako na cílený čin, spíše na nezájem tehdejší šlechty a inteligence. Němčina v té době převládla i v některých smíšených venkovských oblastech, protože byla považována za výhodnější. Doba temna tedy svým způsobem existovala, ale je zapotřebí její podstatu řádně vysvětlit. Oba extrémy, tedy zásadní odmítání doby temna nebo přepínání jejího významu je nutno odmítnout; obvykle slouží nějakým ideologiím.

Když potom spisovný český jazyk vznikl uměle z lidového jazyka, nastal problém u mnohých lidí, kteří pod vlivem okolností používali němčinu, kam se zařadit. Obvykle nebylo pohodlné češtinu přijmout. To ovlivnilo později rozhodnutí příklonu k německému národu u většiny z těch, kteří němčinu používali. Protože se jednalo obvykle o inteligenci, řemeslníky a obchodníky, vysvětluje se tím i skutečnost, že sudetští Němci byli většinou bohatší než Češi.

Jak už bylo naznačeno, velkoněmecká myšlenka vznikla v Prusku, které se stalo jejím nositelem proto, aby se postavilo do čela sjednoceného státu a vytvořilo silný stát podobný tehdejší Francii a Anglii. Bylo nutno přesvědčit Němce ve všech těch německých státečcích majících svoje monarchy, že jsou jeden národ. Nebylo to určitě z počátku snadné. Náboženství katolické a protestantské bylo zastoupeno asi stejným počtem věřících, vzpomínka na vzájemné náboženské války, kdy vůbec nikomu nepřipadlo, že jsou vlastně jeden národ, ještě existovala. Nicméně na jazykovém principu se nakonec podařilo Němce na východ od Rýna sjednotit. Na západ od Rýna byli lidé vzdělanější a uvědomělejší, Švýcaři se považovali za jeden národ bez ohledu na jazyk, Alsasané mluvící nářečím němčiny se považovali za Francouze. To zůstalo podobno bývalé identitě zemské v českých zemích. Neštěstí velkoněmecké myšlenky zasáhlo tedy obyvatele mluvící německy na východ od Rýna. Každý se prostě musel rozhodnout kam patří. Zemské vlastenectví už nesli jen Češi, Němci, kteří se k velkoněmectví přihlásili, se začali považovat za cosi mimo svoji vlast. To byl začátek katastrofy, boj o české země, o jejich charakter, který vyvrcholil vítězstvím Čechů a totálním vyhnáním Němců. Kdyby zvítězila druhá strana, bylo by to opačně. Možná se nejednalo zprvu o vyhnání Čechů (to chtěl až Hitler směrem na Sibiř), ale o indoktrinaci, tedy poněmčení všemi způsoby.

Palacký spoléhal na Rakousko, že zachová původní statut, bude plnit svoji historickou úlohu a proto řekl: „Nebylo-li by Rakouska, museli bychom ho vytvořit“. Později, když viděl, že Rakousko toho není schopno, řekl: „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“. To se vyplnilo, aniž by se toho dožil, 28. října 1918, právě před devadesáti sed mi lety, jako nevyhnutelný proces nacionalismu a imperiálních snad Německa, ve kterých hrálo Rakousko od prohrané války s Pruskem r. 1866 už jen roli poněkud, a stále méně, se vzpouzejícího vazala.

K tomu je zapotřebí připomenout, že nevyjasněný status Cismantánie se měl vyjasnit světovou válkou a velkoněmci si představovali daleko větší podřízení Čechů a jejich asimilaci německým živlem po vyhrané válce (po začátku války to bylo dáváno najevo českým poslancům rakouskými úřady, existoval projekt nazývaný Mitteleuropa). Vyhlášení světové války bylo tedy začátkem střetnutí Čechů s německým nacionalismem se zbraní v ruce a koncem mýtů o hodném Rakousku, které Čechy chrání před velkoněmci. O císaře už nešlo, byl jen nástrojem, který si chtěla osedlat ta či ona strana. Čechům dosti dlouho váhavě dělal zeď proti velkoněmectví, ale nakonec podlehl velkoněmcům. Proto se stal nepotřebným.

Myslím si, že většina myslících Čechů znala natolik jejich smýšlení jak v Rakousku tak v Sudetech, aby si nepřála vítězství Rakouska, věděla že naděje spočívá jen v řešení, které připravují vítězné západní velmoci. Přitom si nemyslím, že by nemohl vzniknout nějaký středoevropský útvar na Rakousko navazující, zbavený německého poručnictví, třeba i s habsburským císařem. Nicméně k tomu především nesměřovala vůle vítězů, ani národů Rakouska včetně Rakušanů samotných, kteří udělali revoluci, vyhnali císaře a nepřipojili se k Německu jen na výslovný zákaz vítězů.

Je omylem se domnívat, že myšlenka německé expanze a likvidace jiných národů se zrodila s Hitlerem. Hitler jí dal pouze násilnou formu. Pokud by snad nějaký podobný útvar jako staré Rakousko ve střední Evropě pokračoval i po roce 1918, dovoluji si předpokládat, že rakouští a sudetští Němci by šli s Hitlerem a takový útvar by byl nefunkční, nejspíše by se stejně rozložil.

Vlastimil Podracký

Použitá literatura:

1. České země 1848 – 1918, Marcela Efmertová, Nikolaj Savický – LIBRI 2009

2. Češi a Němci, Václav Martlík – Ideál 2009

3. Češi a Němci, Johann Wolfgang Brügel – Academia 2008

4. Československo – příběh revoluce, František Rozhoň – Mikopress 2008

 

« zpět do rubriky