17. listopad – víte vůbec, koho Němci tehdy popravili?

Jen necelých osm hodin trvaly události 17. listopadu roku 1989, které změnily československé dějiny. Jejich vnější podoba je chronicky známa a mnohokrát popsána, o té skutečné, té která zůstává skryta, se zřejmě ještě dlouho nedozvíme. Někteří dokonce tvrdí, že tento den vlastně slavíme vítězství Stb na KSČ. Popis událostí z roku 89 však není předmětem tohoto textu. Proč se tedy sešli studenti a další lidé v listopadu roku 89 v Praze na Albertově a jejich pochod potom skončil tak jak skončil - střetem s bezpečnostními složkami komunistického státu?  Bylo to u příležitosti Mezinárodního dne studentstva, který je připomínkou tragických událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17.listopadu 1939 v tehdejším Protektorátě Čechy a Morava. Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí. Stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí. Co se vlastně tehdy v roce 1939 stalo?

"Vše začalo násilným potlačením poklidné demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze, během níž byl těžce zraněn student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Na potlačování demonstrace, jež se konala na Václavském náměstí, se kromě sil pořádkové policie podílely i jednotky SS. Následovaly další střety na dalších místech v Praze, při nichž Němci stříleli nejen pro výstrahu, ale i do demonstrantů. Při jedné z těchto potyček byl postřelen právě Jan Opletal, který 11. listopadu svému zranění podlehl. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu na Albertově, odkud byla rakev s ostatky převezena na nádraží a odeslána na Moravu. Následné demonstrace, jež se změnila v protest proti okupaci, se zúčastnily tisíce lidí. Opět došlo ke střetům mezi demonstranty a pořádkovými silami.

Hned následujícího dne se v Berlíně konala porada za účasti Adolfa Hitlera, jejímž výsledkem bylo rozhodnutí o uzavření českýchvysokých škol na dobu tří let, zatčení a popravení 9 vedoucích představitelů studentské organizace (Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert) a internace stovek studentů v koncentračních táborech. Ještě v noci ze 16. na 17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání českých studentů v Praze, v Brně a v Příbrami. Studenti zatčení gestapem a jednotkami SS v Praze byli dopraveni do ruzyňských kasáren, kde došlo i k popravě 9 představitelů studentských organizací. Celkem 1200 zatčených studentů bylo poté převezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, odkud jich byla většina propuštěna koncem roku 1942, zbytek pak v lednu 1943. Z těchto 1200 studentů nepřežilo útrapy koncentračních táborů 35." Tolik k oněm tragickým událostem vcelku přesně Wikipedie.

Kdo však byli tito zavraždění mladí lidé a jaké vlastně politické názory zastávali?

Ondřej Šlechta k tomu napsal:

Je totiž namístě zeptat se, zda si odkaz studentů, popravených 17. listopadu, příliš neupravují k obrazu svému i někteří tzv. „demokraté“. Když se totiž na skupinu devíti mladíků podíváme blíže, můžeme konstatovat jedno: nikdo z nich by si dnes nepodal ruku s pohrobky Hitlera a lidmi, kteří se halí do vlasteneckých frází, a přitom čile spolupracují často s přímými následovníky těch, proti kterým studenti v roce 1939 bojovali, zato minimálně 8 z nich by stejně tak ruku nepodalo „masarykovcům“, „levicovým pisálkům“ (řečeno tehdejším stylem) a mnohým dnešním „liberálním demokratům.“

Osm z devíti popravených studentů se za první republiky čile hlásilo k organizacím a politickým stranám, které by dnes byly označeny za „radikálně-pravicové“, „antisystémové“, „neliberální“, „protidemokratické“ – jmenovitě například Vlajka (prvorepubliková se od kolaborantské zásadně liší), Národní sjednocení, Mladá Národní demokracie. Odmítali německý nacismus (k čemuž je často vedl ostrý československý nacionalismus a z něho vyplývající antiněmectví), ale stejně tak byli silně kritičtí k prvorepublikovému parlamentnímu systému, vymezovali se vůči čelným představitelům prvorepublikové kultury, ovlivněných levicovými myšlenkami (V & W, Karel Čapek, Jiří Wolker) a v době španělské občanské války vystupovali s verbální a tištěnou podporou pravicové opozici, vedené generálem Frankem. 

Kdo byli tito muži?

1) Václav Šaffránek (11. prosince 1920 Praha - 17. listopadu 1939 Praha) - Již během svých středoškolských studií se angažoval ve studentských organizacích a byl předsedou Sociální studentské akce ve Velké Praze. Byl výrazně katolicky orientován. Jeho mottem bylo „Vlast, národ, práce“. Na střední škole se též věnoval publicistické činnosti a vedl školní časopis Hlas mladých.

V době Mnichovské krize se dobrovolně přihlásil do armády, od léta 1939 byl spojkou odbojové organizace Obrana národa. Na podzim 1939 začal studovat inženýrské stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze a stal se zapisovatelem Svazu českého studentstva v Čechách. Na vysoké škole studoval jen zhruba 6 týdnů svého života.

2) Jan Černý (20. listopadu 1914 Žamberk – 17. listopad 1939 Praha) - studoval v Praze medicínu na Univerzitě Karlově. Již od studentských let se politicky angažoval, nejprve v řadách agrárníků, poté byl členem Vlajky. V letech 1937 až 1939 byl předsedou Spolku československých mediků. Po Mnichovu 1938 vystupoval proti levicově zaměřeným vedoucím představitelům Ústředního svazu československého studentstva a byl zodpovědný za rozmnožování a distribuci létáků, které v té době v Praze vydávala Mládež Vlajky. V únoru 1939 byl ze své funkce ve Spolku česko-slovenských mediků odvolán. Den po Opletalově pohřbu důrazně intervenoval za propuštění českých studentů, kteří byli během nepokojů po pohřbu zadrženi německou policií. V noci z 16. listopadu na 17. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a 17. listopadu bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. In memoriam mu byl udělen titul MUDr.

3) Jan Weinert (18. prosince 1914, Praha-Karlín – 17. listopad 1939 Praha) - byl středoškolský pedagog a studentský funkcionář, který byl popraven 17. listopadu 1939.

Jan Weinert vystudoval gymnázium v pražské Libni a po té bohemistiku a germanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.

V roce 1937 začal vyučovat na pražských středních školách (Atheneum, anglické gymnázium, reálné gymnázium v Praze XIV). Během svých studí se začal angažovat ve studentských organizacích. Mezi lety 1936 a 1937 působil jako jednatel Svazu československého studentstva v Praze a v letech 1937-38 byl jeho předsedou. V září 1939 se stal předsedou Svazu českého studentstva v Čechách.

V politice byl nacionalisticky orientován a v době 1. republiky byl členem Národního sjednocení. V roce 1938 byl funkcionářem Mladé generace Národního sjednocení, později působil i v mládežnických organizacích Mladá Národní jednota a Mladé Národní souručenství.

26. října 1939 přednesl odvážný projev o 28. říjnu, ve kterém mimo jiné prohlásil německou okupaci a Protektorát Čechy a Morava za dočasnou záležitost. 15. listopadu intervenoval na policejním ředitelství ve prospěch studentů zadržených po pohřbu Jana Opletala. Ve večerních hodinách 16. listopadu 1939 byl zatčen gestapem během schůze Svazu českého studentstva v Čechách, která se konala v ústředí Národního studentského svazu v Hopenštokově ulici a kterou Weinert řídil. Následujícího dne byl bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.

4) František Skorkovský (1. března 1909 Terst - 17. listopadu 1939 Praha) - byl studentský funkcionář popravený 17. listopadu 1939.

František Skorkovský se narodil v italském Terstu a jeho matka byla Italka. Vystudoval italské gymnázium a Právnickou fakultu MU. Od roku 1937 byl předsedou tělovýchovné jednoty Ústředního svazu československého studentstva. Angažoval se i v mezinárodních studentské organizaci Confederatión Internationale des Étudians, kde zastával funkci předsedy jedné z komisí, a často se účastnil různých mezinárodních studentských setkání. V roce 1939 působil jako předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.

Do roku 1937 působil v studentském odboru Národního sjednocení, avšak byl z ně kvůli jednomu svému hlasování vyloučen. Po té se stal členem Klubu národně socialistických akademiků. Zajímal se o dění v Itálii a byl zaměstnám byl u italské pojišťovny Riunione Adriatica.

V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu, 17. listopadu 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.

5) doc. PhDr. Josef Matoušek (13. ledna 1906 Hořice – 17. listopad 1939 Praha) byl český historik a vysokoškolský pedagog popravený 17. listopadu 1939.

Josef Matoušek byl synem někdejšího národně demokratického ministra průmyslu, obchodu a živností Josefa Matouška.

Vystudoval Vančurovo gymnázium na Smíchově a poté historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde byl žákem Josefa Šusty. V roce 1931 začal pracovat v Archivu země České. Badatelsky se zajímal zejména o 15. a 16. století a české dějiny v 19. století.

Politicky byl činným v Československé národní demokracii a poté v Národním sjednocení. Kritizoval Benešovu politiku a požadoval lepší vztahy s tehdejším Polskem a Itálií. V mnoha svých názorech se shodoval s Karlem Kramářem. Během Mnichovské krize jednoznačně podporoval obranu země a byl i spoluautorem manifestu českých historiků, který byl adresován historikům francouzským.

Po německé okupaci se stal členem Národního souručenství a Českého svazu pro spolupráci s Němci, který však na rozdíl od kolaborantské Česko-německé společnosti odmítal proněmecký aktivismus.

V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu, 16. listopadu vymohl studentům audienci u prezidenta Háchy, ke které však vzhledem k následujícím událostem již nedošlo. 17. listopadu 1939 byl okolo čtvrté ráno zatčen gestapem v bytě svých rodičů a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. Popraven byl jako první z popravených toho dne.

6) Bedřich Koula (1. března 1913 Praha – 17. listopadu 1939 Praha) byl český student a studentský funkcionář popravený 17. listopadu 1939.

Bedřich Koula se narodil v Praze, kde i vystudoval gymnázium. V letech 1932-34 studoval v Paříži na École libre des sciences politiques, kde získal titul Dipl. soc. sol, který mu byl slavnostně odevzdán 4. července 1934. Od roku 1933 byl zapsán na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde mu v době popravy zbývala již poslední zkouška. Krátkou dobu studoval práva i na Sorbonně.

V roce 1934 se jako mluvčí českých nacionalistických studentů aktivně účastnil insigniády. Před Mnichovským diktátem byl mluvčím studentského oboru Národního sjednocení. Působil též jako funkcionář Všehrdu. V roce 1939 byl zvolen jednatelem Svazu českého studentstva v Čechách. Ve večerních hodinách 16. listopadu 1939 byl zatčen gestapem během schůze v ústředí Národního studentského svazu v Hopenštokově ulici a následujícího dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. Popraven byl jako poslední z popravených toho dne. In memoriam mu byl udělen titul JUDr.

7) Jaroslav Klíma (18. května 1913 Praha – 17. listopad u 1939 Praha) byl český student a studentský funkcionář popravený 17. listopadu 1939.

Jaroslav Klíma vystudoval gymnázium v Křemencově ulici. Poté nastoupil na studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1937. Již ve svých studentských letech se začal politicky angažovat v řadách české nacionalistické mládeže. V roce 1934 v době insigniády patřil mezi mluvčí českých studentů, byl aktivním členem Mladé generace Československé národní demokracie a posléze mládeže Národního sjednocení. Po ukončení vysokoškolských studií nastoupil vojenskou službu. Jako důstojník se v roce 1938 zúčastnil obou dvou mobilizací. Od podzimu 1939 byl předsedou Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.

8) Josef Adamec (18. prosince 1909 Praha – 17. listopadu 1939 Praha) byl český student a studentský funkcionář popravený 17. listopadu 1939.

Josef Adamec vystudoval gymnázium v pražské Libni a po té začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Během insigniády (Čapkem a levicovými spisovateli označovanou za „fašistickou provokaci“) byl jedním z mluvčích českých studentů. V letech 1935 až 1936 byl místopředsedou Ústředního svazu československého studentstva, 1937-9 působil v jeho dozorčí radě.

Působil nejprve v mládeži Národního sjednocení, později se stal členem Klubu národně socialistických akademiků. Za druhé republiky byl členem Národního hnutím pracující mládeže a od září 1939 jednatelem Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě. 17. listopadu 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. In memoriam mu byl udělen titul JUDr.

9) Marek Frauwirth (8. listopadu 1911 Zakopané – 17. listopadu 1939 Praha) byl slovenský Žid a pracovník slovenského konzulátu v Praze, který byl popraven 17. listopadu 1939. Marek Frauwirth se narodil v židovské rodině v polském Zakopaném. Jeho rodiče se v jeho mládí usadili na Slovensku (ačkoliv původně plánovali cestu jižněji).

V letech 1935 až 1939 studoval Frauwirth na Vysoké škole obchodní. Jako jediný z popravených nenáležel k české nacionální opozici v prvorepublikovém a druhorepublikovém studentském hnutí. Naopak byl členem Jednoty nemajetných a pokrokových studentů a Společnosti přátel demokratického Španělska. V jarním semestru 1939 svá studia sice úspěšně dokončil, ale na podzim téhož navštěvoval tutéž školu, aby si rozšířil své jazykové znalosti o holandštinu a arabštinu. Byl též nediplomatickým pracovníkem slovenského konzulátu v Praze, kde vydával falešné pasy Židům, aby mohli odcestovat přes Bělehrad ze země.

17. listopadu 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.

Zdroje:

Milan NAKONEČNÝ: Český fašismus, Praha 2006.

Tomáš PASÁK, Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945, Praha 1999

Ondřej Šlechta