Z nechtěného dítěte obdivovaný Viper

Je poměrně málo známé, ale typické pro naši dobu, že dnes velmi známý, vysoce výkonný a bojově účinný stíhací a stíhací bombardovací letoun F-16 vznikal velmi složitě, jako nechtěné dítě a proti vůli převážné většiny velících generálů a lobbistů US Air Force, kde přitom dodnes prokazuje vysoce ceněné služby. Vznikl v podstatě  na dlouhodobý nátlak Pentagonu, některých politiků z Kongresu a vlád USA kritizujících neustálé zdražování nových letadel USAF.

Jeho dlouhá cesta na výsluní začala už v polovině 60. let. První program s cílem získat letoun s charakteristikami budoucí F-16 vznikl pod kódovým označením ADF již roku 1965. Už v roce 1969 byl ale generály USAF přes trpké zkušenosti z Vietnamu odmítnut.

Vrátil se po těžkých zákulisních bojích (panovaly obavy, že nový „lehký“ stíhač negativně ovlivní osud tehdy vyvíjené F-15 jako hlavního stíhacího letounu USAF pro konec 20. století) v roce 1971 jako program LWF (Lightweight Fighter Program). Lobbisté proti tomuto programu bojovali tvrdě. Aby nakonec vůbec prošel, měl být jeho výsledkem pouhý zkušební demonstrátor k posouzení koncepce idey lehkého stíhacího letounu.

Z několika nabízených projektů různých amerických leteckých továren (známý je například projekt Lockheedu CL-1200, vycházejícího ze Starfighteru, atd.) byly nakonec v roce 1972 vybrány Model 401 od General Dynamics a Model P-600 Northropu. První se stavěl pod označením YF-16, druhý YF-17.

První prototyp YF-16 vzlétl podle oficiálního zápisu 2. února 1974. Neoficiálně se však dostal do vzduchu již 20. ledna stejného roku při nechtěném rozkmitání letounu při pojížděcích zkouškách. Problémů se kupodivu mnoho neobjevilo a oba zkoušené typy programu LWF v mnohém překonávaly specifikace z roku 1971. Špičky USAF ale stále proti tomuto programu brojily. Pentagon nakonec celý program raději přejmenoval na ACF (Air Combat Fighter), aby zřetelně odlišil jeho úlohu od tehdy vyvíjených F-14 a F-15.

Zásadní zlom v historii F-16 přišel až v okamžiku, kdy se ozvali spojenci NATO z Evropy, kteří hledali náhradu za dosluhující F-104G, a projekt F-16 se jim líbil. Když byl pak 13. ledna 1975 i Pentagonem vyhlášen za vítěze programu ACF letoun F-16, byl projekt konečně vzat na milost i v USAF.

Prvních osm předsériových strojů bylo objednáno od července 1975. Dva z nich byly prototypy dvousedadlové verze F-16B. Poté USAF objednalo dalších 783 strojů – ale jako stíhací bombardéry, nikoli jako lehké stíhače dle původních specifikací. Znamenalo to řadu úprav, například i mírné prodloužení trupu, atd. Zároveň se rozbíhala licenční produkce i v Evropě pro státy NATO.

První americký sériový jednomístný stroj F-16A vzlétl v srpnu 1978, první licenční evropský pak v prosinci stejného roku. Zavádění nových F-16 do výzbroje prvních jednotek začalo jak v USA, tak v Evropě (konkrétně v Belgii) v lednu 1979. Prakticky od počátku běžel zároveň program MSIP (mnohonárodní program postupné modernizace), takže nový letoun F-16 byl neustále vyvíjen a vylepšován.

Od roku 1981 byly vyráběny pokročilejší verze F-16C a D (dvoumístná), které jsou modernizovány dodnes (změny konstrukce, avioniky a systémů včetně nového radaru APG-68). Výroba nových a hlavně repase starších verzí na současný standard těchto velmi rozšířených bojových strojů pokračuje od roku 1993 pod novou hlavičkou výrobce jako Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon. V tomto roce totiž tehdy zbrojařský gigant Lockheed Martin koupil svého významného konkurenta, firmu General Dynamics.

Uživatelů F-16 je dodnes velké množství. Celkem vyrobených 4 500 strojů se uplatňuje jak v USA, tak v Belgii, Holandsku, Norsku, Dánsku, Řecku, Portugalsku, Turecku, Bahrajnu, Egyptě, Izraeli, Pákistánu, Polsku, Jordánsku, Indonésii atd.

Americké letouny, neoficiálně pojmenované svými piloty Viper (Zmije), se účastnily snad každého většího konfliktu od 80. let minulého století. Počínaje invazí do Panamy v roce 1989 přes operace Pouštní bouře v roce 1991 a Pouštní liška (1998), bombardování Jugoslávie (1999), války v Afghánistánu až po války v Iráku. V operaci Pouštní bouře byly použity při útocích na letiště, vojenské továrny, postavení raket Scud a na množství jiných cílů.

První však poslal do boje své nové F-16 Izrael, šlo o známé bombardování rozestavěného atomového reaktoru v Iráku. Operace pod názvem Babylon proběhla 7. června 1981. Pro zajímavost, "F-šestnáctka" v rukou pákistánského pilota Bokhariho sestřelila v roce 1988 známého ruského politika a bývalého viceprezidenta Ruckého, který jako pilot v Su-25 útočil na postavení afghánských mudžáhedínů a dostal se do vzdušného prostoru Pákistánu. Letouny F-16 se v každém směru osvědčily a dodnes slouží k plné spokojenosti svých uživatelů.

F-16 je víceúčelový, kompaktní a vysoce obratný letoun, který je určen jak k leteckým soubojům, tak k útokům na pozemní cíle. Ve vzdušných soubojích převyšuje F-16 svou obratností a bojovým akčním radiem dodnes většinu letounů potencionálního protivníka. Jeho vybavení umožňuje útoky na cíle bez ohledu na denní či noční dobu nebo počasí. Cena letounu byla v roce 1998 18,8 milionů dolarů.

Konstruktéři F-16 sice při jeho konstrukci vycházeli z nejnovějších poznatků aerodynamiky i letecké technologie a materiálů, ale zároveň se důsledně drželi filosofie použít co nejjednodušší a nejlevnější konstrukční řešení všude, kde neomezovalo požadované výkony stroje. Tento přístup se plně osvědčil jak v boji, tak v běžném provozu letounu.

Z koncepčního hlediska se jedná o středoplošník s nosnou plochou o šípovitosti náběžné hrany 40°, jednoduchou svislou ocasní plochou a středoplošně uspořádanými vodorovnými ocasními plochami, stranově vzájemně zaměnitelnými. Sklopné náběžné hrany křídla a vztlakové klapky po celém rozpětí odtokové hrany křídla umožňují ve spojení s počítačovým systémem řízení měnit zakřivení profilu křídla podle zvoleného režimu letu.

Typický protažený aerodynamický přechod náběžné hrany křídla do trupu až pod kabinu pilota generuje při vysokých úhlech náběhu víření, které výrazně zlepšuje ovladatelnost letounu. Řízení též usnadňuje automatické propojení křidélek a směrovky a omezovač rychlosti vybočení.

Pilot ovládající letoun za využití systému HOTAS se nemusí obávat ztráty kontroly nad strojem při příliš razantních či extrémních manévrech, neboť tento systém jeho zásahy do řízení automaticky koriguje. Navíc F-16 snese například přetížení až 9 G při plných palivových nádržích, což u jiných jeho soudobých konkurentů i řady dnešních strojů není dosažitelné.

Avionika letounu byla průběžně modernizována od samého počátku, samozřejmostí je vysoce přesný inerciální navigační systém dublovaný systémem GPS, výkonný palubní počítač předávající průběžně veškeré potřebné a požadované informace pilotovi, vysílačky UHF i VHF s datalinkem a automatizovaný systém přistání.

Pilot má rovněž k dispozici radarový výstražný systém (RWS) a elektronické rušení průzkumných i zbraňových systémů nepřítele. Ovládání letadla je metodou „fly-by-wire" (elektroimpulzní řízení), hlavní řídicí páka je umístěna netradičně na pravém bočním panelu. Řízení není poprvé na světě u vojenských strojů mechanicky zálohováno. Výzbroj je různá, základem je rotační 20mm kanón a dvě střely Sidewinder.

 Základní informace (F-16C - jednomístná)

Nejpoužívanější výzbroj

Kanón: 1 x 20 mm M61A1 Vulcan (511 nábojů)

Řízené střely vzduch / vzduch:
•    IRIS-T
•    Python-4
•    AIM-7 Sparrow
•    AIM-9 Sidewinder
•    AIM-120 AMRAAM

Řízené střely vzduch / země:
•    AGM-45 Shrike
•    AGM-65 Maverick
•    AGM-88 HARM
•    AGM-84 Harpoon
•    AGM-119 Penguin

Bomby:
•    GBU-10 Paveway II
•    GBU-12 Paveway II
•    JDAM
•    Mk. 82
•    Mk. 83
•    B61

Ing. Ivo Pujman