Petr Široký – co se do zápisníku letů nedostalo

Sobota, 8. 10. 2011, 18:26 - Nemusím asi dlouze rozvádět, že lid letecký je lid papírově velmi ukázněný, ale vždy se najde v hospodě zdatný vyprávěč - pilot, který tuto tezi dokáže velmi zpochybnit. Je pak na posluchačích, zda u piva divokému líčení skorohavárií či dosažení neregistrovaných světových rekordů uvěří, či nikoli. Pokud jde o vyprávěče, kteří údajně události byli svědkem, nebo to od někoho dokonce jen slyšeli, skepse je na místě. Pokud ale vyprávěč vzpomíná na svoje vlastní „letecké hříšky“, většinou tomu věřit můžeme.

Jedním z příběhů typickým pro tento druhý druh vyprávěčů, je i vzpomínání legendárního akrobatického pilota Petra Širokého, který se vázal k jeho létání v pilotní škole na letišti v Chebu. Petr Široký na tomto letišti strávil řadu let svého leteckého života a samotný příběh se týkal období, kdy létal jako učitel ve stíhací škole v Chebu. Vzpomínání jsem si zaznamenal jako pracovník leteckého muzea v Kbelích o přestávce nějakého natáčení televize v 80.letech.

Stál jsem s p.Širokým v hangáru 40 expozice ve Kbelích, kde si prohlížel vystavenou stříbrnou Avii BH.10 (dnes umístěna v Lešanech). S určitým ostychem jsem se jej tehdy zeptal, zda létal i na této „bosce“, a jaké to s ní bylo. Chvilku přemýšlel, pak se usmál, a nakonec mi vyprávěl následující příběh:

Bylo pozdní jaro (patrně v roce 1930, ale rok si pan Široký již nevybavil přesně), kdy Petr Široký učil ve stíhací škole v Chebu nové adepty stíhacího letectva, mimo jiné na Aviích BH.10. Toto letadlo neměl jako akrobatické příliš v oblibě, zdálo se mu subtilní a výkon 60 koní také nebyl tehdy již nic moc, nehledě na to, že tehdy šlo již o olétané stroje s motory se svými „mouchami“. Letadlo bylo velice citlivé na jakýkoli zásah do kormidel, a přistávací vlastnosti také vyžadovali velkou pilotovu pozornost; jakmile rychlost při přistání klesla pod určitou mez, z plavajícího letadla díky přízemnímu efektu se skokem stala těžká „žehlička“, po ztrátě vztlaku padající jako kámen k zemi. Vzpomínal, že si sám pro sebe veškeré vylomeniny na tomto aeroplánku zakázal, a zákaz poctivě dodržoval. Jen jednou se nechal unést.

Jako instruktor vedl nácviky akrobacie a cvičné vzdušné souboje budoucích stíhacích pilotů. Jak bylo tehdy pravidlem, létalo se hodně a často. Ale ani společenský život nepřicházel zkrátka, neboť, jak zdůrazňoval pan Široký,  „byli jsme mladí a měli horkou krev...“. Po zavření hangárů piloti až na výjimky téměř vždy vyrazili za děvčaty či častěji spíše do hospody. Návraty občas nepatřily k nejslavnějším a ráno se pak nikomu nechtělo moc vstávat. Jenže stejně každý den všechny vojáky na letišti vždy těsně po rozednění probudil velmi hlučný přírodní budíček. Zvláště v létě to bylo i okolo páté hodiny ranní, což  vyvolávalo rozzlobený mnohohlasý chór nadávání „unavených“ pilotů. Nedaleko starého letiště v Chebu se totiž původně rozkládal rybník, který již dnes neexistuje. Rybník byl domovem velké kolonie divokých kachen, které každý den po rozednění spustily takový rámus, že se v nedalekých kasárnách nedaleko prostě spát.

Časně probouzení piloti měli na kachny pěkný dopal. Občas se je pak při návratu na letiště snažili někteří více frustrovaní jedinci alespoň trochu prohnat, ale kampak na ně s tehdejšími letadly. Pronásledované hejno vždy předvedlo parádní let střemhlav a těsným přízemním letem (spíše příhladinovým) zamířilo do vysokého příbřežního rákosí. Pronásledující pilot měl pak s kniplem dost práce, aby nakonec neskončil potupně v rybníce sám.

V tomto momentě vzpomínání se pan Široký trochu zarazil. Přiznal pak, že si již není jist, kdy konkrétně to všechno začalo. Ale byl si jist, že jednou večer na světnici v kasárnách, zprvu z legrace, postupně však stále vážněji a vážněji,  rozebírali přítomní piloti, jak se těm proklatým kachnám dostat na kobylku. Probíraly se různé verze letecké msty na hlomozících kachnách, až nakonec byl přítomným auditoriem pilotů aplaudován reálně a téměř vědecky se tvářící plán, který měl všem letcům v kasárnách letiště Cheb zaručit, že to těm kachnám pořádně „nandají“.

Plán vyžadoval dostat kachny na volnou vodu a poté do vzduchu. A ve vzduchu už bude připraven jeden stíhač a za všechny naštvané piloty je pěkně prožene! Místní „plánovači“ spočítali, že budou potřeba dvě letadla a několik dobrovolníků, kteří jako pěšáci vyženou kachny z rákosí. Pěšáci měli vyrazit první a vyhnat kachny z rákosí na volnou vodu. Poté mělo zaútočit na hejno sedící na hladině střemhlavým letem prvé z plánovaných letadel. Kachny budou muset vzlétnout, neboť v bahnitém rákosí budou hlídat pěšáci. Jakmile hejno kachen odstartuje z hladiny do výše, vezme je druhé letadlo z protisměru do kleští, „a kachny pěkně prožene!“. Plán „Kachna“ byl jednomyslně odsouhlasen.

„Inu, moc pěkně jsme si to naplánovali.“ ironizoval sám sebe při vyprávění pan Široký. Jako instruktor měl možnost zadat na druhý den cvičný souboj dvou letadel. Rozhodl se letět sám, přičemž druhého pilota zasvětil do jeho role plašiče hejna na hladině v plánu „Kachna“. Sám si vzal na starosti finále – úkol prohnat ty protivné kachny.

Celá akce vycházela od první chvíle až podezřele přesně podle plánu. Petr Široký kroužil se svojí „boskou“ na jedné straně rybníka nízko nad zemí, a vyčkával. Pěšáci vyrazili a skutečně se jim podařilo protestující kachny vytlačit z jejich rákosového útočiště na volnou hladinu. Pak přišla chvíle pro první stroj. Ve chvíli, kdy začala první BH.10 pikovat na hladinu rybníka, dal v té druhé Petr Široký plný plyn, a ve výši rákosí se hnal nad rybník. I to finále krásně „vyšlo“, takže vletěl do hejna právě v okamžiku, kdy se zvedalo nad hladinu a nad porost rákosí.

„A začal tanec, na který do smrti nezapomenu“, vzpomínal. I po těch letech se v muzeu pan Široký viditelně otřásl. Vzlétající hejno kachen se mu totiž již nestačilo vyhnout a jednotlivé kachny mu začaly bušit do letadla, do křídel, do podvozku, vrtule a motoru. Během jedné či dvou vteřin ztratila „boska“ větrný štítek u kabiny, motor začal jít dosti nepravidelně a značně třásl, řízení ztuhlo a celé éro letělo podivně nakřivo. V řízení Petr Široký cítil, že je „boska“ velmi labilní a stačí jen málo, a hned spadne do vývrtky. Ve výšce cca 1-2 metry nad zemí to byl velmi špatný pocit.

„Opatrně jsem stáhl plyn a začal si dávat v duchu tolik zvířecích jmen, že by to stačilo na slušnou zoologickou zahradu“, přiznával pan Široký. Pak se pustil do popisu stavu letadla, které pozoroval za letu po srážce s hejnem. I po těch letech mu utkvěla každá drobnost pevně v paměti. Křídla měla několik děr v překližkové náběžné hraně a potrhaný plátěný potah na nich povlával na několika místech. Pravá přední křídelní vzpěra přišla o dřevěný aerodynamický kryt a zbyla z ní poněkud prohnutá trubka. Chyběl větrný štítek a od motoru cosi bouchalo do trupu. Všude, včetně pilotního prostoru byla jen samá krev a peří. Podvozek Petr Široký nemohl zkontrolovat, protože na něj neviděl a dozadu se také moc neohlížel, neboť letadlo sice letělo, ale mělo velkou snahu nekontrolovatelně zatočit, naklánět se a spadnout do vývrtky. I jinak reagovalo na pohyby kniplem poněkud mimo standardní měřítka pilotů. Jen dlouholetá zkušenost a akrobatická vylétanost tehdy pomohly Petru Širokému pochroumanou „bosku“ přivést bez dalších „mimořádek“ relativně bezpečně na zem.

Při přistání očekával Petr Široký další problémy, ale to dopadlo docela dobře. Éro jen trochu utíkalo ze směru, protože byla jedna pneumatika proražená a prázdná. Když pak na zemi stojící „bosku“ obešel, nalezl ještě kusy kachen zaklíněné v podvozku, motoru a především v lankách řízení na zádi trupu, kde částečně blokovaly směrovku i výškovku. Výškovka měla ve svém potahu také pěkné šrámy. Vrtule byla na odpis, prasklá a rozštíplá byla původcem onoho „vibrování“ celého letadla při letu od rybníka. Za „bouchání od motoru“ nesly vinu uražené kabely od magnet ke svíčkám, které při zpátečním letu volně vlály podél přídě. Ještě že NZ-60ky dostaly v r. 1924 zdvojené zapalování, jinak by zřejmě motor v důsledku srážky s hejnem kachen zmlkl, a to by metr a půl nad hladinou rybníka mělo pro let pana Širokého fatální následky.

„Celou záležitost jsme tenkrát asi ututlali s mechaniky, nepamatuji se, že by to skončilo „basou“, přiznal se tehdy pan Široký. „Dodnes si však pamatuji ten vrcholně nepříjemný mrazivý pocit „prozření“, když jsem vlétl do toho hejna a náhle si uvědomil, co se všechno může stát! A s trochu trpkým úsměškem dodal: „Abych nezapomněl, přes vykonanou leteckou pomstu jsme měli kachní budíček druhý den přesně za svítání znovu, jako by se nad kachním rybníkem nic nepřihodilo! Jen my, aktéři plánu „Kachna“, jsme ještě pár dní chodili pěkně schlíplí.“ uzavřel své vzpomínání.

Osobnost stíhacího a akrobatického pilota Petra Širokého je české letecké veřejnosti dostatečně známa. Nejvíce se zapsal do dějin československého letectví jako jeden z tria výborných předválečných československých akrobatů,  „Novák, Hubáček a Široký“, po válce zalétával nová letadla v Avii a létal i v ČSA na IL-14. Ale již jen fajnšmekrům letecké historie je známo, že nejčastějším domovským letištěm Petra Širokého za první republiky bylo letiště Cheb. Létal tam téměř deset let, od roku 1924 s přestávkami do roku 1934. Nejdříve jako pilotní žák dvoumístných letadel v Chebu, kdy  dokonce při elementárním výcviku havaroval. Postupně ale přešel do opačné a těžké role učitele létání, letecké akrobacie a stíhacích pilotů vůbec, kde si prožil i výše uvedený příběh. A noticku nakonec – basa z příhody výše popsané opravdu nebyla. Ve vojenském záznamu letce Petra Širokého ve vojenském archívu existuje pouze nepatrná poznámka, že v r. 1930 absolvoval drobné nehody bez následku pro letadlo i pilota. Což vlastně dokládá i onu úvodní sentenci, a totiž, že piloti jsou papírově nejukázněnější lidé na světě.

Ing. Ivo Pujman