Historie letiště Milovice – 2. část

Po okupaci ani Wehrmacht a Luftwaffe nepohrdly prostorem Milovice, naopak jej ještě rozšířily. Cvičil zde například Rommel při přípravě na boje v Africe.

Také po napadení SSSR byly Milovice velmi intenzivně využívány, tentokrát jako fiktivní ruské prostory pro natáčení propagandistických filmů. Fotografie válečné německé podoby letiště Milovice jsem ale zatím bohužel nenašel, pouze dostavěná německá kasárna z roku 1940.

Na konci války pak z nové betonové plochy milovického letiště startovaly například Messerschmitty Me-262. Hlavně ale bylo milovické letiště využíváno k výcviku. Letiště ale v závěru války dostalo i svoji porci návštěv amerických hloubkařů i bombardérů. Jako ilustrativní obrázek, jak to patrně vypadalo na letišti po válce, přikládám foto z chebského letiště z roku 1945, převzaté z L+K Speciál.

Po porážce a odsunu Němců to chvíli vypadalo, že Milovice zůstanou bez vojska, ale opravdu jen vypadalo. Hned v říjnu 1946 čs. lidová armáda definitivně uzavřela vojenský prostor Milovice a celý zabrala pro sebe. V roce 1950 byl přejmenován na Vojenský újezd Mladá, dokonce usnesením tehdejší československé vlády.

Čs. lidová armáda jej dál využívala hlavně jako výcvikový prostor a život v něm plynul úplně stejně jako v ostatních vojenských újezdech a letištích na území tehdejší ČSSR. Na letišti létaly MiGy-15 a později MiGy-21. Toto velmi zajímavé poválečné období si ale dovolím zpracovat samostatně, protože jsem na ně dodatečně objevil velmi zajímavé prameny a zdroje fotografií i vzpomínek pamětníků.

Zlom přišel v roce 1968. Sovětská okupace Československa všechno v Milovicích změnila. Letiště a okolí se přes noc staly hlavním opěrným bodem sovětské okupační armády a letectva v ČSSR. V dobách ne tak nedávné „největší slávy“ bylo v Milovicích nejen velení Střední skupiny vojsk SSSR, ale konkrétně na letišti sídlil 236. stíhací bombardovací pluk a část ze 131. letecké divize RA.

V zodolněných hangárech, známých to „úlech“, bylo v pohotovosti až 44 MiGů-21 a později MiGů-23, na stojánkách stálo mnoho bitevních vrtulníků Mi-24 a řada jiných letadel. Letiště procházelo prudkým stavebním rozvojem, stávající betonová dráha byla prodloužena na 2 800 metrů a rozšířena na 60 metrů, což z ní učinilo jednu z největších letištních drah ve střední Evropě. Běžně pak milovické letiště přijímalo i nejtěžší dopravní a transportní letadla ze Sovětského svazu, která dovážela a odvážela nepřeberné množství různého materiálu, nejen vojenského charakteru. Samozřejmě bez jakékoli celní kontroly českých orgánů.

Sám jsem byl v roce 1981 svědkem přistávání a startování v rychlém sledu několika, snad až deseti An-12 a Il-76 za sebou, když jsem někdy v dubnu vracel kontejner od přistávacího modulu Remkova Sojuzu 28, který byl ruskou stranou věnován do expozice ve Kbelích. Dodnes je ve mně pocit údivu a zmaru nad stavem ubikací a prostor pro normální řadové vojáky RA, nad stavem dílen a skladů, okolo kterých jsem musel tenkrát s vojenským trajlerem projet. Moc se od dnešního stavu nelišily…

Ministr obrany SSSR Dmitrij Jazov v 80. letech na návštěvě Milovic

Ještě jednou jsem se dostal v 80. letech na milovické letiště, už pouze na okraj a s oficiální návštěvou studentů Karlovy univerzity, když jsem je z titulu svého zaměstnání musel doprovázet v rámci jakéhosi branného pochodu s cílem – Milovice. Provoz na letišti byl stále stejně intenzivní, ale ruskými strážnými jsem byl bryskně zastaven, když jsem zvědavě vykročil směrem k ploše. Musel jsem se vrátit a kolektivně se radovat v „Klubu“, nad šproty a marinovanými rybičkami s ruským chlebem. Ty marinované rybičky byly fakt hrozné…

Pak přišel rok 1989 a bylo jasné, že z Milovic nakonec Rusové odejdou.  V roce 1991 onen kýžený okamžik nastal, na fotografii vidíte jeden z posledních odlétávajících MiGů-23. Pak odjeli vlakem i poslední rodinní příslušníci a „zpětný odřad“, ve vlaku údajně nebylo k hnutí pro tu spoustu koberců a jiného spotřebního českého zboží.

Zbylo prázdné letiště i celý újezd. Vzhledem ke lhostejnosti (ne)zodpovědných českých orgánů bylo postupně vše, co mělo nějakou cenu, vydrancováno nájezdy novodobých loupežníků, zcela beztrestně.  Jen pro ilustraci, neboť letecké obci je stav letiště Milovice dobře znám, přikládám pro porovnání dvě fotografie řídící letecké věže. Ten horní obrázek je z 80. let minulého století, ten dolní je o patnáct let starší. Dnes je ještě v horším stavu.

Opuštěné letiště se však ukázalo být velmi přitažlivé i pro tehdy nové odvětví sportovního létání, do počátku 90. let jen v pololegalitě létající – pro ultralighty. Ať už to byla motorová rogala či později klasická aerodynamicky řízená letadélka všeho druhu, na letišti v Milovicích našli jejich majitelé a piloti pro sebe doslova ráj. Nikdo po nich zpočátku nic nechtěl, nikdo jim nic nenařizoval, nikdo je neomezoval.

I v této době jsem se na Milovické letiště občas rád podíval. Dokonce jsme tady s Honzou Bémem spáchali i pár rekordů, světových. On jako pilot s kopilotem – svojí dcerou, já jako jeden z komisařů a „papírový čert“. Pár fotografií z tohoto rekordního letu přikládám.

Tolik stručně o minulosti Milovického letiště. Co přinese budoucnost, je dnes otázkou. Ale věřme, že to bude přívětivější budoucnost pro všechny, kdo mají rádi létání, a hlavně pro ty, kdo chtějí pro tu lepší budoucnost milovického letiště také sami něco udělat. V tomto směru držím Tomáši Noskovi všechny palce.

redakce Ostrava Online