Boeing B-29 Superfortress, historie letounu

Neděle, 5. 6. 2011, 20:31 - V roce 1945 se staly synonymem útoků na Japonsko svazy bombardérů B-29 Superfortress Letectva americké armády. B-29 byl na japonské obloze respekt vzbuzující letoun. Jakmile byly vyřešeny jeho počáteční dětské nemoci, staly se svazy B-29 pro Japonsko mementem rychle se blížícího konce války. Zničující účinky jejich náletů udělaly nakonec tečku za krutými boji v Tichomoří.

Idea zkonstruovat letoun kategorie B-29 se zrodila ve třicátých letech minulého století, kdy se objevil požadavek americké armády na postavení výškového těžkého bombardéru s velmi dlouhým doletem. Když vypukla válka v Evropě, Spojené Státy se zpočátku držely stranou. Proto představitelé armády chtěli letadla, která by měla základny v USA,  ale dokázala napadnout potencionální nepřátele v okruhu 5,000 mil.

V září 1940 ministerstvo války objednalo prototypy letadel, která měla tuto představu splňovat, u společností Boeing a Consolidated Aviation. Projekt firmy Boeing XB29 měl od počátku lepší parametry než projekt XB 32 firmy Consolidated, a proto hlavní zájem byl směřován na něj. B-32 Dominátorů bylo vyrobeno jako záloha pro případ nezdaru B 29 jen pár, ale Boeingů B-29 bylo vyrobeno nakonec téměř 4.000.  

V roce 1940 však nikdo nedokázal stoprocentně říci, že projekt letadla Superfortress uspěje, i když projektované výkony a vlastnosti tohoto bombardéru byly na svou dobu výjimečné. Tři přetlakové kabiny obsadilo až 14 mužů posádky, letadlo mělo dostup až 11150 m. Jeho maximální dolet byl 9656 km, s nákladem pum 5230 km.

Ocas letadla byl 8,458 m vysoký, rozpětí křídel činilo 43 metrů a letoun byl dlouhý více jak 30 metrů. B-29 bylo navrženo tak, aby uneslo až 9000 kg bomb rychlostí cca 560 km za hodinu. Její předchůdkyně B-17 dokázala uvézt maximálně polovinu bomb a letěla mnohem pomaleji. Každá ze 4 otočných střeleckých věží letadla měla instalovány dva 12,7mm kulomety, později hřbetní přední věž  i čtyři. Ocasní střeliště neslo tři 12,7mm kulomety nebo kanón ráže 20 mm a dva 12,7 mm kulomety. Střelbu a zaměřování palubních  zbraní mimo ocasního střeliště zajišťoval poprvé na světě computerizovaný střelecký systém s dálkovým ovládáním.  Střelci mířili a mačkali spoušť jen pomocí reflexních zaměřovačů, propojených s řídící jednotkou střeleckého obranného systému B 29.

B 29 byl na svoji dobu nesmírně komplikovaný a jen doba potřebná na jeho výrobu byla až šestkrát delší, než u jiných čtyřmotorových letadel té doby. 

V roce 1942 si projekt vysloužil jméno „3 miliardový hazard“. Cena  3615 milionů dolarů první objednávky byla na tehdejší dobu závratná. Ani tato objednávka nemohla dát jistotu, že letadlo bude skutečně fungovat. Prototyp vzlétl v září 1942, v březnu 1943 však druhý těžce havaroval a nad projektem se vznášel otazník. Ale armáda své dálkové bombardéry chtěla a vyvíjela tlak na zahájení jejich výroby.

  B-29 dostala svůj první operační úkol v létě 1943. Na vojenské konferenci v kanadském Quebecu představil generál Hap Arnold, velitel Letectva americké armády plán na využití těchto  nových bombardérů při náletech na Japonsko, přičemž letadla měla startovat z čínských základen.  Byl to riskantní krok, jelikož B-29 právě začaly sjíždět z výrobních linek a mnoho jejich problémů, například přehřívání motorů, nebylo ještě úplně vyřešeno. Přesto byl plán schválen.

V létě 1943 vzlétly první sériové B-29. Posádky však ještě nebyly připraveny, jen výcvik jediného střelce trval dvanáct týdnů. Než dokázaly být jednotky s B 29 plně bojeschopné, čekalo je ještě mnoho testů a výcviku. Časový tlak byl však velký, prezident Roosevelt přislíbil čínským spojencům, že v lednu 1944 již budou B-29 z Číny bombardovat Japonce.

Čínská vláda nadšeně souhlasila motivována možností konečně udeřit na Japonsko, a 200,000 čínských dělníků začalo pilně budovat letiště a jejich zázemí. Technologie výstavby však byla na hony vzdálena od technologií továrny Boeing při výrobě B-29. Číňané stavěli ranveje pro B-29 doslova holýma rukama. Neměli beton, takže ranveje, dlouhé 2,5 km budovali z ručně štěrkovaného kamene, který naváželi na budoucí ranvej na dřevěných trakařích a zaválcovávali ho do povrchu udusaných letištních drah. Číňané usilovně pracovali za 9 amerických centů na hodinu bez jakékoli mechanizace.  Jsou známé záběry, jak stovky dělníků tahají obrovské válce, které udusávaly kamenné ranveje.  Někteří dělníci přitom byli rozdrceni.  

Nakonec byly ranveje dokončeny a připraveny na B-29, které dosud čekaly na základnách v Indii. Ačkoli ještě zbývala spousta příprav a práce, B29 musely být připraveny na svůj první nálet. Generál Arnold nařídil, aby se první útok uskutečnil v červnu 1944.

Prvním cílem B29 byly ocelárny na japonském ostrově Kjušu. Císařské železárny a ocelárny Javata dodávaly 25% veškeré japonské válcované oceli. To umožňovalo japonskému válečnému a lodnímu průmyslu intenzivně vyrábět. Zničení ocelárny mělo podvázat hlavně kapacity japonského lodního průmyslu, který byl rozhodující podmínkou fungování válečné mašinérie Japonska. Japonské obchodní loďstvo bylo v té době stále jedním z největších na světě a přes intenzivní potápění japonských lodí například americkými ponorkami a letadly na moře vyplouvaly další a další lodi, které měly zásobovat japonské ostrovy v pokračující válce v Pacifiku. Takový strategický cíl byl jako dělaný pro B-29.

Přípravy na první nálet byly logisticky velmi komplikované. Od bomb po palivo se muselo vše potřebné dopravit do Číny přes himálajský masív z Indie. Transporty po zemi i vzduchem byly nebezpečné samy o sobě, natož pod hrozbou útoku tehdy stále ještě aktivních japonských letadel. Na nových letištích pak nebylo vše ani zdaleka dokončeno, mnoho provizórií komplikovalo činnost amerického pozemního personálu, který pracoval doslova nepřetržitě celé dny, aby bombardéry připravil.  

Přestože problém přehřívání motorů B29 nebyl stále ještě plně odstraněn, velení spoléhalo na  precizní práci palubních techniků i pozemních mechaniků.  Útok měl proběhnout v noci z relativně malé výšky 2,5 až 6 kilometrů. Nálet byl plánován tak, že jeho prioritou byla nejen přesnost a účinnost bombardování, ale též bezpečný návrat vycvičených posádek a co možná největší omezení ztrát. Protože ale palivo bylo vzácné, jelikož se zásobovačům podařilo dopravit do Číny jen omezené množství leteckého benzínu, nakonec odstartovalo jen 75 B29.

Jeden bombardér hned nešťastně havaroval a několik dalších se muselo pro různé závady vrátit. Ve vzduchu zůstalo 64 B-29, které směřovaly na Kjušu. Jen málo z posádek nových B 29  mělo v té době nějakou bojovou zkušenost, takže tato dlouhá cesta byla pro mnohé letce – nováčky plná napětí a očekávání. Předpoklad, že by v prvé fázi náletu neměly mít B 29 mnoho problémů, se potvrdil, ani nepřesná střelba několika málo japonských protileteckých děl na čínském území to nemohla ovlivnit.

Navigace na noční obloze byla obtížná. Pouze 47 z letadel našlo cíl. Až těsně před půlnocí zbylá formace B 29 provedla samotný finální bombardovací útok na ocelárny

Tři z útočících B 29 byly zasaženy protiletadlovou palbou a při návratu havarovaly, posádky zahynuly. Další B29 přistála na čínském nouzovém letišti, ale zničil ji následný útok japonských bombardérů.

Výsledky prvé bombardovací mise B-29 byly přijaty s rozpaky, neodpovídaly totiž nadšenému očekávání velitelství. Ukázalo se například, že řada bombardérů, i když správně identifikovaly cíl, ho svými pumami minuly i o 20 mil. O technických problémech a mnoha závadách nových bombardérů, které omezovaly jejich bojeschopnost, ani nemluvě. Přesto velení rozhodlo, že útoky B 29 z čínských základen na Japonce budou dál pokračovat.  

Útočit z Číny a vracet se zpět však bylo stále obtížnější. Čínské primitivní základny byly daleko a postrádaly logistickou podporu. Většina letu probíhala nad obsazeným územím Japonci. Pokud byly posádky nuceny během náletu vyskočit padákem, bylo to jako příslovečný skok z bláta do louže. Japonci byli nechvalně známí svým špatným zacházením se zajatci – tedy s těmi, které nechali žít. Je známo několik případů, kdy zajaté členy posádek B 29 hned na místě popravili stětím nebo je rovnou zastřelili.

Logistické problémy čínských letišť se nakonec ukázaly jako příliš velké a komplikované i pro Američany. A hlavně - Tokio bylo z čínských základen stále mimo dosah. B-29  z čínských základen nedokázaly proto v očích velení americké armády splnit očekávání jako účinná strategická zbraň. Až když těžce bojující námořní pěchota obsadila Mariany, hlavně ostrovy Guam, Saipan a Tinian, které byly pouze 1300 mil jihovýchodním směrem od Tokia, získaly B 29  mnohem bližší základny, které se také daly snadněji zásobovat po moři.  Teprve pak se reálně přiblížilo zahájení náletů svazů B 29 na Japonsko ve velkém. Přesto to trvalo ještě řadu měsíců, než byla nová letiště připravena pro rutinní provoz těžkých B-29.

Ženisté na dobytých ostrovech vybudovali pět letišť, na kterých se hned po jejich dokončení soustřeďovaly jedna B 29 za druhou. Úder na japonské území mohl být nyní mnohem jednodušší a soustředěnější. Velkou pozornost věnovalo velení i zabezpečení návratových tras a vyhledávací službě, úspěch měla přinést sofistikovaná podpůrná zařízení a zázemí na Maitlandu.  

Velení na Marianách převzalo 21. Bombardovací velitelství. Generál  Arnold, velitel armádního letectva, určil brigádního generála Haywood Hansalla Juniora odpovědným za novou bombardovací ofenzívu proti Japonsku a vyslal jej přímo na Mariany.

I pozemní personál a technici základen se důkladně připravovali na zahájení vzdušné ofenzívy. Při 15 hodinovém letu do Tokia a zpět se nemohlo nic ponechat náhodě. V Pacifiku na několika ostrovech přibyly nouzové plochy pro případné poškozené B-29.

Vlastní velení 21. velitelství bombardérů převzal Generál Curtis Le May, pro něhož bylo létání velkým koníčkem a posláním. Generál, věčně třímající doutník, si předsevzal splnit úkol, jehož cílem nebylo nic menšího než zničení Japonska ze vzduchu.

B-29 vzlétaly k náletům v počtu až 500 denně. Le May z nich nechal odstranit část obranné výzbroje, takže bombardéry byly lehčí a mohly nést více bomb na delší vzdálenost. Dlouhé hodiny letů si ale vybíraly svoji daň, až 25%  motorů trpělo poruchami. Mechanici se proto zaměřili na jejich precizní údržbu.

Dobytí ostrova Iwo Jima přivedlo svazy B-29 velmi blízko nad japonské výsostné vody. Mohly mít nyní doprovod stíhaček a ostrov sloužil i jako nouzové letiště, které zachránilo stovky životů. Ačkoli logistické problémy základen B-29 byly překonány, létání s tímto obrovským bombardérem vyžadovalo velkou míru pilotních dovedností. B-29 vážila při vzletu okolo 65 tun, a přestože měla čtyři dvojhvězdicové pístové motory R 3350-57 po 2200 koních, letadlu trvalo 40 sekund, než se dostalo do vzduchu a potřebovalo k tomu každý centimetr ranveje dlouhé přes 2,5 km. Někdy dokonce ani taková délka nestačila.

Dlouhá mise znamenala, že posádky byly ve vzduchu bez přerušení až 15 hodin. Velkým nebezpečím byla únava a spánek. Posádky byly během celého náletu ohroženy maximálně několik desítek minut, kdy letěly nad Japonskem, většinu doby letu ale trávily vsedě za monotónního hučení motorů.

Výjimečně důležitým členem posádky byl navigátor, který musel dokonale zvládat výpočty, navigaci dle hvězd, musel být schopný vyhodnotit údaje radaru. Musel vždy bezpečně určit kurs a polohu letadla.  Do obsazení Iwo Jimy každá navigační chyba totiž znamenala, že se B 29 nedokáže vrátit zpět na základnu.  Neměl tolik paliva, aby si ho mohl ušetřit na bezpečný návrat, když posádka přišla na to, že letí ve špatném kursu.

Jakmile se bombardér dostal do japonského vzdušného prostoru, každý z posádky velice zpozorněl. Hrozba útoku japonských stíhaček, zvlášť při prvních bombardovacích misích B 29, byla velice reálná.  

Aby se Japonci dostali až k B 29, museli létat na hranici operačního dostupu svých letounů. Přesto dokázali B 29 ohrozit a občas i sestřelit. B-29 hrozilo ještě větší nebezpečí, když Japonci začali být zoufalí. Jejich piloti začali uplatňovat sebevražednou taktiku, když nedokázali nějakou B-29 sestřelit, prostě se do ní snažili narazit a dostat obě letadla v oblaku plamenů k zemi. Bitva na obloze nad Japonskem přerostla doslova v osobní válku mezi posádkami B-29 a japonskými stíhači.

Velkou výhodou posádek B-29 při vzdušných soubojích byla nezkušenost pilotů japonských stíhaček. Protože vzdušný prostor nad Japonskem bránilo především námořní japonské letectvo, většina jeho zkušených pilotů přišla o život v bitvě u Midway, kde Japonci ztratili 4 letadlové lodi. Pilot kamikaze však nepotřeboval příliš zkušeností na to, aby zemřel se svým protivníkem.

Generál Le May změnil v březnu 1945 taktiku útoků B29. Nařídil hromadné bombardování  japonských měst s převážně dřevěnými domky zápalnými bombami a napalmem. Předstírání o útocích na strategické cíle skončilo. Le May dospěl k logickému závěru, že naprosté zničení nepřítele umožní jen ty nejúčinnější prostředky. Paradoxně to byl humánní způsob, jak rychle ukončit válečné šílenství.

334 B-29 vyrazily na své první mise se zápalnými pumami. Zničily 16 čtverečních mil Tokia. Při útocích zápalnými pumami nakonec zemřelo více Japonců než při výbuchu atomové bomby, která měla brzy dopadnout na Japonsko. Devastace byla naprostá.  

Navzdory neuvěřitelným škodám, které postihly japonský lid a válečným hrůzám, které prožíval, odmítlo Japonsko kapitulovat. President Truman proto rozhodl o použití atomové bomby. Nejprve na Hirošimu a poté na  Nagasaki.

Kalkulováno z čistě vojenského hlediska, kdyby nebyla použita tato strašlivá zbraň, museli by USA provést invazi, která by pravděpodobně zastínila den D, co do rozsahu zásobování vojsk a obětí. Japonci nevyhnutelnou americkou invazi očekávali, jejich armáda na mateřských ostrovech prakticky čekala jen na ni, dokonce ani armádní letectvo se proto prakticky nebránilo americkým náletům, to přenechávalo letectvu císařského námořnictva.  Tisíce japonských pozemních, leteckých a námořních kamikadze bylo cvičeno a připravováno jen a jen na den invaze. President Truman ale rozhodl dát zelenou atomovému útoku B 29 Enola Gay a pak i druhé jménem Bock´s car. Následná krveprolití vedla k extrémnímu vystřízlivění.  Japonsko se konečně vzdalo a válka skončila.

Ve válce proti Japonsku zemřely tisíce letců. B-29 se staly, navzdory svým počátečním problémům, páteří amerického útoku na japonské ostrovy.  Ve své službě v letectvu USA pak pokračovaly i po válce, známé je jejich působení během korejské války, kde až do příchodu reaktivních MiGů ničivě útočili v roli konvenčních bombardérů na zázemí Severní Koreje.  

B29 Superfortress byla ve své době zrodu zázrakem techniky, která neuvěřitelně předběhla svoji dobu. Ve srovnání se svými současníky B-17 a Liberátory vypadala jako z jiného světa.  B-29 měla interiér a vybavení mnohem lepší než kterékoli letadlo, vyrobené před ní, a nesla tři až čtyřikrát více zbraní a pum. Při využití svého maximálního doletu mohl letět okolo poloviny zeměkoule. Ve strategické roli však byl po válce brzy v USA překonán novými tryskovými bombardéry. Řada B-29 i pak však sloužila například u RAF jako strategický bombardér dál. Jeho technologický náskok proti jiným soudobým konstrukcím byl tak veliký, že Rusové ještě po válce napodobili zabavenou B-29 a vyrobili podle ní své vlastní atomové bombardéry Tupolev Tu-4 Několik z nich pak prodali Číně, čímž se tak po letech vlastně staré B – 29 zase vrátily tam, kde svoji bojovou kariéru začaly. Poslední B-29 byla vyřazena ze služby u amerického letectva 21. června 1960.

Ivo Pujman