Boeing B-17 - Létající pevnost, historie

Čtvrtek, 9. 6. 2011, 19:33 - Boeing B17 Flying fortress byl nejznámější americký čtyřmotorový strategický bombardér druhé světové války. Jejich kvality v okamžiku vzniku byly jejich velkou reklamou, takže se ve 30.letech prosadily do výzbroje armádního letectva USA, i když tehdejší velení armády chtělo původně mít v americkém letectvu jen letadla určená k přímému krytí pozemních vojsk. V průběhu války se pak bombardéry B17 se svými posádkami staly protagonisty těžkých bojů na obloze Evropy a Tichomoří, bojů, během nichž se stala B17 legendou.

V červenci 1921 generál Billy Mitchell, velký vizionář vojenského letectví, prokázal hodnotu bombardérů tím, že u východního pobřeží Spojených Států potopil leteckým bombardováním vyřazenou německou bitevní loď Ostfriesland. Byl to sice cvičný útok na zakotvenou opuštěnou loď, ale jeho výsledek přesto dokazoval poměrně zřetelně, jakou úlohu a cenu bombardovací letouny mohou v případném novém konfliktu mít. Ani to však nestačilo ke změně nazírání tehdejšího zkostnatělého velení armády USA, které dál vidělo hlavní úlohu vojenského letectva jen v přímé podpoře pozemních sil.  V roce 1926 neustálé veřejné tvrdohlavé poukazování generála Mitchella na zkostnatělé myšlení nejvyššího amerického armádního i námořního velení v pohlížení na letectvo jej stálo postavení před válečný soud (v míru!), hodnost a nakonec i místo. Samotný jeho boj za prosazení myšlenek o podobě moderního vojenského letectva v USA do reality by stál za samostatný článek.

Muselo uplynout dalších 13 let, než armáda zdráhavě objednala moderní vícemotorový bombardér pro strategické úkoly. Většina leteckých továren konstruovala tento bombardér jako dvoumotorový. Pouze Boeing zvolil koncepci čtyř motorů.   

Jeho Model 299, jak se mu tehdy říkalo, vzlétl v Seattlu 28. července 1935. Na testování přeletěl tehdy non-stop dva tisíce sto mil do Wright Field v Ohiu. Už jen tento samotný přelet prokázal, že Boeing vyvinul ojedinělý stroj. Jeho průměrná cestovní rychlost 375 kilometrů v hodině během přeletu byla vyšší, než maximální rychlosti všech jeho soupeřů.

A soudobí protivníci tohoto bombardéru byli také v těch dobách dost slabě ozbrojení. Stíhači P12 a P26 se B17 skutečně nemohly rovnat, ani jeden z nich. A myslím, že z této situace na počátku války se zrodila legenda, podle které byly B17, zvlášť ve velkých formacích, prakticky neporazitelné. Ani když se objevila P40, nebyla pro B17 skutečným rovnocenným protivníkem. K tomu došlo, až když jsme se střetli s novou generací nepřátelských stíhaček, což byla Bf109G a Focke Wulf Fw190. Tehdy jsme si uvědomili, že byla zahájena úplně nová éra leteckých válek.”

7. prosince 1941 zaútočili Japonci na námořní základnu Spojených Států v Pearl Harbour. Spojené státy byly vtaženy do aktivních bojů s Německem a Japonskem.  I když v Tichomoří bojovaly dříve, historie B17 bude vždy spojena s evropskou válečnou scénou. 1. července 1942, když dorazilo do Británie první letadlo typu B17, ovšem ještě nikdo netušil, jak obrovskou roli sehraje. 

Létající pevnosti byly v době vstupu USA do války nepochybně tím nejlepším letadlem, jaké Amerika měla, ale jejich posádky byly ještě nezkušené. Nikdy do té doby ještě bojově nelétaly. Přesto dostaly od velitele Evropských operací, generálporučíka D Eisenhowera jasný rozkaz. Získat leteckou převahu nad západní Francií do 1. dubna 1943. Tento rozkaz byl příliš optimistický a bohužel nereálný. Když se americká letadla soustřeďovala od r. 1942 v Británii, jejich první akcí byla podpora Operace Torch. Americké invaze do Severní Afriky se tak zúčastnily i nové B17 z Anglie.

Přesto byl první nálet v Evropě, provedený novou 8.leteckou armádou, úspěšný. 17. srpna 1942 bombardovalo dvanáct B17 seřaďovací nádraží v Rouenu v severní Francii.   

B17 shodily 37,000 liber bomb a vrátily se bez jakékoli ztráty zpět. Byla to úspěšná mise a přesvědčila velení, že může jít s letadlem do války. Nebyly zde žádní odvážní a profesionálně zdatní piloti Luftwaffe, toužící po proslavení, bomby byly shozeny docela přesně a cíl byl blízko, takže Spitfiry doprovázely bombardéry po celou dobu letu. Vypadalo to až příliš snadné.

První velký šok pro 8. leteckou armádu přišel 9. října 1942. 107 bombardérů napadlo ocelárny a továrny na výrobu lokomotiv v Lille. Z 69 letadel, která dosáhla cíle, byla čtyři sestřelena a pouze devět bomb dopadlo ve vzdálenosti do 500 yardů od cíle. Americké armádní letectvo pod velením generála Carla Sparse si začalo uvědomovat, že jeho úkol je náročnější, než si mnozí mysleli. Zima 1942/43 byla dost studená, počasí velmi často mizerné, narůstaly zrušené mise a kruté ztráty, což bylo pro původně velmi optimistické velení těžkou zkouškou.

“Nejhorší věcí byla zima. Dotkli jste se něčeho kovového, a hned se vám přimrzly prsty. V letadle bylo mínus 40, někdy i mínus 60 stupňů. V těchto podmínkách jsem letěl několikrát, aniž šlo odhodit pumy, nebyl vidět cíl. Ani tomu již dnes nemohu uvěřit“. Ben Smith Jr. Radio Operator – střelec

„Nejhorší bylo, že okna střelišť musela být za letu často otevřená a profukovalo tudy. Když jsem poprvé přišel k jednotce, viděl jsem některé chlapíky s hroznými omrzlinami. Ta zima byla pro mne to nejhorší.“

Brzy začalo být zřejmé, že velení zvolilo špatnou taktiku. A tak byly ve způsobu, kterým se organizovaly mise, zavedeny podstatné změny. Přestali jsme létat ve formacích po třech s individuálním odhozem pum. Místo toho bombardovalo 54 letadel současně. Aby se zlepšila přesnost zásahů, do čela každé velké formace se postavily ty nejzkušenější posádky. Byly známé jako „vedoucí posádky“.

“Posádky byly sestaveny, když se stal velitelem 305.skupiny bombardérů General Curtis Emerson LeMay a musel si poradit s problémy, které jsme měli na začátku roku 1942. Když jsme shazovali bomby na cíl nebo na cílové území, město, nádraží, továrnu, atd., zjistili jsme, že je nejlepší shodit bomby v okamžiku určeném podle daného signálu z vedoucího letounu. Bylo zajímavé, že jste mohli vzít 10 posádek z nás lepších a při cvičných letech byste mezi nimi nepoznali rozdíl. Ale v bitevních podmínkách si některé z těchto posádek počínaly lépe než ty ostatní. A právě z těch vybírali vedoucí posádku.”

Jeden faktor, který neustále působil problémy, byl nedostatek doprovodných stíhaček. Hluboko nad německým územím byly B17 vydány na milost německým stíhačkám a navzdory své palebné síle 12 velkorážných kulometů v každém z 54 letadel formace byly jejich ztráty nepřijatelné. Jejich slabé místo bylo na přídi a tak jim přidali přední střeleckou věž. B17G se stal verzí s nejpočetnějšími variantami.

17. srpna, při prvním výročí první mise 8. letecké armády, byly za cíl mise určeny dvě továrny. Továrna na kuličková ložiska ve Schweinfurthu a komplex Messerschmitt v Řezně. 4. divize bombardérů pod velením generála Curtise LeMaye poslalo na Řezno 146 B17. 1. divize bombardérů pod velením generála Roberta Williamse jich poslalo 230 na Schweinfurth. Bylo svrženo více než 700 tun bomb, komplex Messerschmitt byl vážně poškozen, továrna na kuličková ložiska byla ale zasažena jen málo. Ale Němci nám sestřelili 60 letadel a ztratili jsme 600 členů posádek. 30 odepsaných letadel zůstalo v Severní Africe, kam těžce poškozená doletěla z Řezna. Těch 28 B 17, které se vrátily domů, byly též poškozeny. Ztratili jsme 118 letadel a sestřelili jen 25 německých stíhaček. Morálka klesla na bod mrazu. 8. letecká armáda se vrátila zpět a lízala si rány.

“Nejstrašnějším dnem války byl pro mne první nálet na továrnu na kuličková ložiska ve Schweinfurtu. Německé stíhačky na nás začali útočit už na poloviční cestě nad kanálem a boj s nimi pokračoval vlastně celou cestu k cíli. A mohli jste se podívat z okna a vidět B17, jak po zásazích padají ve spirálách bezmocně dolů, jak plachtí neovladatelně k zemi. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl.”

14.října se B17 vrátily zpět nad Schweinfurt. V předchozích 10 dnech jsme ztratili 88 letadel, ale 300 jich přesto bylo posláno na stejný cíl. Němci sestřelili dalších 60. Tento den vešel v 8.letecké armádě ve známost jako „Černý čtvrtek“.   – Wilbur ‘Bud’ Klint – Pilot bombardéru

“Letěli jsme zpět a mohli jsme se klidně orientovat podle požárů na zemi, které způsobila jak nepřátelská, tak americká sestřelená letadla. 60 našich B17 a nevím kolik německých stíhaček.   – John Weaver, pilot bombardéru

“Dotáhli jsme to zpět do Biggin Hillu a druhý den nás vzalo zpět na naši základnu britské dopravní letadlo. Tam jsme poznali skutečný rozsah té tragédie. Všichni zbylí důstojníci, letečtí důstojníci, se vešli při jídle k jedinému stolu. Jmenovali mne prvním pilotem. Vlastně prvními piloty se stali čtyři z nás, nezkušených druhých pilotů. Myslím, že při další misi jsem se bál více startu a přistávání než náletu. Do té doby jsem pár misí už absolvoval, ale jen mizivé množství samostatných vzletů a přistání. Po čtvrtém náletu jsem byl jediným, kdo z těch čtyř druhých pilotů přežil.“  - řekl další pilot

Pro B17 byl nálet dobou plnou nebezpečí a napětí. 10 mužů posádky trpělo velkým mrazem, když několik hodin trávili ve výšce 8 kilometrů za teploty až mínus 40 stupňů. A číhaly tam také vražedné nepřátelské stíhačky.

Každé poškozené letadlo se začalo opožďovat za zbytkem formace a stalo se rázem pro nepřítele snadnou kořistí. Zbytek formace s tím nemohl nic dělat, vždy musel skupinu uzavřít. Bezpečnost jí zaručovaly vzájemně se kryjící B17, letící co nejblíže k sobě. Zlé chvíle nastaly při odhozu pum, kdy nebyly možné úhybné manévry. Letadla se držela v přímém letu a všichni čekali, až vedoucí posádka vydá signál „Bomby ven!“. Pak všichni odhodili pumy společně.

Pak se vraceli domů, ale na cestě čekaly vždy další stíhačky a další potíže. Ti, kteří se probojovali zpět, viděli pozemní posádky, úzkostlivě čekající na to, kolik se jich vrátí. A vždycky nějaká letadla chyběla. Letadlo se zraněnými na palubě přistávalo jako první. Ale nálet přistáním nekončil, bylo třeba po krátké přestávce na kávu jít a vyzpovídat se zpravodajskému důstojníkovi: „Zasáhli jste cíl? Viděli jste, že byla sestřelena nějaká naše letadla? Byly tam nějaké padáky?“ Takhle vás smažili, dokud z vás nedostali i tu poslední informaci, až poté mohla jít unavená posádka spát.

V té době musely posádky B 17 absolvovat 25 náletů. Při ztrátách cca 4% během náletu to dávalo malou šanci, že z celé jednotky přežije alespoň jedna celá posádka a bude se moci vrátit zpět do Spojených Států. První a nejslavnější posádkou, která odlétala celý svůj turnus, byla posádka B17 Memphis Belle. V zimě 1943 již bylo zřejmé, že naše taktika není dobrá. Německá výroba nebyla příliš poškozena a ještě horší bylo, že německé stíhačky ovládaly vzdušný prostor nad Německem.

V lednu 1944 se však situace změnila. Zaprvé, stíhací jednotky dostaly nové P51 Mustangy. Vybaveny přídavnými nádržemi mohly doprovázet bombardéry B 17 hluboko nad německé území a zpět. Zadruhé, nový radarový systém pro bombardování naslepo umožňoval napadat cíle i ve špatném počasí.  

Od 20. února 1944 začal takzvaný „Velký týden“, kdy se cílem stala Luftwaffe. Útočili jsme na každou továrnu na výrobu letadel a montážních dílů, na sklady a letiště. Naše ztráty byly opět vysoké, přišli jsme o 226 letadel, ale Luftwaffe byla těžce zasažena. Přišla o produkci za poslední dva měsíce. Německo muselo rozptýlit své výrobní kapacity, aby nebylo tak snadné na ně útočit, ale to zároveň zvýšilo tlak na již tak přetížený německý dopravní systém. Od té doby již německé stíhačky nikdy nedokázaly napadat  formace B17 soustavně během celého náletu.

6. června 1944. Den D, na Německo, jeho tanky, palebná postavení, soustředění vojsk, mosty a železniční uzly byly svrženy tisíce tun pum. Celý den se nad vyloďovacími plážemi neobjevila jediná německá stíhačka. Tří měsíce pak vzlétla letadla „Osmičky“ po 78 dní z 92.

Hlavními strategickými cíly pro svazy B17 se teď staly německé rafinérie paliva a benzínu. V září 1944 pracovala německá výroba letadel sice na plný výkon, dodávky paliva musely být však sníženy o 75%. Nová německá letadla nemohla bez paliva létat. Ničili jsme je na zemi, 500 letadel za jediný týden.

V lednu 1945 zbylo pro Brity a Američany na jejich postupu do Německa již málo strategických cílů. A tak jsme se rozhodli, že pomůžeme Rusům a budeme zasahovat cíle, které vybere Kreml. Volba padla na veliká komunikační centra ve východním Německu. Berlín, Drážďany, Schimlitz, Lycee. Ničili jsme cíl za cílem, Luftwaffe se v podstatě našich B17 nedotkla. Na konci února se Německo začalo rozpadat. 16. dubna zaslal generál Carl Sparse svým podřízeným velitelům zprávu „Postup našich pozemních sil ukončil strategickou leteckou válku.“

Velké výrobní linky Boeingu po 10 let produkovaly stále se zvyšující počet B17, dohromady 12731. B17, se kterými létali stateční piloti, navigátoři, střelci a bombometčíci a kterým pomáhal neúnavný pozemní personál, drtily okupovanou Evropu a nacistické Německo ve dne, zatímco letadla RAF na Němce útočila v noci.

B17 byly příkladem klasických čtyřmotorových bombardérů druhé světové války, které se skvěle osvědčily v boji. Své jméno Flying Fortress si skutečně zasloužily.

Ivo Pujman