Bell P-39 Airacobra. Video

Čtvrtek, 17. 10. 2013, 21:14 -

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun bojově nasazený v druhé světové válce. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné - v letectvu USA a Velké Británie mělo velmi špatnou pověst, naopak sovětskými letci bylo hodnoceno výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj.

Wings

Dalším nezvyklým prvkem bylo použití příďového podvozku. Tyto prvky (ač z druhé strany znamenaly jistý prodělek na hmotnosti prázdného letounu) zaujaly potenciální kupce — vojenská letectva, zvláště když firma Bell (nováček mezi leteckými výrobci, ovšem velice průbojný a dravý) v reklamních materiálech slibovala velice zajímavé výkony — maximální rychlost se měla u sériových letounů pohybovat kolem 400 mph (miles per hour, tj. mil za hodinu), tedy kolem 644 km/h. (Z tohoto také vycházelo typové označení P-400, které bylo použito u původně britských Airacober, které po útoku na Pearl Harbour Američané neprodleně zabavili a zařadili do výzbroje USAAF).

První prototyp letounu XP-39 vzlétl 6. dubna 1939. Dne 27. dubna 1939 objednalo velitelství US Army Air Corps předsérii 12 letounů YP-39. Neozbrojený prototyp poháněný motorem s turbokompresorem, bez pancéřování a ochranných (samosvorných) obalů nádrží, byl velice rychlý a dobře stoupal. Firma Bell hleděla jeho úspěchů využít a spustila přehnanou reklamní kampaň. Armádní letectvo letouny objednalo, ale později, kvůli potížím s doposud nevyzrálou konstrukcí turbokompresoru firmy General Electric, trvala na použití přeplňovaného motoru bez turbokompresoru. Než se továrna propracovala k podobě skutečného sériového stroje, narostla hmotnost a tím se pochopitelně snížily výkony.

Po malé sérii P-39C následovala verze D, která byla shodně s verzí C vyzbrojena čtyřmi kulomety ráže 7,62 mm, dvěma kulomety ráže 12,7 mm a kanónem ráže 37 mm, ale navíc dostala (na základě bojových zkušeností z Evropy) pasivní ochranu — pancéřování a samosvorné nádrže. Výkony tohoto stroje byly nad 5000 m slabé. I když v pozdějších letech docházelo k různým obměnám a modifikacím, stroj nedosahoval takových výkonů, jaké byly od něho očekávány. Výroba Airacober skončila v září roku 1944. Celkem bylo postaveno 9558 Airacober všech verzí.

Bojové použití

Zájem o nákup Airacobry projevila Francie a Velká Británie, avšak nakonec je odebrali pouze Britové, kteří je do služby v RAF zařadili pod bojovým jménem Airacobra Mk.I. Tato verze byla téměř identická s verzí P-39D s tím rozdílem, že v letounu byl zabudován kanón ráže 20 mm a motor Allison V-1710-E4 s výkonem 1 150 koní (ten je ovšem identický s motorem V-1710-35 — jedná se pouze o firemní označení firmy Allison, která tytéž motory dodávala americkému letectvu, které pro ně používalo výše zmíněné označení), šest kulometů mělo ráži 7,7 mm. Britové však s těmito stroji nebyli spokojeni, i když oceňovali jejich manévrovací schopnosti. Proto byly roku 1941 staženy z bojových akcí a 212 kusů odesláno do SSSR. Letectvo USA používalo Airacobry zejména v Tichomoří, na Aljašce, v Itálii a na Islandu, další stroje koupilo australské a portugalské letectvo. Letouny používalo též letectvo Svobodné Francie a později i spojenecké Itálie.

V Sovětském svazu se staly Airacobry oblíbenými stroji a piloti zde s nimi dosahovali pozoruhodných bojových úspěchů. Spočívalo to zejména v tom, že boje na východní frontě se vedly v nižších letových hladinách a uspěly zejména ty letouny, které byly dobře manévrovatelné. Proto s nimi létala řada sovětských es jako např. Alexandr Ivanovič Pokryškin, Grigorij Rečkalov, Alexandr Klubov, Vladimir Lavriněnkov, Vladimir Bobrov, Nikolaj Gulajev, Alexej Aleljuchin, Dmitrij Borisovič Glinka, Alexej Smirnov, Sultan Amet-Chan, Michail Tveleňov, Arkadij Fjodorov, Fjodor Archipenko, Pavel Čepinoga, Čičiko Bendeliani, Boris Glinka a další. Sovětský svaz nakonec odebral největší počet strojů - 4 578 kusů.

Technické údaje

  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 10,36 m
  • Délka: 9,19 m
  • Výška: 3,63 m
  • Plocha křídla: 19,79 m²
  • Plošné zatížení: kg/m²
  • Prázdná hmotnost: 2540 kg
  • Vzletová hmotnost : 3530 kg
  • Pohonná jednotka: 1 × kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec typu Allison V-1710-63
  • Výkon pohonné jednotky: 1325 hp (988 kW)

Výkony

  • Maximální rychlost: 612 km/h ve výšce 3350 m
  • Dolet: 2360 km (s přídavnou nádrží s kapacitou 283 l při rychlosti 256 km/h)
  • Dostup: 10 650 m
  • Počáteční stoupavost: 1220 m/min (udáváno také 19 m/s)

Výzbroj

  • 1 × kanón Oldsmobile M4 ráže 37 mm s 30 náboji
  • 2 × synchronizovaný kulomet M2 Browning ráže 12,7 mm v trupu (200 nábojů na hlaveň)
  • 4 × kulomet Browning ráže 7,62 m v křídlech (1000 nábojů na hlaveň)

Zdroj: Wikipedie

« zpět do rubriky