Křen selský

Křen je vytrvalá bylina s mohutným válcovitým kořenem. Pochází z jihovýchodní Evropy, ale jako léčivá rostlina a kořenná zelenina se pěstuje odedávna, dnes prakticky v celé Evropě, rozšířil se i v Severní Americe a dalších oblastech.

Křen je vytrvalá bylina s mohutným válcovitým kořenem. Z kořene vyrůstá vyrůstá růžice velkých listů, které jsou dlouze řapíkaté, kopinaté až protáhle vejčité, s vroubkovaným okrajem. Květní lodyhy bývají 1-2 metry vysoké, se střídavými listy. Nahoře jsou rozvětvené a zakončené hustými hrozny drobných vonných bílých květů. Plody jsou kulovité šešulky, v našich podmínkách se však zpravidla nevytvářejí a křen se rozmnožuje vegetativně pomocí podzemních výběžků nebo úlomků kořene.

Výskyt

Křen pochází z jihovýchodní Evropy, ale jako léčivá rostlina a kořenná zelenina se pěstuje odedávna, dnes prakticky v celé Evropě, rozšířil se i v Severní Americe a dalších oblastech. Setkáme se s ním ve většině venkovských zahrádek, ve velkém se pěstuje v polních kulturách, u nás zejména v Polabí, na Kutnohorsku a Čáslavsku. Na mnoha místech křen zplaněl a jeho porosty vypovídají o dřívějších osídleních. Vyskytuje se hlavně na březích vod, ve vlhkých houštinách a v hlubokých hlinitých půdách, např. v chmelnicích.

Kořen křenu selského. Pro léčebné i potravinářské účely se sbírá kořen zpravidla dvouletých rostlin. A to na podzim (září-listopad) a někdy také na jaře (březen-květen). Kořeny se vyryjí rýčem, opatrně očistí, aby se neotloukly, a skladují v chladu a vlhku, nejlépe ve sklepě v písku.

Chemické složení

Nejdůležitější a také nenápadnější účinnou látkou křenu je thioglykosid . Při porušení pletiva (např. strouháním) se působením enzymu myrozinázy tento glykosid štěpí na cukr a izothiokyanáty, které se obecně nazývají hořčičné silice. Isothiokyanáty mají výrazné fytoncidní účinky. Významný je i vitamín C, jehož obsah je přinejmenším stejně vysoký jako u pomerančů a dvakrát vyšší než u citronů.

Účinek a použití

Jako léčivá rostlina je dnes křen používán pouze v lidovém léčitelství.

V malých dávkách povzbuzuje křen chuť k jídlu a činnost trávicí soustavy, usnadňuje odkašlávání a má mírný močopudný účinek. Vyšší dávky mohou vyvolat překrvení a podráždění žaludeční sliznice. Křen působí preventivně proti bakteriálním, ale i některým chorobám způsobenými viry, houbami a prvoky. O fytoncidním účinku křene, se můžeme přesvědčit při nakládání červené řepy, k níž přikládáme plátky křenu nebo ustrouhaných jablek s křenem; v tomto složení podléhají méně plesnivění. Směs strouhaných jablek s křenem můžeme v uzavřených sklenicích dlouho skladovat. Obdobně dlouho lze uchovávat i šťávu vylisovanou z nastrouhaného křenu nebo směs strouhaného křenu s cukrem.

V minulosti se používal křen zejména zevně. Přikládal se na omrzliny a klouby postižené revmatizmem a ještě v nedávné době se běžně používaly křenové placky (stejně se uplatňovaly i hořčičné placky). Přikládaly se zabalené na postižené místo, které se během krátké doby silně prokrvilo, a revmatické bolesti polevily.

Zdroj: http://lecive-bylinky.celyden.cz/