Základní teze angažovaného konzervatizmu

Pátek, 30. 9. 2011, 10:19 - Základní teze angažovaného konzervatizmu včetně ostatních myšlenek uveřejněných v této eseji zpracoval autor podle své knihy - Občanská obroda, konzervativní pohled na problémy současného světa (Votobia 2003). Pro krátkost textu jsou myšlenky uváděny převážně kategoricky, bez nějaké diskuse.

Krátká výpověď o stávající společnosti z konzervativního hlediska. Modernita.

Modernitou nazýváme současný stav společnosti. Vyznačuje se směsicí liberálních a sociálních doktrín. Krize modernity je dána především přesahem prospěchu stávající generace na úkor generací příštích (vyčerpávání neobnovitelných surovin, necitlivost k životnímu prostředí, neschopnost bránit domácí kulturu, hrozivý pokles natality apod.) a odmítáním tradičních hodnot. Hlavní doktrínou je současný modernitní utilitarizmus, což je přesahující humanizmus zaměřený pouze na současné žijící lidstvo bez ohledu na budoucnost. Projevuje se hlavně konzumním životem, individualizmem, nezájmem o společenská dění a nadčasové hodnoty, zároveň však zajišťující charitu, někdy neproduktivně a s prvky vyrovnávání rozdílů mezi lidmi. Je to jakési sbratření v požitcích. Nevytvářením rezerv jednotlivců a rodin a spoléhání na státní péči, přičemž prostředky lidé prokonzumují, dostává stát do stále více neřešitelné situace. I chudší vrstvy mají vynucené potřeby, které jim vnucuje prostředí (vybavení školních dětí nebo studentů, nutnost automobilu pro dojíždění do práce, nutnost speciálních oken proti hluku apod.), což zvyšuje jejich bídu a závislost na zaměstnání. Občané si „užívají“ (někdy i nuceně) a stát se potápí.

Smiřování se s pronikáním cizí kultury a nakonec i migrantů není výrazem tolerance k jejich kultuře, ale je slabostí doprovázející konzumní život a nízkou natalitu. Řád vyžadující jisté oběti je zpochybněn a stále napadán.

Krize morálky, hlavně ve státních organizacích, kterou nazýváme krizí svěřenectví (korumpování svěřených pravomocí), odrážející nepřítomnost řádu, vede k mýtům o působení trhu i v organizacích kde funguje proti morálce (ve státních úřadech). Světový obchod, stále větší používání chemie při výrobě a distribuci potravin, stále větší zasahování do přírody, stále větší závislost lidí na lécích vede k navyšování byrokracie a omezujících opatření, aby nedošlo k chybám majícím v důsledku ohrožení zdraví a života lidí. Tím krize svěřenectví prosakuje stále více do společnosti, což se projevuje lobbyismem a korupcí. Požadavky ekologické, zdravotní, bezpečnostní a mnohé jiné, včetně zcela nesmyslných, vzniklé z přebujelé administrativy, omezují svobodu podnikání a jsou mnohdy záminkou k zásahu mezinárodních organizací. Státní zásahy omezují volný trh a zásahy mezinárodních organizací demokracii ve státě.

Globalizace vede k mobilitě lidí, kteří nejsou zakotveni v místě, nezajímají se o řešení místních problémů, na globální problémy ovšem nedosáhnou svými pravomocemi. Zvyšování zločinnosti, vandalizmu a drogové závislosti je dáno především absencí řádu, špatnou výchovou v rozpadajících se rodinách a nezájmem občanů o společenské záležitosti. Velký zločin má usnadněnou činnost snadnou mobilitou přesahující hranice států.

Surovinové a energetické zdroje jsou centralizované a doprava energetických médií je vedena na značné vzdálenosti a proto náchylná k poruchám a diverzi. Celková mobilita lidí a zboží znamená závislost na dopravě, která se stává základním fenoménem civilizace, a která je velmi zranitelná.

Otevíráním hranic a rušením celních bariér vzniká prostředí k volnému pohybu zboží a lidí. Kapitál a technologie unikají ze státu a hledají prostředí s nejlepšími daňovými podmínkami a nízkými příjmy pracovníků. Protože hranice států jsou otevřené, co se dříve vyrábělo v domácím státě může se snadno dovést. Tím jsou státy nuceny k vytváření výhodných podmínek pro mezinárodní kapitál, třeba i na úkor domácích malých podnikatelů. Vzhledem k výhodným podmínkám v rozvojových zemích však jen těžko některé technologie získají. Stát ztrácí příjmy z daní a nemá na sociální programy včetně výplat důchodů. Pokud zatíží daněmi obyvatelstvo místo podniků, odejdou schopní a pracovití lidé. Moc státu slábne a mezinárodní kapitál bohatne. Dovnitř státu stále pronikají organizace světového nebo zahraničního působení, sponzorují společenské organizace, církve a většinu aktivit a tím překrývají aktivitu stále méně aktivních občanů. Postupně ovládají všechny hlavní aktivity a mocenské prostředky včetně sdělovacích prostředků. I jednotlivé finančně silné subjekty se snaží uplatňovat svoji moc. Občanská společnost vzhledem k převážně proletářskému složení obyvatel a nezájmu není schopna zachovat svoji nezávislost. Tím je ohrožena svoboda lidí.

Rodina je rozkládána individuálními zájmy jednotlivců, nedostatečnou výchovou k řádu a převažujícími propagacemi konzumního života bez závislosti na životním partnerovi a rodinných vztazích. Ženy chtějí být nezávislé na mužovi a rodině, proto se snaží o minimalizaci svojí natality, která svazuje jejich svobodu. Muži se nechtějí vázat k ženě s dětmi. Lidé navazují jen krátkodobé vztahy milenecké, kamarádské a společenské, které je možno kdykoliv zrušit. U dětí vychovaných v tomto prostředí se individualizmus prohlubuje a natalita klesá stále více. Izolovaný individualizmus jako výsledek liberalizmu pracuje na záhubě lidstva. To vše je důsledek různých liberálních doktrín (třeba falešného feminizmu) nezodpovědných za budoucnost a podbízejících se některým skupinám obyvatel.

Modernitní člověk není svobodný, má pouze svobodu konzumní (minimálně i zaměstnanecké) volby, ale konzum jej svazuje a dělá člověka závislého především na zaměstnání a ovládaného též sdělovacími prostředky. Pocit svobody je iluze vyvolaná propagacemi, ve skutečnosti člověk nemá ani nehledá možnosti ovlivňovat své prostředí a podílet se na moci. Člověk nehledající oporu v jiných lidech, v přirozených společenstvích (rodině, spolcích, obci) založených na solidaritě, stojí zcela osamoceně proti mocnému státu a jiným mocným (finančním) subjektům a nemá šanci na prosazení své opravdové vůle. Tyto mocné subjekty si nepřejí, aby se občan nějak sdružoval, proto propagují individualitu a konzumní závislost, nazývajíce to svobodou. K tomu slouží též mlžení základních pojmů, které uvádíme dále.

Krizová modernita současnosti je rozporný stav daný setrvačností myšlení sociálního státu vycházejícího z národních ekonomik, uzavřených hranic a rodinného života, v konfrontaci se stávající globální mobilitou lidí a ekonomických subjektů, rozkladem společenstev rodinných a obecních. To vše se odehrává na pozadí stárnutí obyvatelstva, bezvýchodného individualizmu, zvyšování zátěže životního prostředí a vyčerpávání zdrojů. Řešení liberální a sociální jsou rozpačitá, většinou neúčinná, dočasná nebo riziková. Spoléhají na „pýchu rozumu“ (třeba že lidstvo vymyslí nějaký nový levný zdroj energie) nebo na „výprodej hodnot“ (třeba velká migrace z jiných států jako řešení nízké natality „vyprodává“ minulé hodnoty – národní jazyk, kulturu, stabilitu, pořádek).

Základní teze angažovaného konzervatizmu.

Konzervativní myšlení se opírá o tyto základní teze:

- Uznání nadřazenosti přirozených principů daných Prozřetelností nad lidskými konstrukcemi. Odmítnutí „pýchy rozumu“.

- Princip kontinuity života a civilizace a jejích součástí.

- Princip rovnováhy hodnot

- Odvozené principy a zásady vzniklé ze zkušeností

Vysvětlení základních tezí.

Priorita přirozených mechanizmů.

Uznání nadřazenosti přirozených principů vychází z pochybnosti o tom, zda člověk opravdu vše vymyslí tak, aby mu to neškodilo. Příkladem mohou být totalitní režimy, které člověk vymyslel a v začátcích jim lidé věřili. Taktéž i všechny ony chemikálie, které člověk bez předběžné opatrnosti zavádí do potravin nebo znečišťuje jimi ovzduší. Podobně vyčerpávání neobnovitelných surovin, aniž by byl známý a opravdu použitelný v budoucnosti jiný zdroj. Uznání nadřazenosti přirozených principů znamená odmítnutí „pýchy rozumu“, tedy pocitu, že člověk je schopen vše poznat a vše dělat. Člověk mnoho věcí nepozná hned a některé nepozná nikdy. Konzervativní myšlení vede k opatrnosti při přejímání nových lidských poznatků a velí více se držet tradic a zkušeností.

Společenské mechanizmy (někdy se říká systémy) - tržní mechanizmus a demokracie -, které závisí na vlastnostech člověka a jsou tedy přirozené (dané Prozřetelností); člověk nestvořil, ale jen objevil, a je jimi v podstatě řízen („neviditelná ruka trhu, která člověka vede“ -A. Smith: Bohatství národů). Někteří autoři mluví o „spontánním řádu“, na jehož podkladě jsou tyto společenské mechanizmy stvořeny. Totalitní režimy, byť vedené sebelepšími myšlenkami nebyly přirozenými mechanizmy, ale lidskými konstrukcemi, proto vždy znamenaly nadvládu člověka nad ostatními lidmi, nebyly tedy přirozené, neřídily se přirozenými zákonitostmi, ale záležely na přímých zásazích člověka, který je chybující. Podobně je to i se stávajícími zásahy státu do tržního mechanizmu a omezování demokracie. Člověku byly dány a jeho emancipovaným myšlením objeveny mnohé zákonitosti přirozených mechanizmů ve všech oblastech (fyzikálních, chemických, společenských), aby je využíval ke svému oprávněnému prospěchu, nikoliv však v přesahujícím kořistnickém významu „pýchy rozumu“. Taktéž z přirozených mechanizmů nelze tvořit mýty a nová náboženství, proto nelze příliš zobecňovat i fungování trhu mimo jeho přirozené působiště (například tam, kde by trh vytvořil nemorální prostředí, třeba ve zdravotnictví); podobně je to třeba i s Darwinovou teorií o vývoji člověka, která má také svá omezená působení a není dosud zcela prokázána, ale přesto se na ní založila učení o nadčlověku a další mýty.

Taktéž člověk se snaží zasahovat stále více do lidské reprodukce (tzv. plánování rodiny). Tyto zásahy vedou k nízkému počtu mladých lidí a problémům s tím spojeným. Pokud se o reprodukci převážně starala Prozřetelnost přirozenými lidem danými vlastnostmi (láska, sex), lidský rod vzkvétal a byl dostatečně vitální. Zásahem lidského rozumu nastává postupné vymírání, které není možno zastavit, následované ztrátou vitality. To může být konec lidstva. Člověk tedy, protože podlehl „pýše rozumu“, ničí sám sebe.

Uznání nadřazenosti zákonitostí daných Prozřetelností neznamená ještě nějakou víru nebo náboženství.

Kontinuita.

Konzervativní myšlení uznává princip kontinuity jako základní pro mnoho odvozených zásad. Na začátku je kontinuita života, civilizace a lidských společenstev, tedy i rodiny, obce, národa, lidstva apod. Kontinuita znamená, že současnost je jen segmentem celého vývoje od minulosti do budoucnosti.

V rámci toho konzervativec vychází z tradic, předaných zkušeností, vyzkoušených praktik. Proto též nepřijímá nějaké překotné změny a revoluce, na rozdíl od liberálů, kteří považují společnost za shluk lidí, kteří jsou zcela suverénní pro jakékoliv rozhodnutí, tedy i pro revoluci nebo jiná od minulosti odtržená momentální lidská pomatení. Společenské změny podle konzervativce nelze dělat jen momentálním rozhodnutím, třeba i zmanipulovaných lidí, ale výsledkem předchozího vývoje a evoluce, musí se prosazovat postupně překonáváním jistých překážek, aby nové myšlenky prokázaly „evoluční vitalitu“ a postupně se zařadily do řádu. Kontinuita znamená tedy řád, měnící se pomalu evolucí. V rámci toho musí být též instituce, které řád hlídají, propagují a vynucují si jeho dodržování. K tomu je nutno i zásahů státu a morálních autorit, aby byl řád, který člověka sice omezuje, ale chrání a zachovává, zajištěn.

Řád, to jsou zákony a morální zásady tradované v občanské společnosti. V těchto společenských normách se uplatňují jak tradice tak i spontánní momentální vůle občanů. Někdy mohou být hodnoty předkládané z obou zdrojů v protikladu, konzervativec se však bude spíše snažit o prosazování tradiční hodnoty proti překotným neprověřeným koncepcím.

Přítomnost považuje konzervativec za čas pro smysluplný život v souladu se základními principy, tedy i zajišťování života dalších generací. V praxi to znamená nejen zachování lidského rodu, ale i podmínek pro jeho smysluplný život a rozvoj. To se týká životního prostředí, čerpání neobnovitelných surovin, zachování lidské vitality atd. Dále musí zajišťovat kontinuitu kultury, národní svébytnosti a prostě všech tradic, které přechází z minulosti do budoucnosti, jen obohacené změnami v rámci evoluce, nových poznatků a zkušeností. V rámci tolerance to znamená též zachování všech domácích minoritních etnik a kultur, která mají vydržená práva. Konzervativec vidí v migraci cizích příslušníků ohrožení kontinuity své civilizace, proto též vytváří prostředí pro to, aby byla migrace minimalizována, migranti se zcela přizpůsobili domácí kultuře. To není xenofobie nebo rasizmus, je to předcházení expanzi a příštím střetům (viz Kosovo, Čečensko, Severní Irsko, Baskicko, Palestina, kde všude lidská neštěstí vznikla z expanze jednoho etnika na území jiného).

Zajišťování kontinuity během života a nejbližší budoucnosti je prvořadým úkolem konzervativce. Mimo jiné jsou to i rezervní systémy, které by měly mít i rodiny a obce. To znamená spoření materiálních prostředků pro případ nemoci nebo na stáří a taktéž zajištění dětí. To je dnes narušeno různými sociálními podporami a zásahy státu a zdá se to tedy být zbytečné. Vývoj však ukazuje jak je prastará konzervativní zásada potřebná. Socialistický systém, ve kterém veškerá zajištění přebírá stát, je neproduktivní a posléze se dostává do krize.

Rovnováha

Všechna lidská společenství se snažila o rovnováhu. Třeba i oběti bohům byly snahou nahradit bohu jeho výdaje při realizaci požadavku, který byl obětí sledován. Rovnováhou se řídí každý obchod. Rovnováha práv a povinností je hlavní společenskou normou. Rovnováha je též snaha o spravedlnost ve všech rozhodováních. Rovnováha pravomoci a zodpovědnosti je hlavní zásadou pro racionální řízení lidské činnosti. Rovnováha je též pluralita moci (mnohost mocenských subjektů, jejich vzájemné hlídání a konkurenční snahy). Rovnováha může směřovat ke správné funkci mechanizmů pro současnost a zároveň i budoucnost. Rovnováha je metodou kontinuity. Například rovnováha v čerpání přírodních zdrojů vede k jejich uchování.

Přirozené systémy (mechanizmy) fungují na principu rovnováhy. Rovnováha je nejenom jejich parametrem (třeba pluralita tržních subjektů) ale i jejich dynamickou veličinou. Jakmile např. vznikne nerovnováha na trhu, tím, že se objeví nadvýroba některého výrobku, tržní subjekty cenu automaticky sníží a rovnováha nabídky a poptávky je obnovena. Jinak funguje nepřirozený režim zajišťovaný jen přímým řízením člověka. Příkladem může být zdravotnictví založené jen na principu potřeby, placené státem. Nezodpovědní lidé začnou zdravotnické služby nadužívat, pro ostatní je to vzor k napodobování. Výdaje enormně rostou, nerovnováha mezi příjmy a výdaji se prohlubuje, a režim hrozí zhroucením.

Rovnováha je narušována jednak snahou o monopol nebo jinou výsadu a jednak snahou o rovnost vzhledem k lidským jedincům. Lidé si rovni nejsou a nikdy nebudou, proto je nejlépe dosažitelnou hodnotou pouze rovnováha.

Má-li být dodržena rovnováha práv a povinností, potom není možná rovnost práv (rovnostářství). Někdo pracuje lépe nebo více než jiný (koná povinnosti) a proto musí mít větší odměnu (právo). Protože lidé si nejsou rovni ve svém pracovním výkonu, nemohou mít tedy rovné mzdy. Rovnost by znamenala nerovnováhu a tím i ztrátu motivace a další nepříjemnosti, které doprovázely třeba komunistický režim. Ztráta rovnováhy je neproduktivní. Rovnováha není rovnost a spravedlnost je uměním nerovnosti.

Monopol moci (finanční, politické) vzniká když není zajištěna pluralita moci, tedy dostatek soutěžících mocenských subjektů, které chtějí, aby politické orgány stanovovaly pravidla a nezávisle rozsuzovaly spory. Monopol moci následně znamená mocenské ovládnutí lidí, kteří se pro něj stávají předmětem, nikoliv svobodnými subjekty; následuje ovládnutí politických orgánů a konec demokracie. Monopolní moc potom těží práva a k povinnostem nutí podřízené objekty. Monopolní moc může být politická (státní) nebo hospodářská (zaměstnanecká nebo sponzorská závislost, ovládnutí sdělovacích prostředků apod.) nebo obojí (totalitní). Převzetí monopolu moci je vyřazení ostatních nezávislých mocenských subjektů buď násilím (revoluce) nebo postupným finančním ovládnutím neangažovaných a prospěchářských lidí. Opět vzniká nerovnováha se všemi nepříjemnými důsledky (nespravedlnost, odboj). Tržní monopol nemá obvykle takové důsledky, ale může být zneužit k neoprávněnému prospěchu.

Stávající společnost má nerovnováhu v čerpání přírodních zdrojů; vyčerpávají se neobnovitelné suroviny a přečerpávají se ostatní zdroje přes míru danou možnostmi jejich obnovy. Dosažení konečného konzervativního principu rovnováhy je společnost trvale udržitelného života, tedy taková, která nečerpá žádné neobnovitelné zdroje (nebo jen velmi málo vzhledem k jejich zásobě) a ostatní zdroje čerpá tak, aby se stačily v přírodě obnovit nebo je obnovuje průběžně člověk sám.

Rovnováha morálky a prospěchu. Tato část věrouky je spíše praktickým návodem na zkoumání institucí, životních postojů atd. než nějakou zásadou. Následující náhled má vyloučit příliš idealistické nebo voluntaristické názory. Představuje praktický postoj konzervativního člověka.

Praktický život podle angažovaného konzervativního myšlení je syntézou morálky a prospěchu. Je to transformovaný princip rovnováhy práv (prospěch) a povinností (morálka). Prospěch je samozřejmě nutný a každý k němu směřuje svou prací. Nejde jen o prospěch osobní, ale též o prospěch rodiny, obce nebo jiného útvaru. Morálka a prospěch nemusí být v rozporu, my však tvrdíme, že v normálním životě musí být v rovnováze. Člověk musí vědět, co je morální a co už ne. Někdy je morálka v rozporu s prospěchem a optimální syntézu je nutno hledat.

Pokud něco nefunguje ve společnosti tak, jak by bylo potřebné, je nutno zkoumat poměr morálky a prospěchu. Samozřejmě, že tento poměr je vždy jiný pro každou organizaci nebo postavení. Na státní úrovni by to měla být především morálka, v oblasti trhu je převažujícím rozměrem prospěch v určitých vymezených morálních hranicích.

Krize modernitní společnosti je dána přesahem prospěchu v oblastech, ve kterých by měla mít jistý rozměr i morálka. Proto společnost dobře nefunguje a přesah prospěchu je vlastně k neprospěchu všech, protože správně vytvořená morálka se nakonec projeví i prospěchem.

Konzervativní postoje k jednotlivým společenským hodnotám.

Vysvětlení konzervativních postojů se nejlépe uskuteční na základních společenských hodnotách. Zároveň se též základní teze doplní dalšími, doplňujícími postoji a zásadami.

Práva.

Jak už bylo řečeno uznávají konzervativci pouze práva buď vydržená (zděděná) nebo jako výměnou za splněné povinnosti (odměna za práci apod.). Ostatní práva, která mnohdy socialisté rádi rozdávají (třeba právo na nějaké sociální přídavky apod.), považujeme za legitimní v případě charity nikoliv jako vyrovnávání rozdílů mezi lidmi (v podstatě je to dar, nikoliv právo).

Majetek je právo, které je buď zděděné (z principu kontinuity) nebo je nabyté v souladu se splněnými povinnostmi.

Svoboda je právo, které nastavuje člověku společnost a které není rovné pro všechny jedince. Někdo má třeba větší majetek a tím může mít větší svobodu než jiný. Například žena mající děti je méně svobodná než její neprovdaná přítelkyně. Liberálové tvrdí, že svoboda je jaksi člověku dána a je jeho přirozeností. To ovšem neodpovídá skutečnosti a je jen zbožným přáním pro ospravedlnění rovnostářství. Trochu drsně mimochodem můžeme říci, že člověk se nerodí svobodný, ale rodí se do plenek a je závislý na matce. Svoboda, jako právo, musí být doplněna povinnostmi tedy zodpovědností. Svoboda umožňující jen těžit ze životního prostředí bez zodpovědnosti je svobodou kořistníka, který jen těží práva a nic nevrací. Jako každá nerovnováha, i tato je zhoubná. Konzervativec se snaží opravdovou svobodu zajišťovat finančními a materiálními rezervami, angažovanou účastí na moci ve svém prostředí, nezávislostí na vnějších mocných subjektech a pokud musí svoji svobodu obětovat vydělávání peněz třeba jako zaměstnanec, snaží se co nejrychleji vytvořit prostředky k vymanění se ze závislosti. Proto také svobodu ve společnosti zajišťuje jen nezávislá střední vrstva dostatečně majetných a nezávislých lidí.

Pouze svoboda volby je základním lidským právem. Omezení svobody otrokářskými, feudálními nebo totalitními režimy bylo především omezením svobody volby. Mocenský monopol člověka buď vydírá (v případě tržního monopolu) nebo se staví jako jeho vládce, obvykle se presentuje jako politická moc nebo i finanční (závislost na zaměstnání, závislost na věřiteli). Monopol moci omezuje svobodu volby, což výsledně pociťuje subjekt jako omezení svobody, až nakonec zůstává jen svoboda zvolit otroctví nebo odboj. I ve svobodné společnosti však člověk může volit jen z příležitostí, které se mu nabízí. Tedy například jen ze zaměstnání, která jsou volná. Může odejít z jednoho státu do druhého, ale jen tenkrát, když jej druhý stát přijme. Svoboda volby může být i nezodpovědná. Člověk může opustit rodinu s dětmi nebo nemocnou matku. Tomu nelze zabránit. Je možno jen omezovat příležitosti k takové volbě. Omezení svobody je v zodpovědnosti, aby svoboda (práva) jednoho neohrožovala svobodu (práva) druhého, ale pro konzervativce to znamená v celé kontinuitě, tedy aby nebyla omezena práva příštích generací, všech živých tvorů a celé planety. Tolerance k jednotlivcům a skupinám vyplývá z předchozí definice; nezasahování do práv druhého je tolerance. Opět to platí v nadčasovém rozměru. Tolerance k agresi vedená mnohdy pohodlností a neangažovaností je nezodpovědné jednání narušující práva ohroženého.

Mobilita, věčné stěhování za prací, není svoboda, je to závislost mnohdy doprovázená nezodpovědností k okolí a životem jen ze dne na den, unikání zodpovědnosti, opravdová svoboda je v budování nezávislosti na základě majetku a dalších aktiv, a možnosti podílet se na tvorbě společnosti, jinak je to jen pocit, možná povznášející, ale jen iluze. Unikání zodpovědnosti (k okolí a jiným lidem) a povinnostem (ke společnosti, životnímu prostředí apod.) možná větší svobodu nastoluje, ale je to ona nezodpovědná svoboda, která společnost ničí a nastavuje rizikové stavy zpochybňující přežití lidstva a (nebo) civilizace.

Všechna práva je nutno zkoumat s hlediska rovnováhy nebo kontinuity. Tedy i právo domácího obyvatelstva na svoji zemi, svůj jazyk, svoje obyčeje. Odtud vyplývá i odmítnutí agrese jednoho etnika (nebo náboženství nebo jazyka) na území druhého. Teze deklarovaná jako práva, která jsou předmětem různých dokumentů o lidských právech mohou být i pouhá přání a nejsou nijak zajištěna nebo není stanoveno, kdo bude vykonávat reciproční povinnosti. Považujeme za vhodné ovšem uznávat právo na práci, protože je to vydržené právo lidstva, které bylo narušeno liberální společností. Pokud je nezajistí rodina nebo občanská společnost musí jej zajistit obec nebo jiný politický orgán. Taktéž je vydrženým právem lidstva právo na neznečištěné životní prostředí.

Společnost.

Stát by měl být ztělesněním státní ideje a ochráncem řádu. Zákony by měly vyplývat z tradic a být měněny jen v souladu s evolucí. Jejich tvorba by byla syntézou zavedených a odzkoušených norem a racionálně navržených změn. Státní instituce (soudy, policie, úřady, školství, zdravotnictví) by se měly vyznačovat stálostí svých struktur a být založeny na principu morálky. Příslušníci státních institucí by měli být lidé dlouhodobě odzkoušení ohledně morálních vlastností. Instituce z důvodu vysoké morálky by měly mít svůj dorost, dlouhodobý výběr a zajištěnost svých členů (bezpečnost, definitivu, byty, důchody) nikoliv však neúměrně vysoké platy. Instituce by měly mít ve společnosti vážnost o což se musí především samy snažit a zároveň ochranu před znevažováním.

V oblasti delegace pravomoci a zodpovědnosti by měla být zajištěna co největší autonomie pravomoci. Tedy, co lze zajistit na nižší úrovni nepostupovat na vyšší. Delegace pravomocí státu by měly jít stále níže a níže. Tedy od státních orgánů k obecním, odtud na občanskou společnost obce, nakonec k rodině a jako k poslední instanci k samotnému jedinci, který by měl mít co největší pravomoc nad svým osudem, spojenou s největší zodpovědností. Systém se jeví nejproduktivnější, čím nižší úroveň zajišťuje dostatečnou rovnováhu pravomoci a zodpovědnosti, bez zbytečných mezičlánků a „informačního šumu“. Jinak je nutno stanovit racionálně autonomní jednotky na různých úrovních. K autonomii pravomoci patří též nezávislost zdrojů finančních a materiálních, která zajistí nezávislost autonomní jednotky a tím zajistí její opravdovou svobodu. Totéž samozřejmě platí i pro jednotlivce, rodinu, a vede tedy ke spoření, shromažďování majetku a jiným rezervním systémům zajišťujícím zabezpečení pro nepříznivá období, na stáří a jako dědictví. I závislá autonomní jednotka může sice existovat, ale autonomie je vratká a závislá na libovůli nadřízeného subjektu. To je případ státních penzí, nebo rozdělování dotací, jejichž hodnota je závislá na rozhodnutích a možnostech státu.

Demokracie je systém s přímou mocenskou vazbou od nadřízených orgánů k lidem, ale také se zpětnou vazbou zezdola nahoru - moc občanů se projevuje na nadřízené orgány. Na poměru obou vazeb a jejich kvalitách záleží jak systém funguje. Demokracii lze nejlépe zajistit v podmínkách malých politických jednotek, kde je zpětná vazba velmi krátká a měkká, tedy se mocenský vliv občanů na obecní orgány snadno zajišťuje a zároveň jsou krátké informační a mocenské vazby a spoluúčast občanů. Proto by tyto orgány měly mít co největší pravomoci, nezávislé financování z vlastních daní a vlastní řešení sociálních a ekonomických otázek. Velikost pravomocí je ovšem zapotřebí pečlivě volit zvláště podle schopnosti zajistit rovnováhu zodpovědnosti a pravomoci.

Občanská společnost je soubor organizací, nadací, politických stran, vzdělávacích institucí, podnikatelských subjektů a všech nezávislých institucí, které se politicky angažují, tedy zajišťují společenskou angažovanost navenek, nejen k zachování vlastní funkčnosti, ale též k ovlivnění ostatních společenských objektů. To znamená, že se snaží o sdělování svých myšlenek a prosazování svých zájmů, které jsou v souladu se společenskými. To vyžaduje též jistou společenskou askezi, tedy nadhled a empatii k ostatním subjektům. I tato jednání jsou syntézou morálky a prospěchu. Občanská společnost může nahradit i politické orgány, ale většinou existuje v rámci plurality moci v občanské společnosti snaha, aby politické orgány stály nad občanskou společností jako dohlížitel nad pravidly a soudce. V občanské společnosti je nutná pluralita moci, pokud se vyskytne silný mocenský subjekt (např. velký podnik v obci), je nutné aby se jiné subjekty spojily v dostatečně silný spolek vytvářející rovnováhu moci. K tomu je nutno určité morálky a angažovanosti. Do občanské společnosti nepatří a měly by být vyloučeny subjekty závislé na vnějších silných subjektech vnášejících do společnosti svoji moc formou různých organizací tvářících se jako občanské (třeba ekologické organizace závislé na velkých světových organizacích, které si v místě platí svoje exponenty a prosazující tam svoji doktrínu stojící proti místním zájmům). K pluralitě moci a angažovanosti je zapotřebí nezávislých prostředků, které nejlépe vytvoří střední třída podnikatelů a vlastníků, která by měla postupně zahrnovat většinu národa. Proletářský konzumní život nevytváří střední třídu a závislost lidí na konzumu je stejná jako na kapitálu a technologiích, které vlastní někdo jiný. Potom se nevytvoří ani občanská společnost a pluralita moci, vznikne monopol moci a občané ztratí svoji svobodu. Do občanské společnosti patří také rodina. Liberální společnost neuznává rodinu jako samostatný subjekt. Rodina by měla mít svoji autonomii pravomoci a zodpovědnosti. Tedy nezasahování do rodiny, ale zároveň vyžadování zodpovědnosti jedněch členů rodiny za druhé, hlavně rodičů za děti. Totéž platí v případě sociálních služeb od členů rodiny pro svého člena. V případě sociálního případu se musí postarat především rodina, teprve, když prokáže že nemá na to prostředky, potom občanská společnost (nadace apod.), potom obec a nakonec stát.

Pomoc druhým v nouzi (charita).

Starostlivost (pomoc v nouzi) o občany, kteří si nemohou vydělávat prací, považujeme za samozřejmou povinnost ostatních, především těch, kteří jsou obdařeni většími statky. Tato pomoc vyplývá z křesťanské lásky k bližnímu a není motivována žádnou jinou snahou, třeba vyrovnáváním rozdílů apod. Je součástí Řádu.

Starostlivost (charita) je výjimka z rovnováhy práv a povinností. Právo zde získává opečovávaný a povinnosti vykonávají jiní občané. Je to dar. Proto též nevzniká nějaké automatické právo na příjem takové činnosti. To ovšem neznamená, že stát nemůže i na základě této nerovnováhy vytvořit zákony. Nutno si ovšem uvědomit, že právo zcela přirozeně nevzniká. Je to jen dobrá vůle ostatních občanů vedených Řádem nebo humanitními zásadami. Pokud bychom přesto stanovili nějaké právo na starostlivost, asi by obsahovalo jen nejpotřebnější péči k zajištění základních potřeb. Starobní důchod považujeme za- právo na základě splněné povinnosti. Taktéž i přídavky na děti a jiné podpory rodiny nepovažujeme za charitu, ale za právo získané na základě plnění důležité povinnosti pro společnost.

Rovnost

Míra rovnosti vyplývá ze vzájemného porovnání stavu daného převážně materiálními statky, mocenskými poměry, schopnostmi a vlastnostmi lidí. Případná větší nebo menší rovnost ovlivňuje chování lidí a vzájemné vztahy. Rovnost obecně nepovažují konzervativci za nějaké právo. Víme, že lidské bytosti si rovny nejsou (někdo je schopnější, pracovitější atd.) a tedy nebudou rovny ani majetkem a jinými atributy života. Dokonce lidé si nejsou rovni ani ve své svobodě. Ten majetnější má větší svobodu než ten, který je omezen zaměstnáním. Ani různá zaměstnání nedávají lidem stejnou svobodu. Rovnost ve svobodě je nereálná. Konzervativci nesouhlasí s nějakým výrazným vyrovnáváním pomocí daní, sociálních dávek apod., pokud se nejedná o pomoc v nouzi nebo pro to nejsou nějaké zvláštní důvody (třeba odstranění monopolu a vytvoření rovnováhy). Socialisté se snaží o vyrovnávání a konečně o úplnou rovnost ve výsledku, tedy třeba v platech. Snaha o rovnost ve výsledku je kontraproduktivní, protože vede obvykle ke ztrátě motivace.

Jako právo uznává konzervativní myšlení pouze rovnoprávnost (tedy rovnost před zákonem a úřady) a rovnost příležitostí. Tyto hodnoty považujeme za vydržená a ověřená práva lidí.

Rovnoprávnost je sice ústupek z principu nerovnosti lidí a v podstatě nedodržuje princip rovnováhy práv a povinností k jednotlivcům, protože jim dává rovná práva, ale povinnosti ke společnosti jednotlivci konají různě. Rovnoprávnost byla přijata postupnou evolucí a je nezbytná k fungování demokratického systému. Považujeme ji dnes již za jakýsi ústupek nutný k praktickému fungování demokracie.

Rovnoprávnost má dva aspekty: Jeden je politický a je zařazen do mocenské zpětné vazby - jde především o volební systém. Druhým je poskytování státních služeb občanům. Na základě rovnoprávnosti jsou založeny některé instituce. Třeba zdravotnictví, úřady, soudy apod. U některých služeb je rovnost zcela nutná (soudy), jiné (zdravotnictví) již mnohdy sklouzávají k rovnostářství. Vzniká spor mezi konzervativci a liberály na jedné straně a se socialisty na druhé, ohledně jejich rozsahu a zavádění přirozených mechanizmů (např. spoluúčast pacientů na zdravotnických výdajích).

Víme, že rovné příležitosti nejsou (a nikdy nebudou) zcela zaručeny, nicméně považujeme za produktivní se o ně snažit a podporovat je. Rovnost příležitostí je produktivní, protože lépe vytváří podmínky k tomu, aby se projevily schopnosti jednotlivce, aby se mohl uplatnit a prosadit se.

Rovnost příležitostí se vztahuje k relevantním skupinám (rasám, náboženstvím, pohlavím, věku apod.), nikoliv však k jednotlivcům (lze tedy odmítnout příležitost jednotlivci, protože byl třeba trestán nebo nemá potřebné vědomosti, vzdělání, zdravotní stav apod., nikoliv proto, že je žena nebo má černou pleť).

Rovnost příležitostí a svoboda volby se někdy pojímají dohromady jako rovnost v možnostech nebo svoboda rovných šancí.

Rovnost se někdy zaměňuje s rovnováhou, proto je nutno tyto hodnoty odlišovat. Obzvláště se to stává při posuzování nerovnováhy moci. Zatímco politická levice se snaží o rovnost, pravice se snaží o rovnováhu. Nastolení rovnováhy pomocí rovnosti vypadá jako velmi svůdná a jednoduchá myšlenka. Je to ovšem v lidské praxi myšlenka neosvědčená, zvláště proto, že rovnost a rovnováha jsou zcela rozdílné a nijak spolu nesouvisející pojmy.

Velké nerovnosti, vedoucí k monopolu moci a tím zasahující do práv a svobody ostatních lidí, považujeme za rizikové. Z čistě praktických důvodů, na základě zkušeností, je zapotřebí udržovat ve společnosti jistou pluralitu moci. Tu by měl zajistit politický systém, ale zároveň je nutné vytvářet občanskou společnost tak, aby udržovala rovnováhu moci jednotlivých subjektů. Pluralita není rovnost, je to mnohost mocenských subjektů zajišťující rovnováhu moci, která potom garantuje demokracii, nezávislost a svobodu.

Pravda.

Pravda je informační atribut ke správnému uplatnění rovnováhy vnímané jako spravedlnost, tedy posuzování splněných povinností (provedených činů) ke správnému nastavení práv (nebo postihů). Bez pravdy není spravedlnosti. Pravda zajišťuje správně rozhodnutí tržních subjektů ohledně výstupů (výroba zboží), správného rozhodnutí vládních orgánů a státních institucí, a správného rozhodnutí občanů v demokratickém mechanizmu.

Svoboda slova jako každé právo musí být omezeno povinností, tedy nesmí zasahovat do práv jiných lidí, tedy nelze pomlouvat, sdělovat nepravdivé a skreslené informace apod. Svobodu slova jednotlivce bez technického šíření, tedy jen k omezenému počtu lidí, lze považovat opravdu za velmi širokou a může dovolovat cokoliv s výjimkou urážlivých a záměrně nepravdivých sdělení.

Sdělovací prostředky, které technickými cestami násobí okruh příjemců sdělení, jsou mocenský prostředek, protože mohou ovlivňovat smýšlení lidí skreslenou nebo nedostatečnou pravdou a to nejen k jednotlivému případu, ale i dlouhodobě lidi psychologicky zpracovávat. Takové ovlivnění může být využito k neoprávněnému prospěchu jednotlivců nebo k prosazování myšlenek bez konfrontace s jinými v rámci svobodné diskuse. Protože nelze každé sdělení hlídat a pracně zjišťovat jeho pravdivost (což nezajistí žádný zákon ani státní orgán), je nutno rovnováhy dosáhnout opět pomocí plurality jednotlivých sdělovacích prostředků. Proto je tak nutné, aby politické strany, spolky, obce a jiné mocenské subjekty měly svoje nezávislé sdělovací prostředky. To opět předpokládá nezávislou a rozvinutou občanskou společnost.a nezávislé financování, které může zajistit jen nezávislá střední třída. Protože dnes nefunguje občanská společnost, není ani pluralita sdělovacích prostředků a jsme svědky situace, že největší celostátní noviny jsou v rukou dvou subjektů z jednoho cizího státu.

Sdělení lze rozdělit na informace (které by měly být pravdivé), propagaci (zcela jednostranná tvrzení) a zábavu (kde mohou být i zcela nepravdivá tvrzení ovšem bez adresnosti). Pokud informace obsahují díl propagace, není to informace, ale propagace. Státní orgány by měly sledovat propagaci a zábavu a omezovat ji podle své státní doktríny, tedy zavést cenzuru na ty propagační projevy, které se neshodují s tradicemi a kulturním okruhem, nebo je technicky omezit co do rozsahu a způsobu předávání. Informace by měly být zcela svobodné. Stát má také povinnost šířit (propagovat) svoji doktrínu v souladu s uznávaným řádem především pomocí uznávaných morálních autorit.

Konzervativní (občanská) Obroda.

Konzervativní myšlení založené na vědomí kontinuity je znepokojeno stavem modernity, znevažováním minulých zkušeností a nezodpovědností za budoucnost. Konzervativec již nemůže pouze hájit minulé hodnoty, ale musí se snažit jejich váhu obnovit. Samozřejmě, že se nelze vrátit ke všemu a zároveň je nutno uplatňovat i vývoj kupředu (především v technických prostředcích). Takovou snahu o syntézu minulých a současných hodnot nazýváme obroda. Konzervativec tedy musí vytvořit nástroje pro konzervativní obrodu a být angažovaný. Angažovaný konzervatizmus je metodou konzervativní obrody (dále jen Obroda).

Akční cíle Obrody jsou – návrat k domovu, obecní autonomie, občanská společnost, vytvoření střední třídy a příprava na společnost trvale udržitelného života. Návrat k domovu znamená návrat k rodině a tradičním hodnotám života, včetně morálky a řádu.

Obecní autonomie znamená větší obecní pravomoci hlavně v oblasti sociální a ekonomické (vlastní daně).

Občanská společnost znamená angažované spolky, které hájí občany proti vnějším silným subjektům a případným zásahům státu.

Střední třída postupně tvořící většinu národa by se měla vytvořit z prostředků, které se jinak převážně zkonzumují, vytvořením majetku a aktiv tvořící potom nezávislost na vnějších subjektech a zajišťující možnost se bez obav svobodně angažovat.

V budoucnosti v zájmu kontinuity života a civilizace musí lidé žít trvale udržitelným životem, zajistit rovnováhu čerpání zdrojů s jejich přirozenou obnovou. Je to konečné dosažení třetího konzervativního principu. Nelze tedy těžit (nebo jen nepatrně) neobnovitelné suroviny, devastovat prostředí a působit nenahraditelné škody.

Angažovaní konzervativci by měli prosazovat přednostně větší pravomoci obcí včetně vlastních daní. Pravomoci by měly být v celém maximálně možném rozsahu, hlavně v oblasti sociálních plateb, za které by byli povinni příjemci v obci pracovat, dále v ostatních sociálních oblastech včetně vytvoření určitých materielních podmínek pro zdravotnictví a školství. Obec by mohla mít svoji policii a domobranu a možnost vyhlášení omezené mobilizace, základní soudní pravomoc. Taktéž i svůj rezervní systém a postarat se v případě nouze o svého občana. Velikost obcí si představujeme asi v rozsahu 5 – 15 tisíc obyvatel, tedy takovou aby umožňovala přímou demokracii a zároveň aby určitá velikost zajišťovala dostatečnou hospodářskou moc. Domníváme se, že všechny veřejné a sociální služby v místních podmínkách lépe pohlídají přímo občané a nahradí tím do velké míry celou státní mašinérii. Stát ovšem musí zůstat a zajišťovat některé činnosti (policii, armádu, organizaci zdravotních služeb, centrální energetiku, soudy, finančnictví apod.) a opírat se především o instituce fungující na principu morálky.

Vytvoření střední vrstvy je otázka veškeré podpory ze strany státu a taktéž propagace způsobů, jak dosáhnout samostatnosti a rezervních systémů pro jednotlivce a rodiny. Dovedeme si představit, že většinu výrob lze rozprostřít do sítí malých a středních podniků, jak se již dnes děje. Pružné výrobní systémy dovolují vyrobit produktivně i malé série výrobků. Velké nadstátní korporace nejsou nutné. V rámci kraje je možno vyrobit většinu zboží, zvláště větších objemů a větší frekvence prodeje. Potraviny lze jíst především místní a vzhledem ke krátké vzdálenosti čerstvé. To nevylučuje některé specializované výrobky dovést z větší vzdálenosti. Informační technologie vylučují zaostávání i vzdálených oblastí, jejich prostřednictvím je možno získávat informace, studovat, obchodovat, nabízet služby, pracovat na projektech nebo textech.

Stále více je možno využívat místních obnovitelných surovin, zvláště biomasy, přímého slunečního záření a místních alternativních zdrojů (tekoucí vody, větru) a to i pro malé průmyslové podniky. Rozprostřená výroba využije lépe rozprostřené zdroje. Tím se zvýší nezávislost na centralizovaných zdrojích a svoboda rozhodování lidí. Odbouráním využívání neobnovitelných surovin, zároveň s citlivostí k životnímu prostředí se postupně přejde ke společnosti trvale udržitelného života. To lze samozřejmě dosáhnout postupným a předem avizovaným zdražováním neobnovitelných surovin, které postupně omezí mobilitu a přiměje trh reagovat směrem k využívání obnovitelných zdrojů, zvláště těch, které jsou dosažitelné v okolí a vytváření nových technických prostředků navazujících na nové zdroje a na nový způsob života. Pokud dojde ke světovým zmatkům doprovázejícím boje o světové zdroje, může být nezávislá obec, kraj, stát ušetřen neřešitelných situací obvykle následovaných násilnostmi a ohrožením své civilizace..

To vše samozřejmě není nic nového to vše už tu bylo. Můžeme tyto historické zkušenosti doplnit zkušenosti novými, novými technologiemi a poznatky. Lidská práce nebude onou dřinou minulosti, neboť dnešní technické prostředky zajistí určité pohodlí. Vzhledem k větší racionalizaci potřeb v takové společnosti oproti dnešku, nebude asi pro lidi mnoho práce a čas bude nutno vyplňit nějakou kreativitou. Hlavně je nutno pochopit nevyhnutelnost Obrody a jejího morálního rozměru - omezení konzumu za účelem větší nezávislosti. Nutno pochopit, že konzum a mobilita jsou atributy nesvobody, vytvářejí závislost na zdrojích a rizikové stavy společnosti.

Vlastimil Podracký

 

 

« zpět do rubriky


Přidat komentář