Nejen naše společnost, ale i celý západní svět se vydává na hayekovskou „cestu do otroctví“.

Neděle, 3. 2. 2013, 12:02 -

Na valné hromadě Monperelinské společnosti*) měl úvodní přednášku prezidnet republiky Václav Klaus. Byla však poprvé za celou dobu, co jsem ho slyšela hovořit, tak kritická až pesimistická, že jsem si říkala, že to psal po nějakém špatném osobním zážitku a i když jsem si pak doma přečetla jeho projev ještě podrobně, raději jsem ho ani nepublikovala, protože jsem nechtěla zanést pesimismus do duší těch, kteří se bijí ještě stále s optimismem za dobrou věc.

Již jen sám název přednášky "Nejsme na vítězné straně"  byl pro mne šokující a nevyvedla mne z tohoto pocitu ani úvodní slova pana prezidenta: "Svět, ve kterém žijeme dnes, je pro mne zklamáním.  Žijeme v daleko více socialistické a etatistické společnosti, než jsme si uměli představit.  Nemám na mysli pouze naši zemi, ale Evropu a celý západní svět. Po slibném začátku se v mnoha ohledech vracíme zpět do éry v minulosti, o které jsme si mysleli, že jsme se jí už jednou provždy zbavili. Před dvaceti lety se nám zdálo, že přímo před našima očima se odehrává dalekosáhlý posun na ose "totality vs. svobody" a "státu vs. trhu". Byl to odůvodněný pocit. Vše bylo posíleno skutečností, že naše Sametová revoluce se odehrála v době historicky unikátní éry Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Díky nim a ve světě díky myšlenkám Hayeka, Friedmana, Stiglera a pár dalších jsme věřili, že se kapitalismus, alespoň po určitou dobu, podařilo ubránit proti globálnímu socialismu. Lidé jako já věděli, že tyto okamžiky byly výjimečné a jedinečné, ale nečekali, že to, co dosáhli, bude tak rychle zapomenuto. Chybně jsme doufali, že změny, které probíhaly v té době, budou nezvratné. Dnes mnoho z nás již nesdílí tento pocit. Téměř neviditelně a potichu byly myšlenky kapitalismu a svobody oslabeny.Můj přítel Pascal Salin, bývalý předsedající Montpelerinské společnosti (MPS), musel mít podobný pocit, když ve svém prezidentském projevu v roce 1996 ve Vídni učinil následující poznámku: "Nejsme vítězové v současné době". V roce 1996 se to ale ještě nezdálo tak jasně jako dnes, že jsme ztratili systém politické svobody a parlamentní demokracie, která nahradila v roce 1990 bývalý autoritativní ne-li totalitní politický režim. Tehdy trh a soukromé vlastnictví, které nastoupilo namísto plánování, začalo dominovat hospodářství a došlo k celkové liberalizaci, deregulaci a de-subvencování. Stát radikálně ustupoval ze všech svých rolí a svobodný jedinec se dostal do popředí. Náš optimismus byl založen na víře v sílu zásady volné společnosti, svobodných trhů, myšlenek svobody, stejně jako v naši schopnost podporovat tyto myšlenky. Dnes, na začátku druhé dekády 21. století, je náš pocit jiný."

Leč čas dal, BOHUŽEL, prezidentu Klausovi za pravdu. Nedávné prezidentské volby ukázaly, že v současné době klasický liberalismus prohrává v ideovém souboji s paternalismem a etatismem. A bohužel při pohledu do EU a USA nejen u nás, ale i v západní společnosti. Nejen naše společnost, ale i celý západní svět se v důsledku toho vydává na hayekovskou „cestu do otroctví“. Proto jsem se znovu k osudovému projevu pana prezidenta, v němž se zamýšlí nad tím co způsobilo, že myšlenky kapitalismu a svobody byly tak oslabeny, vrátila. A rozhodla jsem se každého, koho zajímá, kde se stala chyba, které problémy liberální ekonomové a pravicoví politici podcenili nebo je neviděli seznámit s názory člověka, který se po pádu komunismu aktivně podílel na přípravě a organizaci radikální politické a ekonomické změny u nás a bez jehož ekonomické reformy bychom nepoznali dvacet let života v kapitalismu. Zde jsou jeho odpovědi na otázky:

Měli jsme nepřiměřené a neodůvodněné iluze? Vnímali jsme svět špatným způsobem? Byli jsme naivní a hloupí? Byla naše očekávání mylná?

Václav Klaus se zamýšlí jednak nad tím, co spolu se svými kolegy věděl a proti čemu bojoval, i když nepředpokládal, že to přeroste do takových rozměrů a za druhé nad tím, co přehléd či podcenil v hektice doby.

Neměli jsme iluse o chybných představách západních levicových intelkektuálů let šedesátých

"Není pochyb o tom, že jsme neměli žádné iluze o Západu, zejména o západní Evropě a o EU.  Lidé jako já si byli vědomi levičáctví západních intelektuálů již během našeho života za komunismu díky pracem např. Friedricha von Hayeka "Intelektuálové a socialismus" a dalších západních kolegů. Neměli jsme proto žádné iluze o možném sblížení socialismu s kapitalismem. Tedy o myšlenkách levicových intelektuálů, které od roku 1960 začínaly být velmi populární na Západě skrze sny o možných třetích cestách k socialismu. Odmítli jsme je bez zaváhání s tím, že třetí cesta k socialismu je nejrychlejší cestou do třetího světa. Viděli jsme dokonce řadu věcí lépe než mnozí z našich přátel na Západě díky našemu životu v komunismu. Viděli jsme to jasněji, a to dokonce včetně těch západních politiků, kteří zastávají stejné politické a ideologické myšlenky. Byli jsme si vědomi strachu o budoucnost díky těmto idejím západních intelektuálů už v komunistické éře.  Věděli jsme, že to byli titíž intelektuálové nebo jejich převážná většina, kteří sloužili jako hlavní hnací síla za komunismu šířící nové zelené doktríny. Již v té době, jsem sledoval s velkým znepokojením jejich nadměrnou produkci, která se objevila na Západě v důsledku požadavku zvyšujícího se vysokoškolského vzdělání pro všechny. Jedním z jeho důsledků bylo, a je dosud, povrchnost veřejné diskuze, která dosáhla mimořádných rozměrů. Tito zástupci dělnické třídy, která je součástí Marxova proletariátu, nikdy nebyli věřící v komunismus, ale jsou do značné míry socialisty, protože jsou přesvědčeni, že socialismus je "věda aplikovatelná na všechny oblasti lidské činnosti" a díky tomu, že je to systém vytvořený přesně pro ně, pro nejcennější lidi. Pěkně to popisuje např. Robert Nozick v práci " Intelektuálové: Postavte se proti kapitalismu". To je důvod, proč nechtějí být hodnoceni na trhu, protože trh často nesdílí jejich vysoké sebehodnocení," říká pan prezident a dodává: "Věděli jsme tedy, že socialismus, nebo socialdemocratism, nebo "soziale Marktwirtschaft", je tady a vzhledem k jeho vnitřní dynamice se bude rozšiřovat. Od přelomu let 1960 a 1970, tj. od založení Římského klubu,  jsme měli navíc strach ze zelené ideologie, v níž jsem viděl nebezpečnou alternativu k tradičnímu socialismu. Bylo zřejmé, že to je další radikální pokus změnit lidskou společnost. Údajná vyčerpávání přírodních zdrojů a tzv. populační exploze byly jen přetvářkou. V té době nebylo možné vidět doktrínu o globálním oteplování, která dorazila později, ani její moc a nebezpečí skryté uvnitř." Podrobně o tom píše Václav Klaus v knize "Modrá planeta v zelených poutech".

 Socialismus stejně jako komunismus, je od svého počátku založen na zbožnění vědy a na pevně zakořeněné naději, že věda musí řešit všechny existující lidské a společenské problémy. To je důvodem, proč není nutné měnit systém, protože postačí, aby byl pouze trochu více prosvětlen. Naše komunistická zkušenost nám říká, že tato myšlenka je absurdní. Víme ale, že Západ věří tomuto klamu. "Nevěřili jsme v technokratické myšlení, které chce ve víře v oprávněnosti vědy a techniky organizovat lidskou společnost. Nebyl jsem proto schopen ocenit Hermana Kahna, Jay W. Forrestera, Alvina Tofflera a v poslední době také Maxe Singera a jeho knihu "Historie budoucnosti", protože jsem cítil nebezpečí, že pramení z podcenění sociální nebo systémové charakteristiky lidského společnost prostřednictvím těchto lidí a jejich neoprávněné technologickým optimismem, který se vlastně ani moc neliší od marxistického učení. V této souvislosti, vždycky jsem měl jako varování memento před mýma očima nepřekonatelnou knihu "Brave New World" Aldouse Huxleye. Naučili jsme se hodně z Hayekova článku "Využití znalostí ve společnosti". Zatímco socialističtí ideologové na východě i na západě nepokládali za poznání nic jiného, než vědu a jí organizované a organisovatelné učení, my jsme v linii s Hayekem tvrdili, že nejdůležitější znalost byla praktická znalost rozptýlená ve společnosti, kterou lidé používají ve svém každodenním životě, a ne jen psané knihy," říká Václav Klaus. Dnes tak módní pojem "znalostní ekonomiky" je tudíž prázdný pojem. Každá ekonomika v minulosti byla založena na základě znalostí, záležela ale na tom, jak je lidé dokázali využít. To byly hlavní problémy, které tehdy viděl a vidí je i dnes.

Jsou ale i takové problémy, které tehdy Václav Klaus a jeho spolupracovníci podcenili, nebo je neviděli:

Plně nepochopili, jak dalekosáhlé budou důsledky roku 1960. Tato na první pohled "romantická" éra byla obdobím radikálního popření autority tradičních hodnot a sociálních institucí. Jako výsledek toho vyrostla generace tehdy narozených dětí, která nechápe význam našeho civilizačního, kulturního a etického dědictví, generace dětí, pro níž neexistoval žádný kompas usměrňující jejich chování.

Podcenili dále některé problematické aspekty standardu, po formální stránce dobře  fungujícího demokratického systému, který postrádal základní sadu hlubších hodnotNeviděli velice demagogický prvek demokracie, který umožňuje lidem v rámci tohoto systému požadovat "něco za nic". Nečekali, že politický proces povede k takové preferenci rozhodování, které přináší "viditelné a koncentrované dávky" v ceně "neviditelných a rozptýlených nákladů", což je jeden z hlavních důvodů současného euro-americké dluhové krize.

Již v minulosti se prý pan prezidnet obával postupného posouvání od občanských práv k oblasti lidských práv, která se již nějakou dobu odehrávala. Bál se ideologie lidských práv (Human-rightism), ale nedokázal tehdy ani zdaleka předvídat důsledky této doktríny. Klasičtí liberálové a libertariáni nejsou ostatně dodnes sto dostatečně zdůraznit, že práva vykládaná v tomto smyslu jsou proti svobodě a racionálnímu fungování společnosti. Neříkají s dostatečným důrazem, že Human-rightism je ideologie, která nemá nic společného s praktickými otázkami svobody jednotlivce a volného politického diskurzu, že lidská práva jsou ve skutečnosti revoluční popření občanských práv, protože nepotřebují žádné občanství. To je také důvod, proč human-rightism vyzývá ke zničení svrchovanosti jednotlivých zemí, a to zejména v dnešní Evropě. Vliv lidských práv podle profesora Klause také těžce přispíval k současné éře politické korektnosti s celou její ničivou sílou. Jsme na podivné křižovatce dějin západní civilizace. Nikdy předtím nedošlo k větší svobodě pohybu, větší svobodě informací, větší obecné prosperitě, ale zároveň většímu omezení svobody projevu díky autocenzuře. Politická korektnost účinně ohrožuje samotné základy svobodné společnosti - otevřené a široce rozvětvené diskuse ve formě volného výměny názorů. Výsledkem je, že politici z taktických důvodů odstupují od vážných debat a že mechanismus politické korektnosti brání formulaci nekonformních názorů. Politická korektnost je založena na "netolerantním moralizování" a je možné, že díky naší slabosti bude důvodem pro rozpad našich tradičních hodnot a jejich nedostatečné obrany.

"K lidskému rightism a politické korektnosti se vztahuje i masivní rozvoj jiné současné alternativy jako náhrady za demokracii – juristokracie. Každý den jsme svědky toho, jak se politická moc posouvá z rukou volených politiků do rukou nevolených soudců. Popisuje to např. James Grant v článku "The Rise of Juristocracy". Moderní soudní aktivismus je v mnoha způsobech výrazem starého přesvědčení, že demokracie musí být zmírněna aristokracií, jinými slovy, že demokracie bez jisté "chosenness" neboli "unelectedness" soudní aristokracie nemůže dobře fungovat. Je rovněž vhodné si uvědomit, že hlavní metodou, jak je implementován tento soudní aktivismus, je cesta práva. Není tím ale myšlena cesta občanských práv, ale spíše lidských práv," říká Václav Klaus.

Shrnuto a potrženo, lidská práva, politická kotrektnost a soudcokracie, neboli vše, co je součástí iluze o možném a žádoucím zrušení politiky, jsou kroky k vytvoření post-politické společnosti.

"Stejně tak jsem nečekal, jak silnou pozici zaujmou  nevládní organizace, která jsou institucemi občanské společnosti v našich zemích a zejména v nadnárodním světě a jak neslučitelný bude jejich boj s parlamentní demokracií. Je to boj, v němž vyhrávají postupem času stále víc a víc. Dokladem je, že místo toho, aby na zahájení Valného shromáždění OSN dal předsedající slovo politikům z největších zemí, generální tajemník záměrně zval mluvit úplně nelegitimní tj. zcela libovolně zvolené zástupce nevládních organizací, kteří jsou v OSN považovány za něco lepšího a ušlechtilejšího než politici. Nevládní organizace, které jsou produkty organizovaných skupin lidí, kteří nepolitickým způsobem usilují o výhody a privilegia, bez obalu popírají liberalizaci lidské společnosti, která se konala v průběhu posledních dvou staletí. Nevzpomínám si, kdy jsem poprvé narazil na tvrzení, že tyto instituce představují novou re-feudalizaci společnosti, ale já ho považuji za velmi výstižné," posteskl si Václav Klaus nad stále sílícím vlivem občanských sdružení.

Také se zamýšlel nad mediální politikou: "Žili jsme ve světě potlačované svobody tisku příliš dlouho, a to je důvod, proč jsme požadovali neomezenou svobodu sdělovacích prostředků jako nezbytný předpoklad skutečně svobodné společnosti. V současné době si tím nejsme jisti. V České republice, stejně jako v celém západním světě, existuje téměř absolutní svoboda tisku, ale zároveň neuvěřitelná manipulace tiskem. Naše demokracie se rychle změnila v mediokracii, což je další alternativou k demokracii, nebo spíše jedním ze způsobů, jak zničit demokracii."

 V uzavřeném komunistickém světě vzhledem k tragické zkušenosti s imperiální politikou Sovětského svazu, kdy všechno nadnárodní u nás bylo pouze to, co pocházelo z Moskvy, jsme toužili po opravdu nadnárodním tedy celosvětovém a nepodařilo se nám včas poznat nebezpečí postupně probíhajícího posunu od národních a mezinárodních na nadnárodní společnosti v současném světě.  Máme tendenci vidět spíše liberalizační aspekt centralizace Evropy než nebezpečný supranacionalismus, který ničí demokracii a suverenitu zemí. Více o tom píše pan prezident v knize "Evropská integrace bez iluzí"

"Také jsem nečekal takovou slabou obranu myšlenek kapitalismuvolného trhu a minimální stát. Neuměl jsem si představit, že kapitalismus a trh budou téměř nevhodná a politicky nesprávná slova, kterým "slušný" moderní politik by se měl raději vyhnout. Myslel jsem, že něco takového je jen jakousi povinnou koloraturou marxistické nebo komunistické doktríny. Teprve teď vidím skutečnou hloubku nenávisti vůči bohatství a produktivní práci, teprve teď jsem si uvědomil pravdu o úloze lidské závisti a zcela primitivního myšlení, pouze a výlučně na můj účet. Nečekal jsem takovou popularitu veřejných statků, veřejného sektoru, viditelné ruky státu, přerozdělování a moudrosti pomazaných hlav v porovnání s moudrostí zbytku nás ostatních. Jako ekonom, který měl po celá desetiletí, v podstatě od poloviny šedesátých let pečlivě prostudovánu západní ekonomickou literaturu, jsem nečekal, že myšlenky monetarismu by šly tak rychle opustit, že lidé tak rychle zapomenou, že slovo nařízení je dalším výraz pro plánování, že se sociální politika příliš neliší od komunismu. Lidé by neměli zapomínat, že trh buď je, nebo není, protože má být tvořen spontánně. Nečekal jsem, že po radikálním odstranění grantů a dotací všeho druhu je budeme - prostřednictvím nového re-subvencování hospodářství - opět nuceni zavést. Že nastanou takové chyby v hospodářské politice, v zařízení měnových unií, atd. Nečekal jsem, že lidé nebudou ochotni převzít odpovědnost za své životy, že budou mít takový strach ze svobody a že přetrvá taková důvěra ve všemocnost státu," uzavřel svou kritiku Václav Klaus.

Proč máme ale jako členové MPS dovolit, aby se toto dělo?

Na toto pan prezident odpovídá: "Nemyslím si, že se nám nepodařilo analyticky vše vysvětlit. Existují ale i další důvody jako nedbalost, ne-li přímo lenost v našem myšlení a chování. K dispozici je nedostatek subjektivní odvahy, strachu, že budeme stát sámi v boji s něčími názory. Naše názory nejsou slyšet dost nahlas, nedokážeme aktivně podporovat svobodu, protože už není žádný Milton Friedmans mezi námi. I když je důležité, že se setkáváme navzájem na zasedáních MPS, není nás slyšet mimo tento kruh. Jsme rádi, že si navzájem zveřejníme články v našich vlastních časopisech a zpravodajích, ale musíme usilovat o to, aby je otiskly "ostatní" časopisy - časopisy pro "ostatní". I když myšlenkově podporujeme sebe, tak to činíme jen z velmi dlouhodobého horizontu, a to již může být příliš pozdě. Stejně tak musíme připustit, že jsme nevyprodukovali vážné empirické, popisné, pozitivní socio-ekonomické analýzy. Co převažuje jsou pouze kusy dílčích analýz a mělkých normativních ideologických dokumentů. Co chybí, jsou non-deklaratorní texty, hluboká "anatomie" současné situace. Byl bych rád, kdybych se mýlil. Byl bych rád, kdyby se ukázalo, že robustnost kapitalismu byla taková, že všechno bude opraveno. I když se to nakonec stane, nestane se to spontánně. Hayek správně argumentoval, že "svoboda nemůže vydržet, pokud se každá generace opakuje a znovu nezdůrazňuje její hodnotu". Teď je řada na nás. Naše generace a generace našich dětí to může udělat. A měli bychom to začít dělat dříve, než bude příliš pozdě!"

*) Všichni naši liberální ekonomové byli 7. září 2012 potěšeni z hostování valné hromady Mont Pelerin Society - Montpelerinské společnosti (MPS) v Praze. Snad nejvíce prezident Václav Klaus, který je jejím členem od září 1990 a bývalý děkan Národohospodářské fakulty VŠE doc. Jiří Schwarz, který je od října 2010 dokonce členem její správní rady s šestiletým mandátem. Členství v této skupině významných osobností, jejímiž členy dosud je pět nositelů Nobelovy ceny za ekonomii (F.A. Hayek, Milton Friedman, George Stiegler, Maurice Allais, Ronald Coase, James Buchanan), jeden za literaturu a dalších více než 500 předních ekonomů, filozofů, podnikatelů a politiků z mnoha zemí světa není samozřejmostí. Pro členství musí každý člen splňovat určitá kritéria, která by měla zabránit, aby se členem Montpelerinské společnosti stal člověk, který nerespektuje principy klasického liberalismu, jimiž jsou individuální svoboda, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, svobodný trh, právní stát a světový mír. President Václav Klaus se stal jejím členem v roce 1990 po svém mnichovském projevu o nevyhnutelnosti pádu komunismu a přípravě ekonomické transformace, který měl u členů Montpelerinské společnosti velmi pozitivní ohlas. Dokonce takový, že se v roce 1991 sjeli do Prahy, aby viděli na vlastní oči jak probíhá start Klausovy radikální ekonomické reformy – přechodu od komunismu k svobodné kapitalistické společnosti. Základním cílem Montpelerinské společnosti je totiž přispívat k zachování tradičních individuálních svobod člověka. Od té doby, se nám podařilo změnit zemi podstatně v tomto směru a naše republika učinila viditelný krok vpřed. Přesto stále nejde vyhlásit vítězství nejen nad levicově smýšlejícími politiky, ale především nad levicově a totalitně myslícími intelektuály zastávající pod zástěrkou nepolitické politiky ideje třetích cest k socialismu. Nastává to, čeho se bál po druhé světové válce zakladatel Montpelerinské společnosti profesor ekonomie F. A. Hayek, ohrožení principu individuální svobody, na němž byla postavena západní civilizace, a rozšiřuje se totalitarismus a největší hrozba svobodné společnosti a – socialismus. Jak zabránit, aby k tomu nedošlo, o tom se již v roce 1947 několik dní zamýšlelo 39 významných osobností té doby, z nichž čtyři později získali Nobelovu cenu za ekonomii, v hotelu s úžasným výhledem na Ženevské jezero na úpatí Mont Pelerinu poblíž švýcarského Lausanne, kam je Hayek sezval. Pro Hayeka byl socialismus největší hrozbou pro rozvoj svobodné společnosti. Profesor ekonomie Hayek, který stál v čele Montpelerinské společnosti do roku 1960, shrnul tyto myšlenky ve světoznámé knize Cesta do otroctví.

Zpracováno podle projevu Václava Klause na Valné hromadě Mont Pelerin Society

Ivana Haslingerová

Revue Fragmenty

 

 

« zpět do rubriky


Komentáře

Chudí pro liberalismus?

...Svět, ve kterém žijeme dnes, je pro mne zklamáním. Žijeme v daleko více socialistické a etatistické společnosti, než jsme si uměli představit. Nemám na mysli pouze naši zemi, ale Evropu a celý západní svět ... V republice je 500 000 lidí bez práce, 1 000 000 lidí žije pod hranicí životního minima. Proč by chudí lidé měli horovat pro liberalismus?

Chudí??

Joe, Vaše čísla samozřejmě nejsou pravdivá, ale o to nejde. Proč by měli chudí podporovat liberalismus? No právě proto, aby nebyli chudí. To snad dává smysl, ne?

nepravdiva cisla ?

nevim pane C.Q.jak to myslite, ze cisla pana Joe nejsou pravdiva? Nezamestnanost se blizi k cislu 600 000 lidi, t.j asi 9.4%To bylo zrovna ted ve statistikach.A ze v CR zije 1milion na hranicich chudoby je take jasne.To je smutna bilance 23. let ,tak zvanem "svobodnem" podnikani a tunelovani majetku republiky .Vas liberalismus ,pokud jeste nekdo vi co to znamena ,je vhodny tak pro tu novodobou slechtu a hrstku zbohatliku.

Přidat komentář