Mnohohlavá saň jménem Ústava ČR

Ve společnosti stále koluje naivní omyl, že elity nedodržují naši ústavu, že je stačí jen pohnat k odpovědnosti a vzít si k tomu na pomoc náš skvělý základní zákon. Nic není dál od pravdy. Tato ústava všechno to, co se v naší zemi a s naší zemí děje, více či méně latentně předpokládá a kodifikuje. Pojďme se na její text vytvořený zcela „demokraticky“ v neveřejných kuloárech Havlových spolupracovníků podívat poněkud blíže.

Preambule

Kdo zná ideové pozadí chartistů, kteří po Listopadu převzali moc, toho nepřekvapí, že už Preambule zcela opomíjí křesťanské základy a zásady, které naši společnost ovlivňovaly po staletí. Pan Halík může stokrát přesvědčovat, že „Havel sice o křesťanství nemluvil, ale žil ho“, nicméně to jen ilustruje, jakou představu má Halík o křesťanství. Ale v tomto je preambule konzistetní se současným novopohanským evropským kultem, který na jednu stranu hájí zájmy kdejaké uměle definované menšiny a na druhé straně persekuuje v duchu „tolerance“ třeba soukromé nošení křesťanských symbolů ve školách. Zato neopomíjí zdůraznit (jakmile skončí mnohovětný pompézní sloh) že jsme si tuto ústavu „my, občané svobodně přijali“, samozřejmě „prostřednictvím…“.

Světovým unikátem se naopak stává svým odvoláváním se na zásady občanské společnosti. Jde o oblíbené klišé Václava Havla a moderní prázdný politický esoterismus (vedle např. slavné tolerance), jenž nemohl zůstat našimi sametovými pokrokáři nevyzdvihnut. Občanskou společností totiž ve skutečnosti žijeme každý den ve školách, kroužcích, besedách či bezpočtu zájmových spolcích- sportovních, vědeckých, literárních atd. Občanskou společností však není a nemá být snaha delegovat kvazipolitickou moc na nikým nevolené a nekontrolované nadnárodní organizace. I jako zastánce přímé demokracie říkám, že pokud chci ovlivňovat dění okolo sebe, mám k tomu použít co nejširší, ale legální a systémové nástroje jako volby (ať už jako volič nebo kandidát), referendum apod. Už preambule tak vnáší do ústavy ducha zákulisních her.

Hlava první, druhá etc.

„Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“ – Tato zdánlivě nevinná věta skrývá hned dvě falše ukryté ve vznešené fasádě. Mimoto nazvat naši republiku svrchovaným státem už pár let nekoresponduje s realitou, jakkoliv nás političtí zastánci globalizačního pokroku přesvědčovali, že se integrace naší suverenity nijak nedotkne. Ale to by bylo na samostatné pojednání.

Mohlo by se zdát, že sousloví „demokratický PRÁVNÍ stát“ je prostě jen nesmysl, úporná snaha vyšplouchat všechno dobro do všeho, na co pero demokrata narazí. Jak totiž může být demokratický stát zároveň neprávní? Mnohem spíše to kašíruje primát přebujelého právního pozitivismu nad přirozenými právy, svobodou člověka.

Tím se dostávám k druhé, ještě závažnější části a nutno podotknout, že s tou se setkáme v ústavě opakovaně: „práva a SVOBODY člověka“. Rozumím plurálu ve slově „práva“, ale nikoliv ve slově „svobody“. Není snad svoboda jenom jedna? Člověk má buď svobodu a svrchovanost, kterou respektuje veřejná moc dle přirozenoprávní spravedlnosti, nebo ji nemá. Taxativní vymezení „svobod“ tu základní svobodu totiž omezuje. Mám-li nějaké svobody, pak mám TY určité svobody a jiné ne. V následujících příkladech bude patrné, kam tím její autoři míří.

„Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ Ani slovo o tom, že vůle svrchovaného lidu má právo odmítnout politicky sjednané závazky. V době sepsání ústavy to ještě nebylo patrné, ale po zkušenostech s Evropskou Unií vidíme dobře, kam to vede. Unijní legislativa a právo tvoří součást mezinárodních právních závazků. Rovněž naše závazky v rámci NATO, které nás následkem instrukcí z politicko-vojenských sekretariátů ženou do kdejakého kouta světa "bránit naši svobodu" a šířit humanistické dobro olovem, dobře ilustruje, k čemu nás politická elita bez našeho svolení přiháčkovala.

„Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ „LID JE ZDROJEM MOCI“ není jen vágní a z hlediska systému demokracie irelevatním pojmem, ale tvoří zároveň to, čemu se říká zakopaný pes. Bůh může být zdrojem života, rodina zdrojem potomstva, tvořivost zdrojem blahobytu, ale to je tak vše. Z takové holé deklarace nevyplývají žádná skutečná práva ani povinnosti. Právě proto můžeme jen dokola jednou za čas odevzdávat hlasy politickým stranám, které jakoby rozhodují naším jménem a pro nás, ale ve skutečnosti za sebe. Ano, my jsme zdrojem té moci, která se stává v praxi jejich mocí. Ale pokud bychom chtěli něco aktivně ovlivňovat, spolurozhodovat bezprostředně o klíčových otázkách naší země (nás všech), mělo by tam stát vytesáno LID JE NOSITELEM MOCI. Cítíte ten rozdíl? Vlastní-li někdo moc z titulu své svobody a svrchovanosti, může ji propůjčit, ale taky kdykoliv odejmout, korigovat, kontrolovat. Tímto právem nevládneme a stáváme se ve smyslu Havlových slov zdrojem moci bezmocných.

„Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Všimněte si, jak vznešeně a ochranitelsky tato věta zní, ale jakmile ji přeložíme do normální řeči, ukáže nám pravou tvář, tedy- každý je povinen uposlechnout jakéhokoliv zákona, bez ohledu na to, co nařizuje. Jestliže by vláda zavedla tzv. uhlíkovou daň a ještě navíc přijala zákon, že se její zavedení nesmí kritizovat pod příslušnou sankcí (toto se stalo v Austrálii), pak to každý musí respektovat, protože jde o řádně přijatý zákon, plně v souladu s ústavou. Celá řada lidí už byla soudně persekuována třeba kvůli tomu, že sebe nebo své děti odmítli nechat očkovat koktejlem jedovatých látek. Čili taková norma sice harmonuje s pozitivistickou a státem řízenou legislativou, ale vylučuje se s přirozeným pojetím svobody jako práva si určit, co považuji za správné a co ne. Férově by tedy ústava měla zakotvit, že „nikdo nesmí být nucen činit to, s čím nesouhlasí, pokud to nenarušuje svobodu jiného člověka“.

„Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.“ Svoboda jako taková nemůže být výlučně pod ochranou soudní moci, protože svoboda a přirozené právo člověka na ni leží mimo proměnlivou legislativu a soudní systém. Pouze zákony taxativně omezená práva a svobody mohou soudy „chránit“, resp. vykládat, ale pak se dostáváme k pravidlu, že někteří jsou si rovni a jiní rovnější. Svobodu má střežit stát jako takový, zástupci, kterým propůjčujeme o své vůli moc a za tímto účelem si zřizujeme státní instituce. Nikoliv proto, aby nás kontrolovaly a rozhodovaly za nás. Chce-li někdo ukrátit naši svobodu, máme disponovat právem ho odvolat nebo i zažalovat, ale nikoliv pouze zažalovat, když jedna z několika našich zákonem vyjmenovaných „svobod“ byla porušena, zatímco jiná část svobody (třeba od šmírování kamerama) ani porušena být nemohla, neboť není součástí lidskoprávního seznamu.

„Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Jinými slovy vládnou partikulární zájmy pod názvem politické strany a my máme možnost je jednou za čtyři roky volit či nevolit. V tom spočívá celá naše moc. Mimochodem toto kruciální ustanovení tvoří zároveň slovy ústavy „podstatnou náležitost demokratického uspořádání“, kterou není možno změnit! Vláda stran na věčné časy. Jen tomu, kdo nic neví o bolševické totalitě, to nic nepřipomíná… Rozdíl je pouze v počtu vládnoucích stran, ale i ten máme s menšími změnami na principu „škatulata hejbejte se“ trvale určen, byť ne ústavou.

„Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním“ Zde nacházím jedinou chybu v programu, kterou lze při troše fantazie právně napadnout a odvolat se tak na platnost ústavy. Ale tato čistě formální proklamace tvoří povinnou součást teorie o demokracii, takže ji tvůrci ústavy nemohli nezařadit. Konkrétní příklad: ve volbách roku 2010 strany vládní koalice získaly 47% hlasů při účasti 62% oprávněných voličů, čili reálně tato vláda má mandát a zastupuje vůli pouze 29 http://vorovka.blog.idnes.cz% občanů s volebním právem. 71% lidí hlasovalo proti ní nebo ji žádnou důvěru nedalo. Dle uvedeného ustanovení se tak odvíjí pouze činnost Parlamentu ČR (do chvíle než volební účast klesne pod 50% a jeden hlas), nicméně protože hovoří o „politických rozhodnutích“ a nikoliv jen o zákonodárné moci, tak se to týká i exekutivní moci, která však funguje v rozporu s tímto ustanovením. Dogma o "vládě většiny" má jen vytvářet dojem legitimity vlády politických stran, třebaže v reálu se státní správa neřídí nejen vůlí většiny, ale ani vůli celku jakožto "zdroje moci". Sekundárním a neméně závažným aspektem fiktivní vlády většiny je chiméra ochrany menšin, což tvoří další nesmysl z líhně lidskoprávního konceptu (více zde)

Zbytek textu už tvoří jen podkategorie a variace výše rozebraného a v tom, co pro jistotu opomíjí, jen dotváří tristní a zavádějící charakter slohového cvičení, které mnozí nazývají „demokratickou ústavou“. Ústava v tomto znění jednoznačně vyjadřuje, předpokládá a zakládá současný systém a na jejím půdorysu nelze aplikovat nic, co se třeba jen dotýká individuální svobody každého z nás.

David Vorovka

http://vorovka.blog.idnes.cz