Místo politiky se demonstruje občanům nepolitické soupeření o vliv

Hlavním a zásadním problémem politiky dneška je okolnost, že žádná politika u nás neexistuje. To, co nám politici demonstrují jako politiku, je pouze nepolitické soupeření o vliv a debata o naprosto nepodstatných a podružných parametrech systému, v němž žijeme. Dnešní "politická" debata se vede pouze o tom, jak je nastaven vnitřní mechanismus státu, jak umí vykonávat lepší či horší kontrolu nad dodržováním zákonů a hlavně, jak efektivně bojuje se zbytečně vytvářenými dluhy a mediálně tak dobře použitelnou komoditou – korupcí. V důsledku toho všude slyšíme stále jen debaty o boji proti korupci a o menších či větších dluzích státu.*) A politici napříč stranami se shodují jako jeden muž, že to jsou jediné problémy, které musejí vyřešit, a trumfují se v tom, který z nich nám nabídne ten nejlepší způsob, jak na to. A tváří se přitom, jako by v tom spočíval fundament politiky. To ale není politika, to je tzv. nepolitická politika.

Je samozřejmě nutné řešit problémy s korupství a dodržováním zákonů, ale to je přece věc jdoucí napříč stranami. Neznám žádnou stranu, která by měla ve svém programu boj za vyšší korupci, za vyšší dluhy či boj za nedodržování zákonů. Pokud by v politice šlo jen o tuto jedinou věc, pak měl pravdu propagátor nepolitické politiky Václav Havel, že politické strany by byly skutečně k ničemu. Politika je ale něco víc, než jen osočování se, kdo je větší či menší zloděj a kdo to či ono napraví. Tím kloužou politici pouze po povrchu kritizovaných věcí. K vážně myšlenému odstranění těchto věcí je však třeba jít do hloubky, postihnout příčiny těchto jevů.

Politici musejí mezi sebou soupeřit především a prvořadě o to, jaké směřovaní státu jako celku si ten který z nich představuje, a vést o tom politické debaty. Přesvědčovat své oponenty i občany o své pravdě. Jen tímto tříbením idejí vybudují stát, který bude každému z nás umožnovat, aby mohl dělat věci o své svobodné vůli, nést za ně osobní odpověddnost, nikoliv odpovědnost státní neboli kolektivní neboli ničí, a dokázal se vypořádat sám se sebou za případný neúspěch. Politika je a má být základní obecnou debatou, střetem a soutěží mezi levicovými a pravicovými politiky o charakter a pojetí státu jako jediného nástroje hájícího hodnoty, ve které věříme. V tom má spočívat střet pravice a levice.Politika není o shodě, ale o konfrontaci názorových proudů a o jejich prosazování. To je ale mnohem a mnohem obtížnější, než jen tupě a bezmyšlenkovitě opakovat pár samozřejmostí, jako že nemáme krást, že nemáme žít na dluh a že nemáme uplácet.

Proto současní politici-nepolitici využívají s tichým souhlasem toho, že mnozí z nás si zvykli na stát v takové podobě, v jaké se v něm již dlouho pohybujeme, a o této podobě se už dále žádná debata o vztahu nás a státu nevede. Tento nešťastný model nesvobodného pečovatelského státu byl prostě zafixován nejdříve komunistickým a nyní pravdoláskovním myšlením do našich hlav. Mnozí z nás si zvykli, že je normální, aby stát automaticky vstupoval do našich životů svými předpisy a nařízeními a bral si za tuto péči od nás přes polovinu peněz, které vytvoříme. A co je ještě smutnější, že mnohým z nás se líbí, že za ně stát přebírá zodpovědnost za jejich rozhodování, že žijí svůj život tak, jak jim ho zařídí, vlastně předepíšou, úřednící a politici. Neuvědomují si, že jim tímto pečovatelským chováním bere stát velkou část jejich svobody a schopnosti rozhodovat o největším daru, který dostali od Boha, o vlastním životě. Neuvědomují si, že jim tím stát bere jejich vlastní myšlení a svědomí, čímž z nich činí jen částečné lidi, duševně podobné živočichům v ZOO, za které péči o jejich životy přebírá ošetřovatel. A tohoto přístupu k životu využívají levicoví politici, kteří těmto lidem nabízejí, že za ně vše vymyslí a zařídí.

Pravicově cítící občané pokládají naopak za základní atributy člověka svobodu, odpovědnost za své jednání a za své skutky a především jeho svědomí. A to si nechtějí nechat od politiků a úředníků vzít. Tito občané vědí, že odpovědnost za své jednání, za své skutky a především svědomí jsou atributy, které jsou člověku vlastní, které ho činí člověkem. Vědí, že pokud jim stát sebere více než polovinu toho, co si vydělají, činí z nich jakési poloviční lidi. Nepřejí si proto, aby za jejich peníze stát za ně rozhodoval jako za nesvéprávné jedince. Chtějí od pravicových politiků, aby se za jejich právo zůstat svobodnými občany s lidskou důstojností, bili s levicovými protějšky. Chtějí po nich, aby jim zajistili bezpečnost a právní jistoty, čili podmínky pro nerušenou práci, ale jinak je nechali volně dýchat, pracovat a tvořit. Aby jim zkrátka stát zasahoval do života jen v té nejmenší míře.

Tuto politiku střetu pravice a levice je třeba vrátit do našich životů jako jediný nástroj schopný ve svém důsledku hájit hodnoty občanů v zemi. Politická diskuse mezi levicovými a pravicovými politiky o zásadní pojetí státu, to je fundamentem - samotnou podstatou politiky. Jen z ní nakonec po kompromisech vyplyne stát snesitelný pro všechny. K tomu je ale zapotřebí zbavit se nepolitických, tzv. středových politiků, politiků třetích cest, kteří se nás snaží dovést svým, podle jejich slov "jedině správným rozhodováním", do pekel. Tedy, abych byla přesná, dovést nás třetí cestou "socialismu s lidskou tváří" mezi země třetího světa. Právě proti tomu musíme, a to všichni stojící na levici či na pravici, co nejrychleji bojovat.  Zítra bude pozdě. Jinak příští generace budou žít ve světě, kdy tyto otázky již nebude možno nastolit. Neboť jak pravil klasik Petr Hájek, ve středu na nás čeká smrt.

 *)Řeší se totiž nepodstatné věci a podstata problému nikoliv. Pokud se například vybudoval projekt za řekněme 10 miliard a debata se vede o tom, zda by býval mohl vzniknout za pouhých 9,5, je to sice správné, ale odpoutá se tím pozornost veřejnosti od zásadní otázky, zda vůbec někdo tento projekt potřebuje. Zda to nebyly od začátku vyhozené peníze. Neptáme se na to, proč vznikl, a hlavně, komu bude sloužit. Nikde neslyšíme hlas, že něco takového pořizovat z peněz nás svobodných obyvatel bez našeho vědomí je zločin. Že už samotným rozhodnutím o vybudování nějakého projektu použil stát, neboli politici, proti nám vlastně násilí. Že vzal naše peníze a nezeptal se, zda tento projekt za ně smí vůbec pořídit. Stát použil násilí, zatímco měl obhájit, že bez vybudování projektu to jinak nejde, že je to tak  strašně vážná věc mít například obří sportoviště v malém městečku, zatímco v domě důchodců hned za rohem živoří staří nešťastní občané. Měl by přesvědčit občany u velkých zakázek, že je nutno na ně vybrat peníze. Debata se ale v současnosti vždy smrskne na debatu o tom, co mohl na předem dané zakázce ušetřit. A to nemluvím o tom, že největší korupcí v politice jsou lukrativní místa v Bruselu či alespoň v dozorčích radách podniků. A o ty je zájem napříč stranami. Nejde tudíž o boj levice a pravice, tedy o debatě o hranici mezi soukromým a privátním, ale o debatu nepolitických politiků o tom, kdo bude mít větší vliv na rozhodnutí, kdo na rozhodnutí vydělá či kdo dostane lepší místo. Míra naší svobody je při těchto debatách pánů politiků naprosto podružný detail.

Ivana Haslingerová

Revue Fragmenty