"Dvacet let české měny" – poučení, že z eurozóny lze vystoupit rychle a efektivně

Ještě ani nebyl oficiálně otevřen Institut Václava Klause (IVK) a již nám do redakční knihovny Fragmentů přibyly dvě jím vydané knihy – "Dvacet let české měny" a "Spor o amnestii". Kolega to komentoval výkřikem: "Ježíši, co si počneme, až začne Klaus v IVM pracovat naplno. To vše ani nestačíme číst, natož psát recenze." Kéž by měl pravdu a IVK opravdu těmito knížkami zaplavoval redakce a politiky. Naše politická i mediální scéna potřebuje kultivaci jako jisté růžové zvířátko drbání. Že někteří mladší politici či novináři berou vše, v čem žijeme, za samozřejmé, je pochopitelné, ale že i mnozí ze zakladatelů ODS či starších kolegů novinářů se chovají stejně, to je, diplomaticky řečeno, zarážející. Je proto dobře, že IVK připomíná v první knize problémy s dělením federace a její měny „kombinací pohledu analytického ekonoma a odborníka v širší oblasti společenských věd s názorem přímého účastníka a autora tehdejších kroků a rozhodnutí,“ jak uvádí v předmluvě ředitel IVK Jiří Weigl. Samostatnou českou měnu berou totiž všichni občané jako něco naprosto samozřejmého a nepřemýšlejí nad tím, jak zásadní význam sehrála pro ekonomický vývoj naší země nejen po rozdělení Českoslovenstka, ale jak důležitou roli hraje naše samostatná koruna v současné době, kdy probíhá v EU krize eura a z ní plynoucí finanční krize většiny zemí eurozóny.

Dvacet let české měny

V tomto článku se budeme věnovat první knize, o druhé budeme psát v samostatném článku. V knize "Dvacet let české měny" je popsáno, jak šlo u nás hladce a s úspěchem provést rozdělení měny se Slovenskem a jak to bylo pro obě země ve svém důsledku prospěšné: "Rychle a efektivně provedené rozdělení měny bylo úspěchem. Občanská pohoda a klid v zemi narušeny nebyly. Ekonomická makročísla obstála." Tato slova Václava Klause by měla být inspirací pro politiky mnohých zemí eurozóny, kteří si sice nad zbrklým přijetím eura zoufají, ale bojí se z eurozóny vystoupit. Kniha by měla být pro země eurozóny důkazem toho, že vystoupení z eurozóny, které se jim zdá neproveditelné, jde uskutečnit bez nepříjemných dopadů na ekonomiku jejich států. A ani náklady na provedení měnové odluky podle ní nejsou vysoké, přičemž konečný efekt bude pozitivní.

Shrnuto a podtrženo: Kniha je poučením pro dnešní Evropskou měnovou unii, že vystoupení z ní je možné. A pokud by se politici v zemích eurozóny báli sami to provést, tak připomínám slova nositele Nobelovy ceny za ekonomii, ekonomického poradce prezidenta Reagana, Miltona Friedmana, která přednesl ještě před vznikem eura na Stanfordské universitě: "Evropská unie může být ráda, že má Václava Klause, který klidně a úspěšně rozdělil československou měnu. Až to bude potřeba, bude jistě schopen stejně bezbolestně rozdělit měnu evropskou."

Osamostatnění měnového systému je podmínkou nutnou k nástupu prosperity zěmě. Ale není samo o sobě podmínkou postačující.

Po spustošení ekonomiky, jaké nastalo v mnohých zemích po přijetí eura, to nepůjde s jejím růstem ze dne na den a bude záviset i na tom, jak ekonomicky schopné politiky bude ta či která země mít k disposici k dalšímu rozvoji. ČR měla to štěstí, že třikrát po sobě vyhrála v roce 1990, 1992 a 1996 volby ekonomicky zdatná radikální skupina politiků v čele s Václavem Klausem. Samostatnou měnu zavedli v roce 1993 a růst HDP byl během tří let v roce 1996 v zemi zdevastované předchozí komunistickou ekonomikou 6,4%. Z toho je vidět, že „Měnová odluka se uskutečnit dá a její náklady nemusejí být vysoké, respektive její celkový netto efekt může být jednoznačně pozitivní,“ jak píše prezident Václav Klaus. Země, které se rozhodnou ji provést, si ale musejí dát pozor na zrádce ve svých řadách, jako se tomu stalo u nás, když v roce 1997 přinutil tehdejší prezident Havel za pomoci svých přátel (dále jen Havlisté) Václava Klause odstoupit z postu premiéra, přestože státní rozpočet byl v rovnováze a růst HDP byl 6,4 %. Kdyby nebylo nepřátelství prezidenta Havla nejen vůči němu, ale hlavně vůči trhu a kapitalismu (to není pomluva, stačí si přečíst jeho proslulý rudolfínský projev, v němž toto vše vytrysklo z jeho úst jako gejzír) růst HDP by pokračoval dál. Pádem Klausem vedené koaliční vlády nastal počátek konce prosperující ekonomiky, který trvá dodnes. Jak se to Havlistům podařilo? I to je popsáno v knize:

Naše ekonomika nenesla v roce 1996 stopy přehřátí, jak tvrdili Havlisté. ČNB pod vedením bývalého komunisty Josefa Tošovského, velkého přítele prezidenta Havla, bez jakékoliv konzultace s vládou 19. června 1996 snížila prudce tempo růstu nabídky peněz a tím i úvěrů, zvýšila úvěrové sazby a hlavně zvýšila povinné minimální rezervy komerčních bank. Zvýšení minimálních rezerv o 3 procentní body (z 8,5 % na 11,5 %) během šesti týdnů vyvolalo pád několika menších bank a jedné větší, která nehrála spolu s Havlisty. Otřásl se tím celý bankovní systém a s ním i celá naše ekonomika. Přesto ještě vláda předpokládala, že v roce 1997 bude růst HDP 5,4 % a rovněž Mezinárodní měnový fod (MMF) předpokládal růst 6 % HDP. Náš rozpolcený parlament však prohlašoval, že se mu plánované výdaje zdají být příliš malé a málo sociální. Zemanova ČSSD navíc zcela nezodpovědně zablokovala naprosto radikálně v parlamentu privatizaci bankovního sektoru a ještě to provedla tak šikovně, že tento krok byl později přičítán Václavu Klausovi, neb ten byl tehdy premiérem. Toto vše již rozpočet na rok 1997 neunesl.

K radosti (samozřejmě skryté) všech strůjců podrazů ekonomika klesla a poprvé do pádu komunismu měla ČR deficitní rozpočet -0,9 %. V porovnání se současnými rozpočty se to zdá úsměvné, ale stačilo to k jásotu opozice, že má pravdu, že volná ruka trhu je k ničemu. K tomu ke všemu ještě MMF předepsal ničivé vysoké až 50% úrokové sazby jako lék pro ekonomiku. A Tošovský ho samozřejmě na slovo poslouchal. Toto zahubilo řadu podniků a dílo zkázy dokonal koncem listopadu 1997 tzv. Sarajevský atentát. Václav Klaus odjel tehdy do Sarajeva na setkání středoevropských předsedů vlád. Prohavlovsky orientovaní koaliční partneři Josef Lux a Jan Kalvoda spolu s některými stejně orientovanými členy ODS v čele s Janem Rumlem a Ivanem Pilipem, volali po demisi vlády a jakmile premiér zmizel do ciziny, okamžitě běželi představitelé koaličních stran Josef Lux a Jiří Skalický na Hrad za prezidentem Havlem podat demisi svých stran. Ten naprosto nestandardně, aniž čekal na návrat premiéra ze Sarajeva a aniž to s ním konzultoval, ji okamžitě přijal. I když tito lidé byli velkými odpůrci trhu a kapitalismu, je v knize zdůrazněno a vysvětleno, že Sarajevský atentát by se jim nepovedl s takovou silou a tak rychle během fakticky jednoho dne a noci provést, kdyby vše nepodporoval guvernér centrální banky Josef Tošovský záměrně chybnou politikou své banky, který spolu s Havlem chtěl pomocí toho vyvolat politickou změnu. Václav Klaus je podle sdělení v knize přesvědčen, že chování naší centrální banky bylo nejvýznamnějším důvodem toho, že v celém volebním období 1996-2000 nemohla vláda volně pracovat. Kdyby toho nebylo, mohly být všechny základní systémové změny i přes podrazy prohavlovské kliky provedeny a následně mohlo nastat obvyklé pravolevé střídání vlád bez zásadního ohrožení systému jako celku.

Po odchodu guvernéra Tošovského, který se po pádu vlády Václava Klause stal premiérem, do ciziny, nastoupil na jeho místo v roce 1998 socialista Miloš Zeman, který se rovněž podepsal na neúspěšném vývoji svými hesly: "Půjdeme vládě po krku", "Přebrali jsme spálenou zemi" a "Privatizace je loupež století". Ano spálenou zemi přijal, i když teď by byl takový stav ekonomiky kýženým snem, ale díky Sarajevským vzbouřencům. Tošovského vláda s ministrem financí Ivanem Pilipem, hlavním strůjcem Sarajevského atentátu v ODS, po uměle vyvolané měnové krizi předala Miloši Zemanovi poprvé zadluženou zemi s deficitem 39,5 mld Kč. To ale neznamená, že se snažila Zemanova vláda stav zlepšit. Naopak. Proti tomu, jak zadlužení rozjeli jeho socialisté, to bylo úsměvné. Jejich keynesiánský ekonomický model přinesl první opravdu vážné a soustavné zadlužování naší země. Za 4 roky panování Miloše Zemana a ministrů financí Ivo Svobody, Pavla Mertlíka a Jiřího Rusnoka vzrostl dluh o 201,2 miliard Kč. Vladimír Špidla za spolupráce ministra financí Sobotky  zvýšil během 2 let dluh o 197 miliard Kč. A to vše v době hojnosti a hospodářské prosperity! A pan Sobotka pod vládou Stanislava Grosse pokračoval vesele v zadlužování dál, během roku navýšili tito dva plzeňští JUDři zadlužení o 100,7 miliard a za další rok pod vedením Jiřího Paroubka ho ministr financí Sobotka navýšil o dalších 111,3 miliard Kč. Po osmi letech vlády keynesiánských socialistických vlád celkový dluh vzrostl o +610,2 mld. Kč, tedy ročně v průměru o 76,27 mld. Kč. Přičemž za čtyřletého panování halasného kritika Sobotky narostl dluh o celých 409,0 mld.Kč, neboli ročně průměrně narůstal o 102,25 mld. Kč. 

Mirek Topolánek převzal  od pana Sobotky a jeho socialistů v roce 2006 již skutečně spálenou zemi zadluženou 892,3 miliardami. To ho ale neomlouvá v tom, že místo toho, aby se pokusil smrtonosný růst dluhu zarazit, pokračoval spolu s Miroslavem Kalouskem a pod taktovkou Bursíkových Zelených nadále vesele v rozhazování státních peněz. Během pouhých tří let narostl dluh o 178,7 miliard Kč. Ročně tedy narůstal pod taktovkou nejlepšího ministra financí EU a přilehlých galaxií Kalouska dluh v průměru o 112,8 mld. Kč. Jak to pak musí vypadat v samotné EU, kde pan Kalousek platí za hvězdu a byl oceněn jako nejúspěšnější ministr financí, raději pomlčme.

Vláda Jana Fischera převzala zemi již s obřím dluhem 178,7 mld. Chovala se ale stejně rozmařile. Vlastně nejnehospodárněji ze všech do té doby působících vlád a za pouhý rok vyprodukovala nejvyšší přírůstek dluhu 165,9 miliard Kč. Petr Nečas v důsledku toho přebral zemi s dluhem  1 344.1 mld.Kč. V říjnu 2011 byl sice nárůst proti předchozí vládě „pouhých“ 113 miliard Kč, ale co naplat, pan Kalousek se svých více než 110 miliard ročního přírůstku stále držel. Jak vše pokračuje, je již notoricky známo. Místo toho, aby již konečně zavedli pánové skutečnou rovnou daň a oživili tak zájem cizích podnikatelů a investorů o nás, tak se jen zajímají o to, jak naopak daně zvýšit a to nejen podnikatelům, ale dokonce i obyčejným nemajetným občanům. Přitom každý rozumný ekonom ví, že ekonomika státu se oživí výhradně snížením daní. Nejhorší na tom je, že tato vláda, ktzerá se chová stejně levicově jako vlády socialistické si říká pravicová a v očích občanů zostudila pravici již nadobro. Sarajevský atentát osobně neublížil Havlem tolik nenáviděnému Václavu Klausovi, přesto naší zemi ublížil přímo tragicky. Nárůst státního dluhu  v důsledku socialistických koalic a vlád byl od té doby v průměru 86,9 mld. Kč ročně. A jak se zdá, pokud se nestane zázrak, občané se neprobudí k rozhodnému činu a nesmetou tyto keynesiánce  do Vltavy, tak se našim "ekonomickým expertům" podaří dohnat Řecko navzdory tomu, že ještě nemáme euro.

Uměle vyvolaná měnová krize guvernérem Tošovským na přání Havlovců zahájila po roce 1997 problematickou éru našeho vývoje. Od té doby již nikdy nevznikla skutečná pravicová vláda. Opozice od té doby získala na síle a lidé věřící do té doby tržní ekonomice znejistili, média objevila svou sílu a postavila se na jejich stranu. Havlovci se mohou radovat. Sice Sarajevským atentátem jimi tak nenáviděnému Klausovi neublížili v jeho kariéře, ale naše zem od té doby již nikdy nepocítila takový ekonomický růst a takovou euforii jako do roku 1996 za jeho vlád. Kapitalismus postupně vystřídal socialismus. Sice ještě ne takový, jaký chtějí budovat v EU, ale přesto vytlačili z politiky již nenáviděnou kdysi pravicovou ODS. A v současné době k tomu všemu přispívá evropská socialistická nákaza, která je velice nebezpečná, zvláště když naši trzv. pravicoví politici jí, jak se zdá, podléhají. Naše zem je stále více oslabována jejich nešťastnými kroky a stává se čím dál méně odolná proti infekci z Bruselu. Ale to je na jiný článek.

Ivana Haslingerová

Revue Fragmenty