Další prohra Pravdy a lásky. Kolikátá již?

Sobota, 2. 2. 2013, 13:50 -

Za první její porážku lze považovat samotnou „Sametovou revoluci“. Samozřejmě, že mnozí disidenti, zvláště pak Václav Havel do rozjíždějícího se vlaku včas naskočili. Ale velmi mnohé z nich to netěšilo, protože celým svým ideologickým zaměřením nebyli u kapitalismu, ale u socialismu s lidskou tváří, který byl v roce 1968 tak „podle zardoušen“sovětskou intervencí.

A byla to, podle mého, velká klika těchto teoretiků, protože mohli poukazovat na zásah zvenčí a celá šílenost oné myšlenky takto koncipovaného socialismu se neprojevila v celé své nahotě. Člověk, ve své podstatě, není tvorem socialistickým, který by rád kolektivně něco budoval. Hulákat na stadiónech a pokřikovat „Kdo neskáče, není Čech“, to nám jde skvěle, ale kolektivně pracovat a brát stejnou žebráckou mzdu, to se nám nechce.

A proto také ono „socialismus s přívlastkem“ nikdy nemělo žádnou šanci na úspěch, zatímco Klausův kapitalismus slavil a slaví úspěchy nesmírné a to i tehdy, když je verbálně peskován. Prvním a vlastně jediným úspěchem Pravdy a lásky bylo v roce zvolení Václava Havla prezidentem. Tento úspěch ale silně devalvuje to, že byl za nejasným okolností a nikdy nezveřejněných podmínek aklamačně zvolen komunistickým parlamentem.

Byl to ovšem prezident bez vůdcovských schopností, na které sám dobrovolně rezignoval, a bez nosných idejí, které by tento stát a tuto společnost dokázaly posunout vpřed. Upřímně řečeno, mě velice překvapilo, když Havel, poté co celkem ostudně abdikoval, protože absolutně nezvládl dění ve svém státě, opětovně kandidoval na prezidenta „zbytkového“ státu. To by příslušelo vůdci separatistického hnutí, nikoli však prezidentovi, kterému se stát rozpadl pod rukama.

To ale trochu předbíhám. Základní problém Pravdy Lásky byl, je a asi ještě nějaký čas bude, Václav Klaus. Ten, i přes své víceméně subalterní postavení ministra financí, dokázal strhnout vedení státu na sebe a nekompromisně ho nasměrovat, i přes obrovskou nevůli vyházených komunistů, tzv. osmašedesátníků, ke kýženému kapitalizmu.

Rozdělení státu provedl tak hladce, že nikdo neřekl ani popel a tak další velkou příležitostí bylo v roce 1989 hnutí „Děkujeme, odejděte“. Dokázalo sice vyburcovat velký zájem publika, ale jeho výsledek byl absolutně žalostný. Ani tzv. „Sarajevský atentát“ nic nedokázal. Ba naopak by se dalo říci, že možná Václava Klause katapultoval na prezidentský stolec.

V mezihře ale byla tzv. Televizní krize, kde Pravda a láska uchvátila veledůležité pozice v hlavním veřejnoprávním médiu a drží je dodnes. A to bylo vidět u všech prezidentských voleb, jak v roce 2003, tak i 2008 a 2013. Starého psa novým kouskům nenaučíš a to platí pro tu partu, která ovládá zpravodajství a publicistiku ČT dvojnásob.

Ale ani tato mediální převaha nedokázala české čtenáře, posluchače, diváky a samozřejmě voliče k podpoře „Karla“. Je mnoho faktorů, které pro Karla Schwarzenberga hovoří a i já sám jsem jeho volbu velmi seriózně zvažoval. Když jsem ale viděl tu věčnou partu pravdoláskových petentů, kteří nyní zase podepisovali něco na něčí podporu, tak jsem se absolutně zatvrdil a řekl si. Tak této partě tedy radost neudělám. To, i kdyby čert na koze jezdil, tak ne.

Jiří Heřmánek

Revue Fragmenty

 

« zpět do rubriky


Přidat komentář