Co ukázaly volby? Že zastupitelská demokracie není lékem na rozdělenou společnost, nýbrž moderátorem toho rozdělení

Pojďme si říct pravdu: zastupitelská demokracie je evolučně mrtvý model dalšího „pokusu“ o vládu lidí nad lidmi. Stát, jak ho známe a jak reálně (ne)funguje dnes, je přežitá forma vlády organizovaného zločinu, který si stvořil (zastupitelskou) politiku jako své krytí, jako své kulisy. Někteří „političtí podnikatelé“ vystupují otevřeně, někteří skrytě, ale podstata zůstává stále stejná: přerozdělování veřejných rozpočtů je nejpohodlnější a nejbezpečnější byznys novodobých dějin. Nejde o konkrétní výsledky těchto voleb – jde tu o něco mnohem důležitějšího. O základní princip fungování dnešní verze tzv. zastupitelské demokracie.

Uznávám, že se mohu zdát jako extrémista či od reality odtržený vizionář, když tvrdím, že dnešní státy jsou organizovaným zločinem přerozdělování veřejných rozpočtů mimo jakoukoli kontrolu lidí, kteří ty rozpočty tvoří svými daněmi a odvody. Můj osobní názor je, že současný stav se nemá jmenovat sociální stát, nýbrž ekonomická genocida. Podívejte se, jak začal (sociální) stát fungovat. Vlezl nám doslova do rodin, do přátelství, do manželství, do výchovy dětí. Kafrá do všeho a za všechno si nechává brutálně zaplatit, aniž odvádí kvalitní a odpovědnou službu (tu odpovědnost můžeme například definovat jako schopnost hospodařit s vyrovnaným rozpočtem, když už tedy nějaký máme a všichni do něj přispíváme). Úroveň zdanění lidí je bezprecedentní. A není divu: je to ekonomický model vykrádání rozpočtů a ti, co ho provádějí, chtějí stále víc. Je ale proti základním lidským právům stanovit lidem zákonnou povinnost nechat se zastupovat nějakým zastupitelem a odebrat jim tak možnost vystupovat ve veřejném prostoru napřímo, bez povinně placeného „prostředníka“. To je přece z principu korupční model v učebnicové verzi.

Není možné a ani v souladu se základními lidskými právy, aby existoval jeden univerzální stát (či ideologie, třeba právě ta zastupitelsko-demokratická) pro všechny různé lidi a skupiny lidí. Ne už v současném stadiu vývoje společnosti, technologií a světa. Stát budoucnosti (Sdílený stát) musí dávat mnohem větší prostor pro diverzitu názorů a princip zásluhovosti, stojící na individualitě, nikoli univerzálním zákonu. Nota bene zákonu, který prolobboval a odhlasoval zkorumpovaný politik ve službách národního či nadnárodního byznysu. Na dnešní úrovni technologií je přímá demokracie složitá asi tak jako internetové bankovnictví či koupení lístku na MHD prostřednictvím aplikace v mobilu, tedy žádná raketová věda. Jenže odstranění zastupitelské demokracie a politických stran by znamenalo konec byznysu rozkrádání veřejných rozpočtů – proto se o přímé demokracii hovoří jako o pekle a anarchii. Je to samozřejmě jen blábol nehodný komentáře, protože tu jde o jednoduché, konkrétní a jasně definované věci a principy: stát budoucnosti nemůže a nesmí fungovat jako Jánošík, tedy pracovitým brát a nepracovitým či nepozvaným dávat. Ve státě budoucnosti, pokud jeho podkladem bude ekonomika a peníze, nemůže mít stejný hlas bezdomovec či chronický pobírač dávek, co prodá hlas za koblihu a někdo, kdo platí daně nebo dává práci někomu jinému a jeho přínos celku je nesrovnatelně vyšší. Koncept 1 člověk = 1 hlas za 4 roky (což má být ta demokracie, mimochodem!) se stal metodikou, jak schopným a odpovědným vzít chuť se účastnit veřejného prostoru; zůstali jen ti, co nemají páteř, zato mají žaludek na to rozdávat koblihy. Jestli se chceme ve volbách bavit o ženských, mariáši nebo světonázoru, pak můžeme jako rovný s rovným (1 člověk = 1 hlas), ale pokud tu jde o peníze, zdůrazňuji o peníze jedněch lidí, které má dostat někdo jiný bez práva těch prvních (plátců) se k tomu vyjádřit (!!), tak to není legrace, to je organizovaný zločin. Sociální dávky a podpory musí být (ekonomicky i morálně) dárcem i příjemcem chápány primárně jako půjčka, nikoli nárok na úkor někoho jiného a rozhodovat o nich musí ti, kteří situaci znají, nikoli anonymní úředníci. Stát budoucnosti musí být decentralizován a důkladně kontrolován. A je nepřijatelné, aby stát organizoval školství, zdravotnictví a sociální politiku monopolně, to je opravdu „odtučněný socialismus“: ke všem státním službám musí začít existovat alternativy – sdílené, komunitní, privátní, družstevní. Služby státu zůstanou, nezruší se, jen k nim bude existovat „konkurenční prostředí“, tak jak to má být.

Stát – aby měl nějaký smysl – tu musí být pro lidi, ne lidi pro něj. Každý systém, který lidi redukuje na čísla, kolonky, daňové poplatníky, voliče, spotřebitele, nakonec narazí na svůj limit. A ten limit je zároveň i jeho koncem.