A tak pořád dokola

Středa, 5. 10. 2011, 15:37 - Vidíme je všude kolem sebe. Všichni je známe. Sedí ve vládě, v parlamentu, píší své článečky do noviny, vyrábějí podivné reportáže pro ještě podivnější publicistické pořady, objevují se na různých akcích, kde mají příležitost ukázat se a žvanit. A lžou. Lžou neustále, lžou od té doby, kdy si vyzískali svá postavení, kde mohli své lži medializovat a prezentovat je jako neochvějné pravdy. Už to trvá sto let. Celé poslední století je jimi ovlivněno, značná část jeho tragických událostí se stala právě jejich přičiněním či alespoň za jejich nadšeného, někdy a frenetického potlesku. Necítí žádnou zodpovědnost. Lidské životy musí ustoupit jejich myšlenkám. To jsou oni, to jsou levicoví intelektuálové.

Pochopme je. Přemýšlivá děcka, v jejich hlavách zbylo po ztrátě víry naprosté vakuum, se zoufale snažila vyplnit jej nějakou novou a neotřelou myšlenkou. Jejich volba tak padla na socialismus všech druhů a odstínů. Přitom zpravidla nešlo o žádné žebráky. Bývali to lidé poměrně zámožní, kteří své majetkové poměry často ospravedlňovali tím, že právě jejich majetek dokazuje, že jejich oddanost socialistické myšlence není dána sobeckostí jejich charakterů jak je často vidět na nižších vrstvách, které se angažují v levicových hnutích pro svůj budoucí osobní prospěch, ale jen a pouze opravdovou oddaností této chiméře. Tak jako dnes sedávali ve svých pohodlných kancelářích a psali své článečky a knížky, jimi se snažili ovlivňovat myšlení politicky naivních lidí, kteří jim často podléhali. Jindy se oni sami stavěli do čela různých revolucí a ve jménu světlých zítřků hnali nebohé důvěřivce proti kulometům legitimních vlád. I oni sami občas padli a pak se stávali pro své soukmenovce vděčnými objekty pro vznik legend. Bez takových našeptávačů a ovlivňovatelů veřejného mínění by dnešní lidé asi neznali ani jména Liebknechta a Luxemburgové.

Bolševická revoluce v Rusku konečně naplnila jejich sny. Náhle se před nimi zjevil nový vzor a cíl, jeho chtěli za každou cenu dosáhnout, dostával pevnější kontury. Vrhli se všemi silami do práce, organizovali propagandu, vnucovali veřejnosti svou vizi ideálního bolševického státu, poukazujíce přitom na Sovětský svaz. Samozřejmě, že nikdo z nich se nezajímal o to, zda píše pravdu. V článcích o bolševických praktikách v bolševickém státě vršili lež na lež, zcela úmyslně zamlčovali informace o ruských koncentrácích a o popravách, nezmiňovali se o uměle vyvolávaných hladomorech s milióny obětí. To je nezajímalo. Byly to pro ně podružnosti, marginální detaily, jejich zveřejnění by jen zcela zbytečně ohrozilo pracně budovanou stavbu. Často tyto věci sami přijímali s nadšením, jindy se to snažili omlouvat, jednalo se koneckonců o nepřátele socialismu a s takovými je zapotřebí tvrdě zatočit! Lze tím snadno vysvětlit neslavné výroky slavných lidí z té doby.

Pro názornost a snad i pro pobavení jsem některé vybral. Kdo četl Solženicynovo Souostroví Gulag, nestačí se divit, co o těchto koncentrácích v té době tvrdili levicoví intelektuálové:

Musíme s potěšením konstatovat, že se nejvřelejšího ocenění oficiálních míst dostalo úspěchům OGPU, a to nejen za provedení obrovského technického projektu, ale i za to, že dosáhli vítězství v převýchově člověka. - sestry Webbovi o výstavbě bělomořském kanálu, který stál desítky tisíc životů vězňů. Ano, smrt je nejlepším výchovným prostředkem.

Pracovní tábory si získaly v celém Sovětském svazu velkou vážnost jako ústavy, které napravily desítky tisíc lidí. Sovětské metody převýchovy lidských bytostí jsou tak slavné účinné, že zločinci teď občas sami žádají o přijetí. - Anna Louisa Strongová o koncentrácích. Kdo by si takovou příležitost nechal ujít!

Zatímco v Británii člověk vchází do vězení jako lidská bytost a vychází jako kriminální typ, v Rusku by vcházel jako kriminální typ a vycházel jako normální člověk, kdyby se dal k odchodu přinutit. Pokud jsem mohl zjistit, mohou zůstat tak dlouho, jak chtějí. - Bernard Shaw si patrně koncentráky představoval jako nějaké rekreační zařízení.

Jak už jsem zmínil, o hladomoru se nepsalo, a když už nějaké zvěsti proskočily, byly okamžitě dementovány: Celkový tělesný a zdravotní stav zdejších lidí je lepší než v Anglii. - tvrdil například biolog Julian Huxley, který byl na návštěvě asi v nějaké jiné zemi a nikoliv v Sovětském svazu. Ale i jiní, slavnější lidé nechtěli věřit. Byl to opět Bernard Shaw, který vyhodil zásoby jídla před hranicemi z okna vlaku, protože byl přesvědčen, že v Rusku není žádný nedostatek. Kde vidíte nedostatek? Ptal se demonstrativně před moskevskou restaurací Metropole, určenou pouze pro cizince. Stalin dodal zboží v takovém rozsahu, jaký byl ještě před deseti lety nemyslitelný, a já před ním smekám, dodal.

Lesk komunistického státu samozřejmě dopadal i na jeho vůdce, který se v očích levicových intelektuálů stal ideálním představitelem zkříženého čaroděje dobroděje a Santa Clause. Mnozí z nich si nemohli vynachválit jeho osobní vlastnosti:

Nikdy jsem se nesetkal s upřímnějším, spravedlivějším a poctivějším člověkem...nikdo se ho nebojí a všichni mu důvěřují, řekl například H.G.Wells. Další mu hned přizvukovali:

Jeho péči bych bez váhání svěřil výchovu svých dětí, tvrdil Emil Ludwig, autor ivotopisů slavných lidí. Pablo Neruda ohodnotil Stalina ještě jinak: Je to dobrosrdečný a zásadový člověk. Americký velvyslanec Davis, kterého si Stalin nezískal ani tak svými činy jako spíše úplatky, ho ohodnotil takto: Jeho hnědé oči jsou nesmírně moudré a laskavé. Každé dítě by mu rádo sedělo na klíně a pes by se k němu lísal. Děkan z Canterbury Hewlett Johnson označil Stalina za laskavého génia, který ...vede svůj lid novými a neznámými cestami demokracie. Těmto výrokům se snad můžeme dnes smát a kroutit nad nimi hlavou, uvědomme si však, e v tehdejší době sehrály silně negativní úlohu. Tak jako dnes nešlo o nic jiného než o vědomé podvody idealistů, kteří věřili, že překrucováním faktů slouží vyšším zájmům lidstva.

Kdy se mýtus laskavého génia později zcela rozpadl, našli si autoři těchto výroků a jim podobní nové modly, například velkého Maa, vraha ještě horšího, než byl Stalin sám.

A opět se našli lidé, kteří jim uvěřili. Vždy, když jeden mýtus padl, vznikl v rychlosti nějaký jiný. Po pádu komunismu ztratili levicoví intelektuálové na chvíli dech, ale opravdu jen na chviličku. Jejich ideálem se staly pojmy zcela abstraktní, které známe pod názvy lidská práva (tj. více práv pro jedny, méně pro druhé), humanismus (dtto) a podobně. A už zase lžou a překrucují fakta, vše pro vyšší zájmy lidstva, jak se patrně domnívají. Konečným výsledkem má být vak opět likvidace tradiční kultury a sociálních vazeb a nastolení ideálního sociálního stát, v něm budou všichni lidé bratry a jeden Velký Bratr na ně bude blahosklonně dohlížet, tak jak tento stát viděli ve svých představách jejich předchůdci před sedmdesáti lety. Jako se dnes smějeme výrokům této sorty lidí, tak se možná za dalších sedmdesát let budou smát naši potomci výrokům dnešních Uhlů a Havlů. Pokud se však ještě najde někdo, kdo je bude moci sepsat a také někdo, kdo se bude moci smát beze strachu s následků.

Ondřej Šlechta