Téma: Stručný průvodce trestuhodnými omyly západních vůdců: Jedno selhání za druhým. Kdy tohle skončí?

Západní vůdci páchají v posledních deseti až patnácti letech a programově usilují o zničení západní civilizace. Vše začal americký prezident George W. Bush, když bez posvěcení OSN a s pomocí svých spojenců v čele s Velkou Británií a jejím tehdejším premiérem Tony Blairem provedl v roce 2003 invazi do Iráku. Jako hlavní důvod flagrantního narušení suverenity Iráku spojenci uváděli zbraně hromadného ničení, kterými měl irácký diktátor Saddám Husajn údajně disponovat. Slovo „údajně“ je v tomto případě více než na místě. Do dnešního dne se totiž v Iráku žádné takové zbraně nenašly.

Vše  začalo invazí do Iráku

Z hlediska mezinárodního práva naprosto nepřijatelnou invazi do Iráku překryly další a další neméně nepovedená a neméně nepřijatelná rozhodnutí, kterými Obama, Sarkozy, Berlusconi, Merkelová a představitelé Evropské unie zásadním způsobem ovlivnili běh dějin a postupně přidávali další a další hřebíčky do rakve západní civilizace. Husajna se podařilo odstranit naprosto lehce, ale nikdo z „moudrých“ západních vůdců nepřemýšlel o tom, co bude poté. Země se utápěl v chaosu a drtivá většina Iráčanů v zemi odmítala přítomnost amerických vojáků, kteří byli nakonec Obamou v roce 2011 posláni zpět domů.

Právě tehdy se započala historie Islámského státu, který logicky využil bezvládí způsobení invazí spojenců a dnes představuje největší hrozbu pro bezpečnost obyvatel nejenom evropského kontinentu. Místo, aby se před pěti lety západní vůdc poučili ze svých omylů, vehnali ještě ten samý rok celý svět do dalších problémů. Tentokrát bylo třeba šířit demokracii do Libye, kde vládl více než čtyřicet tvrdou rukou plukovník Muammar Kaddáfí. V 80. letech podporoval terorismus, ale v posledních letech před pádem svého režimu se stal poměrně spolehlivým partnerem západního světa. Držel na uzdě islamisty a neumožnil stovkám tisícům migrantů ilegálně cestovat do Evropy. Bylo to snad málo? 

Arabské jaro byl podvod

V rámci tzv. arabského jara, které začalo na podzim 2010 v Tunisku, proti Kaddáfímu vystoupili povstalci, což „prozíraví“ západní vůdci přijali, podobně jako v dalších arabských zemích, s neskrývaným jásotem. Kaddáfí byl sice diktátor a notorický lhář, ale v jednom měl přece jenom pravdu. Povstalci nebyli v drtivé většině žádní demokraté, ale příznivci radikálního islámu. Západní zpravodajské služby měly jistě dostatečné informace o zastoupení „demokratů“ mezi povstalci, západní vůdci však rozhodli jasně: Ve jménu demokracie a lidských práv musí být Kaddáfí zlikvidován. Mimořádně aktivní byli tehdy prezident Sarkozy a bývalý Kaddáfího přítel, italský premiér Berlusconi.

„Dobrá věc“ se podařila a libyjský vůdce byl poražen a v říjnu roku 2011 rozlíceným davem „demokratů“ brutálně zavražděn přímo na ulici. Do té doby se sice nepříliš demokratická, ale stabilní Libye naprosto zhroutila a dnes část území ovládá Islámský stát. Dlouhé měsíce v zemi úřadovaly dvě vlády a stovkám tisíc afrických uprchlíků nyní v cestě do Evropy nic nebrání. Podobně dopadlo ono tolik vzývané arabské jaro také v Egyptě. Dlouholetý prezident země Husní Mubárak sice nebyl zavražděn, ale také se musel ze své funkce poroučet. Přitom Egypt byl za Mubáraka jedním z nejstabilnějších států v regionu a udržoval přátelské vztahy dokonce i s Izraelem. Ani to nepomohlo.

Asad není nejhorší varianta

Jen ještě připomínám, že v Egyptě i Liby měly ženy zaručena všechna svá práva. Na rozdíl od Saúdské Arábie a dalších údajných spojenců v zemích Perského zálivu, kde v tom ohledu panuje středověk. Rok 2011 byl vůbec bohatý na události a neodpustitelné chyby západních vůdců a jejich snahy šířit demokracii do všech světových směrů. V létě téhož roku hovořil Obama o nutnosti zásahu proti Asadovu režimu v Sýrii. Tam byla situace obdobná jako v Egyptě a Libyii. Také v Sýrii se skupina „demokratů“ (tedy islamistů) rozhodla, že sekulární stát zaručující stejná práva ženám i příznivcům všech náboženství je už nudí a je třeba zřídit chalífát.

Tehdy kupodivu ku prospěchu věci (a snad poprvé v historii) zakročili Rusové a Spojené státy musely na invazi podobnou té v Iráku zapomenout. Válka v Sýrii přinesla miliony lidí bez domova a desítky tisíc mrtvých, zmrzačených a znásilněných. Islámský stát se díky bláznivé touze sesadit diktátora Asada, mohl rozkročit ještě více doširoka. V důsledku občanské války v Sýrii do Evropy začaly proudit stovky tisíc migrantů nejenom z Afriky, ale také z Blízkého východu. Mezi nimi mnoho islámských radikálů, kteří jsou zodpovědní za pozdější teroristické útoky. K migrační krizi se však ještě dostanu později. Nyní postupujme po časové ose události.

Zkorumpovaní, ale demokraticky zvolení

Ani invaze do Iráku (či mnou nezmíněná invaze do Afghánistánu) a do Libye západní vůdce neodradila od jejich úsilí šířit demokracie třeba i do jiné galaxie. Zrak Obamy a spol. se nyní obrátil na Ukrajinu ve snaze zasadit pořádný políček do tváře Ruska. Na Ukrajině v parlamentních volbách v roce 2012 zvítězila Strana regionů Viktora Janukovyče, který se stal o 2,5 roku dříve prezidentem. Také Janukovyč nebyl žádný dobrák a společně se svoji rodinou a spojenci pokračoval v plenění země, která tak patřila k nejzaostalejším nejzkorumpovanějším  zemím východního bloku. Přes několik připomínek, mezinárodní pozorovatelé uznali platnost prezidentských i parlamentních voleb. Tuto větu si, milý čtenáři, prosím, zapamatuj.

Evropští „stratégové“ se rozhodli, že se pokusí Ukrajinu dostat z osidel Ruska a připoutat k sobě. Nevím sice, co je k tomu vedlo, protože padesátimilionová Ukrajina byla díky svému zplundrovanému průmyslu a korupcí prolezlé státní správě zralá leda tak na vyhlášení úpadku, ale snaha vytmavit to Rusku byla asi silnější než jakékoli racionální uvažování. Nejprve na to šli západní vůdci po dobrém a nabídli Janukovyčovi asociační dohodu s EU. Janukovyč však neviděl důvod, proč se vzdát štědré finanční podpory od Ruska a chtěl patrně získávat peníze od obou stran. Proto se v listopadu 2013 rozhodl smlouvu nepodepsat.

Dvojí metr jako bič

Následně v Kyjevě i dalších větších městech vypukly nepokoje, které vyústily v odchod Janukovyče z funkce a rozpoutání krvavé občanské války. Od té doby uběhlo hodně vody a krom již výše zmíněné migrační krize Evropu zasáhlo několik teroristických útoků. Na obojí reagovali západní polici stejně amatérsky a hloupě. Následně Merkelová pozvala miliony migrantů do Evropy a bruselské elity a mainstreamová média označila každého kritika "přistěhovalecké politiky otevřených dveří" za neevropana, islamofoba a rasistu. Po každém teroristickém útoku jsme navíc museli poslouchat tu děsivou větu ve znění "tento útok nemá nic společného s islámem". 

A už se pomalu blížíme k závěru. Poslední víkend byl doslova nabitý událostmi. Nejprve muslimský radikál zavraždil více než osmdesát lidí v Nice a o několik hodin později došlo k pokusu o puč Turecku. A v tuto chvíli přichází řada na část tohoto textu, kde jsem psal o tom, že ukrajinský prezident Janukovyč a jeho strana byli podle mezinárodních pozorovatelů zvolení demokraticky. Na Ukrajině tedy vládla demokraticky zvolená vláda. Nepamatuji se však, že bych jako nyní v souvislosti s pučem v Turecku slyšel z úst západních politiků, že by  Ukrajinci měli respektovat demokraticky zvolenou vládu. Opravdu je podporovatel Islámského státu a autokrat Erdogan lepší než byl Janukovyč a Obama a spol. by o něm měli hovořit jako o ochránci demokracie? 

Dvojí metr, arogance, pokrytectví a amatérismus. To jsou charakteristiky, které se nejlépe hodí pro politiky, kteří si osobují poslední roky právo řídit tento svět. Jsou tak živým důkazem teorie politologa Petra Robejška, podle kterého je mnohem větší pravděpodobnost, že správné rozhodnutí vzejde z řad obyčejných lidí než ze strany nepočetných vládnoucích elit... 

Josef Provazník