Psycholog Jiří Brančík: Úsilí cenzorů se obrátí proti nim

Podplukovník doktor Jiří Brančík je již pětatřicet let psychologem. Pracuje jako primář psychologického oddělení vojenské nemocnice v Brně, je veteránem vojenské mise v Bosně. V médiích v poslední době silně rezonovaly jeho otevřené, kritické názory na imigrační krizi i skeptický postoj ke snahám zpřísnit zákon o držení zbraní. Pro svá vyjádření, nevyhovující záměru redakce, již přestal být do některých médií zván.



Dobrý den, pane Brančíku. Vy jste v posledních měsících mnohokrát vystoupil v televizi a dalších médiích, kde jste vyjadřoval názory řekněme... takové, u nichž se dnes bohužel dá očekávat, že mohou způsobit svému majiteli potíže? Způsobily vám nějaké?

Nemohu říct, že by mi moje názory působily potíže. Spíš naopak – cítím se svobodně, pokud mohu své názory otevřeně říkat. V pozadí však stále sílí myšlenka: jak dlouho ještě? To, že se dozvím, že nějaká televize mne již nechce oslovovat, neberu jako osobní potíž, spíše jako příznak něčeho hodně nezdravého ve společnosti.

Takže jste na základě svých vyjádření opravdu dostal „stopku“. Jak taková televizní stopka vypadá? Kdo ji vydává a jak vám ji oznámí?

(Směje se) Tak tím nemohu moc sloužit. Nepředstavujte si, že vám někdo slušně oznámí, že nestojí o vaše vyjádření – to by bylo dost fair a tak bych to vnímal. Fakt o tom, že mám v jedné TV „zaracha“ jsem se dozvěděl ze zdroje, který považuji za důvěryhodný – avšak můžu v dnešní atmosféře jmenovat člověka, který mi tuto informaci poskytl? Vidíte, zapadá to do sebe – doba je prostě taková.

Víte o nějakých dalších lidech, jichž se televize či média takto zbavují?

O některých jsem se doslechl, někteří se zmínili na sociální síti, ale nemohu mluvit za ně.

Odkud vlastně taková snaha o cenzuru vychází? Kdo nebo co za ní stojí? 

Kdo skutečně stojí za takovou cenzurou, bude asi vždycky těžké zjistit. Je jisté, že jsou to jednotlivci nebo skupiny, kterým stojí za to ovládat ostatní lidi, manipulovat s nimi, směřovat je ke svým cílům.

Osobně si myslím, že většina takovýchto nositelů „pravdy“ (sluníčka, neomarxisté) není vedena primárně zlými úmysly.  Jednají často dle vlastního svatého přesvědčení, které i jim někdo podobný myšlenkově implantoval.  Často to jsou lidé snadno podléhající manipulaci, bez větší schopnosti vidět svět realisticky.  Abych však nebyl přehnaně naivní – je určitě velké množství těch, kteří za šíření té své pravdy pobírají dotace od státu či od států jiných, mají to jako své placené zaměstnání.

Myslíte si, že cenzura názorů ve veřejném prostoru může mít ten efekt, jaký cenzor zamýšlí? Neobrátí se spíše proti němu?

Jsem přesvědčen, že takový efekt mít nebude a ani nemůže.

Víme všichni, že jakákoliv cenzura má efekt jen dočasný, tím spíše v dnešní informačně bohaté době má taková cenzura efekt nulový. Ano, a právě naopak. Úsilí cenzorů se obrátí proti nim.

S úsměvem sleduji pachtění se za odhalováním různých „informačních válek“. Opět – tito snaživci si neuvědomují klíčový fakt – dnešní populace lidí není vůbec hloupá, závislá na jakékoliv propagandě a díky možnosti získat objektivní informace jednoduše nepodlehne tzv. propagandě z té či oné strany. Lidé kolem nás nejsou stádo, kterému pastevec určí směr. Všem takovým snaživcům doporučuji: klídek, neplýtvejte silami, „rozviňte svůj klid“ – citát z mého kultovního filmu.  

Shrnuto – současný boj proti propagandě bych vojenským jazykem přirovnal k přípravě na válku, která již dávno skončila.

Ještě k vaší vlastní zkušenosti - přizpůsobil jste se, změnil jste své názory, nebo se raději budete pokoušet cenzurou prorazit? A co byste radil ostatním, jak mají reagovat?

Mám dost kliku: nikdy jsem své názory neměnil pod tlakem. Pokud mi někdo na základě faktů vysvětlí, že se mýlím, nemám problém, ale nátlakem nikdy. 

Nemám zkušenosti, jak lze „prorazit“ cenzurou, já sázím spíše na šíření myšlenek. Opakuji – jsem přesvědčen, že většina lidí je moudrá a dokáže vyhodnotit myšlenky a rozhodnout se, mají-li tyto myšlenky pro jejich život smysl. Pokud mne někdo požádá o radu, říkám - jednejte na základě svého vlastního rozumu, přitom se dívejte kolem očima otevřenýma, naslouchejte. Často to člověku nakonec docvakne samo.

Díky za rozhovor.

Petr Sedláček