Letec Vilém Stanovský, nové skutečnosti

druhý zleva Vilém Stanovský
druhý zleva Vilém Stanovský
Neděle, 16. 2. 2014, 8:44 -

VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE, a vím, co jste vykonal, řekl dne 11. 11. 1967 generál de Gaulle při podání ruky generálu Vilému Stanovskému při tradiční přehlídce v Paříži u Vítězného oblouku. Generál Stanovský byl jediným z přítomných několika desítek veteránů z 1. a 2. světové války, před kterým se de Gaulle ten den zastavil a se kterým promluvil.

Pro mnoho z nás to jméno dnes ale už bohužel nic neznamená. A to je škoda, protože je za ním skryt příběh, který stojí za to znát. Příběh člověka, který se slovy politiků „zasloužil o český stát“ jako málokdo, pro kterého vlastenectví nebyl jen prázdný pojem. Člověk, který ani v gestapáckých a komunistických vězeních nezradil své ideály. Příběh výborného pilota a v neposlední řadě i člověka, který se významnou měrou zasloužil o vybudování leteckého muzea ve Kbelích. Kdo to tedy byl, ten generál Vilém Stanovský?

Vilém Stanovský se narodil 27.března 1896 v Moravské Ostravě, jako poslední z jedenácti dětí. Jako místo narození v matrice má uvedeno Hlubiň č. 24M, což může být jedině Hlubinská kolonie. Dům byla obytná kasárna Vítkovických železáren na dnešní Hlubinské ulici a dnes již nestojí. Ve sčítání lidu v roce 1900 jméno Stanovský v dané lokalitě bylo vedeno, ovšem se jménem Antonín a to v č. p. 917. Otec Viléma Stanovského Josef Stanovský pocházel ve skutečnosti ze Střítěže u Českého Těšína, kde se narodil 18. 1. 1861. Ve Střítěži, odkud Stanovští přišli do Ostravy, byl Vilémův děda Jan podruhem a je psán v č. 24. Jako místo, odkud pocházeli, se však uvádí Pruchny, okres Balitz, což by měl být okres Bílsko v dnešním Polsku. Rodina byla vskutku chudá. Tomu odpovídá i přestěhování do Hlubinské kolonie. Už v roce 1899 má ale otec Viléma Stanovského registrovánu firmu - stolařství v Zábřehu v č. p. 163. Tento dům stával na rohu dnešních ulic Ruské a Sylabovy v Ostravě-Zábřehu a je dnes již rovněž demolován.  Číslo orientační měl Ruská ul. 132. Malý Vilém chodil po národní škole do měšťanské na ul. Hulvácké 384, a tam dodnes škola existuje. Třetí ročník měšťanky ale nedokončil a ze školy odešel k 1. 4. 1910. Ve třídním výkaze má jako bydliště uvedeno č. p. 157, což byl dům hned vedle adresy otcova stolařství. I tento dům dnes již nestojí.

Po odchodu z měšťanky se mladý Vilém Stanovský vrátil do otcova stolařství a tam se vyučil truhlářem. Vzápětí mu zemřela matka, a i to zřejmě byl jeden z impulzů, aby jako mnoho jiných v té době odešel z domova „na zkušenou“ do světa. Ten svět pro něj byla Paříž, ta doba byl srpen r. 1912. Bylo mu tehdy šestnáct let. Hranice tehdy byly spíše jen čáry na mapách, volný pohyb po Evropě nemuseli tehdejší politici složitě domlouvat v Shengenu či jinde, svobodu pohybu a právo každého Evropana na volné cestování po celé Evropě brali všichni tehdy jako naprostou samozřejmost.

Vilém se rychle začlenil do české komunity v Paříži. Scházel se se svými krajany například v restauracích Senna v Palais Royal a Américan na bulváru Capucines, nebo v ševcovské dílně pana Zahrádky na dvoře domu v Rue Buffault. Bylo mu osmnáct let, ale o svém češství a svém postoji ke své národní identitě měl již jasno. Nic to nedokumentuje lépe, než zachovaná fotografie, na které je Vilém Stanovský v čele demonstrace dne 26. července 1914 při manifestaci Čechů proti rakouské monarchii po vyhlášení války Rakouskem Srbsku. Pro milovníky přesných dat, bylo to týden předtím, než vypukla první světová válka i pro Francii, týden před tím, než Německo vyhlásilo válku Francii a překročilo její hranice! Referovali o tom pařížské noviny EXCELSIOR a uveřejnili onu dnes již historickou fotografii. V postranní chodbě Palais Royal je dodnes pamětní deska s česko-francouzským textem hlásajícím, že tito manifestanti odjeli potom jako dobrovolníci do Bayonne, kde vytvořili v 1. pluku Cizinecké legie rotu prvního novodobého českého vojska, zvanou NAZDAR.

Všichni tito dobrovolníci pak odjeli na frontu 1.světové války a tam bojovali – a umírali. Vilém Stanovský však rozhodně nebyl žádný nazdárek. To, že dokázal ve zničujících bojích první moderní války v historii lidstva od jejího počátku bojovat a přežít, svědčí sice o velké dávce štěstí, ale také umu, odvaze a osobní statečnosti. Bojoval jako pěšák při francouzské ofenzívě v Champagni, v zákopech u Arassu, na Sommě, na Aisně a u pověstného Verdunu. Poprvé byl raněn u vesnice Neuville  St. Vaast, kde je dnes jediný samostatný čsl. vojenský hřbitov ve Francii a kde jsou dnes pohřbeni i Stanovského druzi z roty Nazdar. Stanovský prošel krutými boji a přežil jako jeden z mála z roty Nazdar, která byla celá zničena (z celkem cca 600 vojáků – Čechů dobrovolníků, kteří prošli touto jednotkou, jich přežilo včetně zraněných cca 50).

Rok 1915 pro další život Stanovského znamenal rozhodující impuls. 9.5.1915 byl poprvé zraněn, a to ve slavné bitvě u Arassu. Ale především, na frontě se setkal s generálem (tehdy poručíkem) M. R. Štefánikem. Ten hledal mezi Čechy dobrovolníky k výcviku na piloty, kteří by bojovali v české eskadře pod jeho velením. Podle jeho představ měla například za pomoci letáků provádět propagandu za nepřátelskými liniemi v oblasti srbské fronty, a podobně.  Na toto setkání později pan Stanovský vzpomínal: „Když se počátkem září 1915 objevil v lyonských kasárnách letecký poručík mluvící česky, M.R.Štefánik, vyvolal mezi našimi hochy velký zájem. Tento zájem ještě vzrostl, když řekl, že hledá dobrovolníky pro letectvo, pro čs. eskadrilu, k jejímuž vytvoření dalo francouzské velení souhlas. Bylo dosti těch, kteří se přihlásili.“ Přihlásilo se asi 50 dobrovolníků. Francouzské vojenské úřady ale s jejich povoláním do pilotních škol otálely a mnoho žadatelů mezitím odjelo na frontu. Až 18.12.1915 bylo prvních šest čs. dobrovolníků přijato k francouzskému letectvu. Vývoj válečné situace však plány na samostatnou českou letku zmařil. Všichni čeští piloti byli po výcviku v průběhu roku 1916 přiděleni k francouzským frontovým jednotkám.

Seržant Vilém Stanovský se také přihlásil, ale i on byl jedním z těch, kteří museli na frontu ještě dříve, než byla jeho přihláška k letectvu akceptována. Po návratu na frontu z nemocnice bojoval dál jako pěšák granátník - velitel družstva, a to až do roku 1917. Své úsilí dostat se k letectvu ale nevzdal, a nakonec měl více štěstí, neboť po doléčení svých dalších zranění byl v srpnu 1917 povolán do letecké školy v Dijonu. Později prošel pilotní školou i v Miramas, vysokou leteckou školou v Pau (kde na jaře 1918 létal na dvoumístných Nieuportech XII a jednomístných Nieuportech XXI), školou pro vzdušnou střelbu v Casau a školou pro bitevní letce v Perthesu. Na rozdíl od svých druhů, kteří procházeli urychleným výcvikem v roce 1916, absolvoval již důkladný pilotní výcvik podle nových francouzských výcvikových osnov odvozených z válečných zkušeností francouzského letectva. Pak od 10.8.1918 do konce války bojoval především jako „bitevní“ letec. Létal nad bojišti v Belgii ve Flandrech jako příslušník  jednotky SPA 158.

Svoji aktivní bojovou dráhu letce v 1.sv. válce ukončil dne 8.11.1918, doslova pár hodin před vyhlášením příměří. Ten den vzlétl nad frontu na letounu SPAD VIIC.1. s úkolem jako dříve – bitevními nálety ničit živou sílu protivníka a případně bránit protiútokům německých letadel. Německé letectvo však bylo do posledního okamžiku velmi aktivní, na rozdíl od pozemních útvarů, které již rezignovaly a jejich ústup se často měnil v úprk. Stanovský se proto i v tomto čase často dostával do soubojů se stroji protivníka, a nejinak tomu bylo i tento den. Z dosažitelných dokladů není zcela jasné, která ani kolik letadel se tohoto boje zúčastnilo, ale lze odvodit, že ke vzdušnému boji došlo na německé straně fronty, pravděpodobně s Fokkery D VII a bitevními dvoumístnými letadly Halberstadt CL.II. Podle některých pramenů v tomto boji dosáhl Stanovský jednoho sestřelu německého, zřejmě dvoumístného letounu. I když není ověřitelné, zda německé letadlo Stanovský v tomto souboji skutečně sestřelil, jisté je, že sám byl poté zasažen. Zraněnému se mu však podařilo z boje i s poškozeným letounem uniknout a dotáhnout značně poškozený letoun na francouzskou stranu. Při nouzovém přistání do zarostlého terénu letoun zcela zničil a sám se znovu zranil, ale přežil. Následky zranění páteře z této nehody ho však provázely celý život.  Letadlo, na kterém bojoval, je zdokumentované, včetně kamufláže – viz. http://aces.safarikovi.org/victories/victories-czech-ww1.pdf.

Konec prvé světové války proto prožil ve vojenském lazaretu, kde se léčil ze svých zranění.  Díky tomu zůstal ve Francii mnohem déle, než jeho souputníci – čeští letci ve francouzském letectvu po skončení 1.světové války a vzniku Československa. Měl proto dost času uvažovat o tom, co bude po skončení války dělat, a pravděpodobně tehdy se také pevně rozhodl - po vyléčení zůstane aktivním vojákem – letcem i v nové československé armádě. Už přímo ve Francii se zúčastnil na počátcích budování československého vojenského letectva. V r. 1919 dostal hodnost poručíka a stal se prvním velitelem československého leteckého oddílu ve Francii v Istres. V srpnu 1919 byl jmenován velitelem pilotní školy v Praze a v červnu 1920 dosáhl hodnosti kapitána. Od srpna 1920 se podílel na nákupu vojenských letadel z Francie a následně krátce zastupoval velitele leteckého pluku č.1. V lednu 1921 převzal řízení praktického výcviku u Čs. ústřední školy pro vzduchoplavectvo v Chebu. Po odchodu francouzského velícího důstojníka se v listopadu 1922 stal velitelem školy, přejmenované mezitím na Čs. vzduchoplavecké učiliště. Jako štábní kapitán byl velitelem leteckého učiliště na nejstarším letišti v Československu v Chebu, a zároveň se stal velitelem všech pilotních a leteckých škol čs. vojenského letectva. Zároveň plnil řadu dalších povinností, mimo jiné i nadále byl členem československé nákupní komise letadel ve Francii. Proto jej v roce 1923 ve vedení letecké školy v Chebu nahradil další držitel řádu "Čestné legie" a bývalý válečný letec z Francie, pplk. Bedřich Starý. Stanovský odešel v listopadu 1923 a stal se velitelem 6. letky ve Vajnorech.

V říjnu r.1923 byl kpt. Stanovský v kokpitu A-18 jedním z pilotů eskadry pěti stíhaček, tří Aero A-18 a dvou BH-3, které tvořily letecký doprovod prezidenta T.G.Masaryka při jeho oficiální návštěvě Francie u příležitosti pátého výročí vzniku Československa. Už v červenci předtím měl letět do Göteborgu na leteckou výstavu jako předváděcí pilot „nové stíhačky Aero s motorem 300H.P“, jak psaly dobové noviny. To se však neuskutečnilo, nová stíhačka nebyla nakonec do Švédska vůbec vyslána. Stanovský dál pracoval na své kariéře a přihlásil se do leteckého kursu pro důstojníky, který probíhal ve Francii ve Versailles. Po absolvování tohoto kurzu ve francouzském Versailles v únoru až červenci 1924 se opětně vrátil na původní funkci velitele 6. letky u leteckého pluku č.3. Aktivním pilotem však být nepřestal. V prvé polovině září 1925 velel v pozorovacím letounu Aero A-11skupinovému letu čtyř letounů stejného typu na trase Praha – Berlín – Kodaň – Praha. Začal také dohánět i své nedostatečné vzdělání, vždyť měl jen dvě třídy měšťanky. Svojí velkou vůlí tento nedostatek velmi rychle překonal. Ač sám učitel létání, dokázal se učit i sám, získal nakonec touženou maturitu a nakonec se z něj stal i znalec velké francouzské literatury. Byl zván na čaje na Hrad a často s ním president Masaryk konzultoval různé otázky okolo letectví v Československu. Stal se také rodinným přítelem manželů Benešových, s tehdejším  ministrem zahraničí Československa si údajně velmi dobře rozuměl.

Ale Vilém Stanovský byl především letec s neklidnou duší, což dokázal názorně v r. 1926. Tehdy uskutečnil se svým mechanikem Františkem Šimkem v letadle Aero Ab-11 etapový dálkový let třemi světadíly – Evropou, Asií a Afrikou, kterým se proslavil i mimo Československo. Letoun Aero Ab-11 bylo přezdívané „Modrý pták“, a jeho rekonstruovaná podoba s původním originálním dochovaným motorem je vystavena v leteckém muzeu ve Kbelích. Stanovský s mechanikem Šimkem odletěli po cca roční přípravě z Prahy na druhý pokus 25.května, vrátil se v druhé polovině července. Napsal o svém letu knížku  Na českém letadle ve světě. Uletěl celkem 15 tisíc kilometrů. Je neuvěřitelné, že v řadě zemí často letěl bez map či jen podle jednoduchých náčrtků získaných od místních pilotů, v nejlepším případě podle turistických map. Stačil mu speciální anglický kompas a hodinky. V Portugalsku zažil nouzové přistání do skalnatého terénu, kde nejdelší souvislý rovinný plácek měl tak 20 metrů. Letadlo značně utrpělo, ale letcům se nic nestalo. Po opravě v místních leteckých dílnách pokračoval Stanovský dál. Při mezipřistání v Maroku se setkal se svými spolubojovníky z 1.světové války z Cizinecké legie z tzv. Marocké divize. Dalšímu nouzovému přistání neunikl v Řecku, ale ani tam ho nic nezastavilo. Svým letem udělal velikou reklamu nejen sobě, ale tehdy ve světě téměř neznámé Československé republice, i letadlu z továrny Aero (Finsko později zakoupilo celou serii těchto strojů). Po návratu ho na letišti ve Kbelích čekalo triumfální přivítání. Jen příjezd slavných amerických herců Douglase Fairbankse a Mary Pickfordové do Prahy, jej vytlačil z předních stránek novin.

Po příletu z dálkového letu se také Vilém Stanovský oženil, vzal si dceru publicistky Marie Čelakovské, Ludmilu Čelakovskou, pravnučku básníka F. L. Čelakovského, akademickou malířku. Měli pak spolu dvě děti, syna a dceru. Stanovský dál „vojančil“,  v červnu 1926 byl ustanoven velitelem III./3. peruti ve Vajnorech a v prosinci 1926 se stal majorem. V říjnu 1927 se ujal velení celého leteckého pluku č.3.

V září roku 1927 se stal spoluzakladatelem dnešního Slovenského národného aeroklubu gen.M.R.Štefánika, když se výrazně podílel na založení přípravného výboru Aeroklubu Bratislava. Major Stanovský byl jedním ze dvou hlavních iniciátorů spolu s JUDr.Gustávem Hubáčkem. Zapojil do činnosti přípravného výboru ve větší míře další letecké důstojníky svého leteckého pluku, pomohl, aby už v přípravném období získal nový Aeroklub dvě vyřazená letuschopná vojenská letadla a organizačně zajistil teoretickou přípravu pro praktický výcvik zájemců o licenci sportovního pilota. V únoru 1928 sekretář Aeroklubu JUDr.Hubáček ve spolupráci s ním předložil ke schválení stanovy Aeroklubu příslušným úřadům a Aeroklub byl schválen pod názvem Slovenský Aeroklub M.R. Štefánika. Tehdy se stal součástí Aeroklubu Republiky Československé, dnes je to pod výše uvedeným jménem samostatný národní slovenský aeroklub.

Od března roku 1928 se vrátil na funkci velitele III./3. perutě, ale od července do října 1928 znovu dočasně velel pluku. Jako major tedy působil na Slovensku hlavně ve Vajnorech, Nitře a v Piešťanech jako velitel různých leteckých útvarů. Do Prahy se vrátil v roce 1929. Po absolvování kurzu pro velitele oddílů v dubnu až srpnu 1929 nastoupil k Vojenskému leteckému ústavu studijnímu do Letňan. Po měsíci se stal učitelem taktiky letectva na Velitelské škole v Praze. Začal vydávat i odborný letecký časopis „Letecké rozhledy“. V listopadu 1930 byl povýšen na podplukovníka. U Velitelské školy setrval až do září 1932, kdy odešel jako posluchač do Kurzu velitelů vojskových těles. Po jeho ukončení od prosince 1932 opětně působil u Vojenského technického a leteckého ústavu v Praze. V prosinci 1933 byl ustanoven velitelem leteckého pluku č.6. Krátkodobě byl v době od března do července 1934 pověřen velením letecké brigády. V průběhu služby u 6.leteckého pluku současně působil jako učitel taktiky letectva na Velitelské škole a od roku 1934 v Kurzu vyšších velitelů, který sám absolvoval v době od ledna do července 1935. V r. 1937 se stal plukovníkem.

Velmi zajímavou leteckou etapou jeho života bylo období, kdy poprvé musel svléknout uniformu. Byl totiž vybrán jako velitel tajné akce – převzetí ruských bombardérů SB-2 (u nás označované jako B-71) v samotném Sovětském Svazu. Pro první část těchto letadel odjel jako velitel skupiny 12ti českých pilotů do Ruska v říjnu 1937. Cesta byla přísně tajná, všichni museli jet v civilu. S letadly se seznámili v Moskvě v hangárech a v učebnách, později se na ně přeškolili i ve vzduchu. Ale letadla nebyla připravena na přelet, takže se v prosinci vrátili z Moskvy bez nich. Prvá dvě letadla přeletěli do Prahy až na druhý pokus v únoru 1938. Další pak v březnu z Kyjeva. Postupně byl do dubna 1938 jeho 6.letecký pluk vybaven těmito moderními bombardéry a on opět intenzivně létal jako učitel.  Jeho pluk byl připraven bránit republiku před Hitlerem a nebylo jeho vinou, že k tomu nedostal příležitost. Ve velení tohoto leteckého pluku pak vytrval až do likvidace útvaru v létě 1939.

Po nacistické okupaci a likvidaci jeho leteckého pluku se stal úředníkem ministerstva vnitra.  Zároveň se stal účastníkem odboje ve skupině Obrana národa. Jeho role v ní není dodnes doceněna. Lze totiž spekulovat o tom, že právě jeho memoranda o hrozbě vstupu podstatné části českého leteckého personálu do služeb nacistického Německa a vojenských dopadů této možnosti významně ovlivnily v létě 1939 rozhodování francouzské vlády. Ta poté neochotně schválila vstup československých emigrujících letců do Cizinecké legie s možností po vypuknutí války vytvořit nové československé legionářské vojsko na území Francie. Nezapomeňme, že v té době situace zdaleka nebyla tak jasná, jak ji vnímáme dnes a francouzská vláda byla stále ještě signatářem mnichovské dohody. Z Protektorátu odcházející českoslovenští letci po březnu 1939 zpočátku neměli žádnou jasnou perspektivu, dokonce dostávali signály o tom, že mohou být navráceni do Protektorátu. Tento zmatek nahrával hlasům, které před vypuknutím druhé světové války tvrdily, že čeští letci se mají v nové době také zařadit a zapojit do úsilí nové Německé říše jako její nová součást. Rozhodnutí Francie přijmout odcházející československé letce, byť zpočátku jen do Cizinecké legie, dalo našim letcům v kritickém období před srpnem 1939 alespoň minimální perspektivu zúčastnit se boje za obnovení Československa v hranicích prvé republiky a stala se dostatečným argumentem pro odmítání tehdy vážně míněné nabídky Göringa českým letcům sloužit Německé Říši.

Dnes je výsledek tohoto prvého boje o vůli československých letců k odporu proti fašistické okupační moci známý, významný podíl pana generála Stanovského na něm už ale mnohem méně. Přesto jsem přesvědčen, že mu tato republika má i v tomto případě opět za co děkovat.

Činnost Stanovského v odboji však nemohla ujít pozornosti Němců, byl příliš výraznou a vlasteneckou osobností. 14.prosince 1939 proto zatýká Gestapo plukovníka Viléma Stanovského na udání a pro podezření, že jako bývalý francouzský legionář pracuje pro francouzskou tajnou službu. Shodou okolností to bylo v době, kdy sám již byl připravený též odejít do zahraničí. To o francouzské tajné službě sice nebyla pravda a Němci to sami uznali, ale Němci měli dost signálů o odbojové činnosti Stanovského, a protože nepotřebovali důkazy, ve vazbě Stanovský už zůstal. Po několika týdnech výslechů na Pankráci, kdy se od něj Němci nedočkali žádných informací, byl převezen na Špilberk do Brna, kde za to strávil celý rok v samovazbě. Aby se ze samoty nezbláznil, vycvičil si myš, která s ním sdílela celu, aby na povel skákala přes malý klacík. Jak později řekl dceři, ta myš mohla vydělat v cirkuse velké jmění….. 

Na konci roku 1940 byl převezen do koncentračního tábora Dachau. Stalo se z něj číslo 21597 a obdržel červený štítek politického vězně. Ale před napadením Sovětského svazu Německem

si na něj Němci vzpomněli a dlouze jej vyslýchali v souvislosti s jeho předválečným pověřením přebírat letadla B-71 v SSSR pro československé letectvo. Nevím a Nevzpomínám si byla jeho nejčastější odpověď. Stálo ho to zařazení do trestného oddílu, do „Strafkompanie“. Přežil jako jeden z mála Čechů. Po návratu mezi „normální“ vězně se stal členem ilegální táborové organizace vězňů. Jeho autorita a osobnost pomohla zachránit mnoho francouzských spoluvězňů. Pro francouzské vězně v Dachau se stal legendou. Sám vězněm s návratem nežádoucím dokázal díky své autoritě a dokonalé znalosti francouzského jazyka zachránit mnoho životů zajatých, často i velmi významných odbojových francouzských vůdců. V r. 1946 mu maršál de Lattre de Tassigni za to předal nejvyšší možné francouzské vyznamenání, stuhu komandéra Čestné legie a s ním i válečný kříž s palmovou ratolestí za pomoc francouzským vězňům v nacistických žalářích.  V celé historii Československa a České republiky obdrželi toto nejvyšší francouzské vyznamenání pouze tři Češi, prezidenti Masaryk a Beneš – a pan generál Stanovský.

Tábor v Dachau byl osvobozen americkou armádou 29. dubna 1945, den předtím, než jej měla zničit včetně všech žijících vězňů na rozkaz Himlera svými tanky SS divize Viking. A již 11. 5. 1945 odjíždí Vilém Stanovský domů, do Prahy. Americký velitel mu dal k dispozici kořistní mercedes s plnou nádrží benzínu a propouštěcí list, jako prvnímu z Čechů z Dachau.

V květnu 1945 byl ustanoven předsedou přípravné komise pro zpětné přijímání důstojníků a rotmistrů letectva. V říjnu téhož roku jej prezident republiky jmenoval brigádním generálem. V lednu 1946 k tomu začal vykonávat funkci velitele letectva u velitelství 1. oblasti. Vzhledem ke své neotřesitelné čestnosti a přímosti si především ve funkci předsedy komise nadělal spoustu nepřátel. Takže o rok později byl na přímý příkaz tehdejšího předsedy vlády Gottwalda odstraněn z této funkce tím, že byl jmenován přednostou leteckého odboru ministerstva dopravy. Dostal do vínku tehdy gigantický a z pohledu mnohých jeho nepřátel nesplnitelný úkol – obnovit fungování civilního letectví v ČSR včetně mezinárodních vazeb, apod.. Generál se tohoto úkolu ale zhostil skvěle, díky své autoritě a svým hojným mezinárodním kontaktům rychle obnovil pozici a prestiž Československa v mezinárodní letecké dopravě a v mezinárodních organizacích, například v IATA, čímž si naopak vybudoval na ministerstvu dopravy velmi silnou pozici. Zůstává proto ve funkci ještě po únoru 1948, i když vyžaduje na jednáních na ministerstvu oslovení „vážení soudruzi a pane generále“. Jeho osud je tedy v „nové době“ zpečetěn, zejména když odmítá nabídku vstupu do KSČ. I jemu to bylo více než jasné.

Stanovský byl ale monitorován komunisty již od okamžiku svého uvedení do funkce na ministerstvu dopravy v roce 1947. Ve svém dopise ze dne 20.12.1947 jej například major Bedřich Pokorný z ministerstva vnitra označuje jako stoupence západních demokratických režimů, který neprojevuje příliš sympatií k sovětským spojencům. Dopis odesílá náčelníkovi 5.oddělení ministerstva národní obrany Bedřichu Rejcinovi. I v dalších měsících byl Stanovský sledován komunistickými exponenty v bezpečnostních složkách. Jejich úsilí, zvláště po Únoru 48 však bylo zpočátku eliminováno skutečností, že Stanovský byl jednak velmi úspěšným odborníkem na svém místě, ale hlavně měl dobré kontakty. „Díky“ věznění v Dachau měl mezi novými mocipány mnoho významných známých, například ministerského předsedu Antonína Zápotockého, budoucího ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivu, nebo dokonce z předválečné doby nového krajského náčelníka StB po Únoru v Praze, ing.Bohuslava Šedivého, kterému pomohl k úniku z Protektorátu v roce 1939. Nicméně poslední jmenovaný mu moc nepomohl, když v roce 1949, kdy byl Stanovského syn zatčen a obviněn z protistátní činnosti, ačkoli k tomu neexistovaly žádné důkazy, Stanovskému namluvil, že syna zachrání, jen když podepíše spolupráci s StB. A tady, poprvé za celý svůj život, necelý rok po smrti své manželky, pan Stanovský zaváhal – a podepsal.  Je ale pravdou, že z údajné spolupráce neexistuje jediný doklad, že by někomu uškodil, udal, apod. Naopak existuje mnoho svědectví, že proti vůli nových mocipánů pomáhal dále svým západním leteckým přátelům.  Generál pochopitelně věděl o dozoru nad sebou a proto v žádné protikomunistické odbojové skupině aktivně nepracoval. Ale jako přednosta leteckého odboru ministerstva dopravy mnoha západním letcům po jejich propuštění z armády pomohl proti vůli kádrováků a tehdejší stranické organizace v ČSA i na ministerstvu dopravy, aby byli zařazeni k civilnímu letectvu, především do ČSA. De facto tak řadu z nich zachránil alespoň na čas před komunistickým vězněním a nepřímo některým z nich umožnil uniknout úplně, když pak mohli uletět na Západ. A sám začal intenzivně připravovat svůj odchod do zahraničí.

První pokus inicioval již kolem vánoc roku 1949. Pomocí radiotelegrafisty ČSA Pavla Johna udržoval Stanovský spojení s v Anglii žijícím generálem Jaroslavem Plassem, svým blízkým přítelem. John se domluvil s pilotem Josefem Kautským, bývalým letcem RAF, a připravili plán na únik pomocí letadla ČSA. Kautský, John a další dva piloti z ČSA měli unést dopravní letadlo ČSA při zkušebním letu, přistát na určeném odlehlém místě, kde by do něj nastoupili ostatní účastníci útěku, a společně potom chtěli odletět na Západ. Jenže kromě pana Stanovského a jeho dětí byli zasvěceni do tohoto plánu i mnozí jiní, mezi nimi například známý hudebník a skladatel R.A.Dvorský. Realizace plánu se stále odkládala, pevný termín byl určen nakonec na léto 1950, unesené letadlo mělo přistát na louce u Dřevčic. Místo letadla však přijel na motocyklu Pavel John se zprávou, že letadlo mělo poruchu a neodstartovalo vůbec.  Při druhém pokusu o odlet, který mimochodem dopadl stejně, už generál Stanovský na louku u Dřevčic nedorazil, protože krátce předtím obdržel příkaz od náměstka ministra dopravy okamžitě stáhnout z létání pilota Kautského. Domníval se proto, že úlet je prozrazen.  Ukázalo se, že však ze strany náměstka minstra Josefa Horna šlo jen o preventivní opatření, které se o několik dní později ukázalo pro komunistickou bezpečnost jako oprávněné, protože Kautský ještě se svými dvěma kolegy letadlo skutečně unesl a s manželkami všichni neplánovaně uletěli na Západ sami. Nelze vyloučit, že tento urychlený úlet způsobilo právě varování Stanovského, který pak ale v komunistickém Československu s dětmi zůstal.

V roce 1951 byl pan generál propuštěn do zálohy. Již od roku 1950 byl i na ministerstvu přeložen do výslužby, ale vzápětí byl přijat zpět jako technický úředník. Jeho znalostí a zkušeností bylo stále potřeba. Ale tlak na pana generála StB stále stupňovala. Dochované dokumenty výmluvně dokazují, že organizované šikanování na přelomu 40. a 50.let, včetně samotného přesvědčování k útěku a nakonec i samotný „útěk“ inicioval, režíroval a organizoval pomocí nastrčených agentů III.odbor Hlavní správy Státní bezpečnosti, jehož náplní byl boj proti hospodářské špionáži a záškodnictví. Celá „akce“ byla vedena pod krycím jménem „Vilém“, pod stejným názvem byl veden u StB i spis o panu generálovi. Mimochodem, to nejlépe dokládá, že jeho podpis spolupráce nic neznamenal, protože ve spise je od samého počátku veden Stanovský jen jako sledovaný. Pronásledování pana generála nabývalo často až maniakální podoby, traduje se, že například agent StB dostal údajně příkaz při přebírání nových letadel v ČSA, sovětských IL-12, pana generála zastřelit, pokud by se posadil osobně za řídící páky. 

V době vrcholící perzekuce Viléma Stanovského, i díky předčasnému úmrtí jeho manželky v roce 1948, se generál upínal více ke svým již téměř dospělým dětem. Měl starost o jejich budoucnost, zvláště když syn byl vyhozen z vysoké školy a dcera nebyla přijata ani ke zkouškám. A byly to především tyto obavy, které ho nakonec přesvědčily, aby začal uvažovat podruhé o odchodu ze své milované vlasti. Ale než stačil sám opatrně kontaktovat spolehlivé lidi, dostal se ke své smůle do hledáčku další expozitury StB, a to Krajské správy v Brně. Ta v té době podezírala z protistátní činnosti v Brně skupinu lékařů, a nasadila mezi ně svého konfidenta, tehdy podporučíka Beneše, který vystupoval jako agent západních rozvědek s možností převedení lidí na Západ. Narazil tam nečekaně také na generála Stanovského, který do Brna jezdil za sestrou svého přítele a spoluvězně z Dachau, dětskou lékařkou Sylvou Vítkovou. StB zavětřila možnost konečně pana generála „dostat“. Případ převzala opět Hlavní zpráva StB, a začal intenzivní hon. Od května 1952 trvalo agentům StB půl roku přesvědčování, přemlouvání, představování falešných převaděčů na „tajných“ schůzkách a ujišťování připravenosti a spolehlivosti plánu útěku, než jim na vše generál kývl, informoval své děti, a vydal se na cestu. Například falešný převaděč a ve skutečnosti okresní velitel StB v Klatovech Josef Štich se s ním sešel oblečen v lesnické uniformě, když ze sebe dělal hajného z Nýrska. Nakonec za generálem v říjnu přijel až do Prahy a sám jej „doprovázel“ na cestě na Šumavu. Následovalo to, co muselo. 24.října 1952 zatýkají agenti Hlavní správy StB převlečeni za pohraničníky Viléma Stanovského při cestě ke hranicim ve vlaku u Nýrska na Šumavě.

Po svém zatčení byl generál Stanovský 18 měsíců ve vyšetřovací vazbě na Ruzyni. Od začátku popíral, že by chtěl opustit Československo, bohužel jeho syn vyšetřování nevydržel, zhroutil se, a vše co věděl od otce, přiznal.  Stanovský pak odmítal vypovídat. Dostal se pak do rukou „odborníka“,  kapitána Aloise Dřevíkovského, bývalého písmomalíře, ale hlavně „vyšetřovatele“ Bedřicha Rejcina, kterého dokázal přesvědčit k přiznání, že za války udal Julia Fučíka gestapu.  U Stanovského však úspěšný ke svému rozladění nebyl, po šesti měsících svého vyšetřování musel do protokolu konstatovat, že generál se  „chová jako zavilý třídní nepřítel a velmi často používal urážlivých výroků vůči Státní bezpečnosti, srovnávaje methody svého věznění s methodami gestapa“. Stanovský měl pravdu, krutost vyšetřovatelů StB byla příslovečná, a protože Stanovský byl v jejich očích „zatvrzelý“, byl podrobován i velmi tvrdým praktikám. V únoru 1953 absolvoval i tzv. „usilovný výslech“, který trval nepřetržitě od středy večer do neděle do šesté hodiny ranní. Tento výslech trval 84 hodin! Osm vyslýchajících se střídalo, aby donutilo Stanovského doznat se k tomu, že byl agentem cizí mocnosti a prováděl špionáž proti vlastní zemi. Neuspěli, a tak na něj nasadili konfidenta do cely, Zbyňka Čejchana. Ani ten však od generála nezískal žádné přiznání. Jen podle postupně vymámených náznaků přivedl Čejchan vyšetřovatele StB na stopu Stanovského prvého pokusu o útěk v roce 1950. To bohužel nakonec vedlo k obvinění a odsouzení například i R.A. Dvorského.

O tom však již generál nevěděl, neboť byl po ukončení vyšetřování předveden 2.června 1954 před vojenský soud a po zbavení hodnosti obviněn jako vojín v záloze. Jenže žalobce si i po roce a půl vyšetřování musel vystačit jen s tvrzením, že vojín Stanovský Vilém by určitě zradil, kdyby se dostal za hranice. Zinscenovaný soud Stanovského přesto odsoudil na 17 let vězení. Za to, co nespáchal, ale spáchal by, kdyby… Úžasná ukázka soudní komunistické mašinérie.

Následovalo dalších šest let v nejtěžších kriminálech té doby, na Mírově, v Leopoldově, znovu v Ruzyni a opět na Mírově. Šikanování a ponižování bylo na denním pořádku. Generálovi se prudce zhoršilo zdraví. Jen proto, že velitel věznice na Mírově nechtěl, aby mu Stanovský zemřel na cele, odeslal jej v téměř beznadějném stavu do vězeňské nemocnice v Brně. A tamějším lékařům se podařil zázrak, po devíti měsících léčení se Stanovský dokázal, byť o berlích, vrátit do své cely na Mírově po svých.

V květnu 1960 na velkou amnestii byl nakonec Vilém Stanovský propuštěn z vězení a mohl se vrátit na svobodu. Nebyl však osvobozen, pouze amnestován. Po svém propuštění na amnestii v r. 1960 znovu veřejně konstatoval, že „…komunisti byli ve vězení vynalézavější a bezcitnější než Němci.“ Jaké to pro něj asi muselo být, vyrovnat se se skutečností, že jej věznili Češi, za které bojoval už v zákopech a na palubách letadel první světové války, kdy ještě vůbec nebylo jisté, zda čeština jako jazyk přežije a zda někdy budeme mít vlastní stát.

Když Francie v r. 1965 velkolepě vzpomínala 50.výročí bitvy u Arrasu, tak se těchto oslav nemohl zúčastnit, přestože byl Francouzskou republikou výslovně a jmenovitě pozván. Komunisté mu prostě nedali pas a trapně to odůvodnili tím, že jeho případ nejvyšší soud ještě nepřešetřil.  Ten jej však vůbec tehdy nešetřil. Generál Stanovský to zcela oprávněně nesl jako křivdu a nespravedlnost. Dodejme, že stačil na francouzském velvyslanectví v Praze přijmout medaili Vieilles tiges – vyznamenání pro první vojenské piloty francouzských letadel a také Medaili de la Ville de Paris, která je nejvyšším uznáním přátelství a věrnosti Francii a jeho hlavnímu městu.

Ale ve Francii na generála nezapomněli. Stále připomínali české vládě jeho případ, takže nakonec museli komunisté s kyselým úsměvem „povolit“.  Stanovský konečně v r. 1967 dostal pas a mohl odletět na státní pozvání do Francie. Do Paříže přiletěl caravellou, jejíž kapitán jej při nástupu v Praze přivítal s nastoupenou celou posádkou na palubě, podal mu hlášení a požádal jej, aby spolu s ním letadlo řídil. Při přeletu francouzské hranice se k nim pak připojila jako doprovod čestná letka francouzských stíhaček, což je pocta prokazovaná pouze letcům, kteří mají řád komandéra Čestné legie. Ani v samotné Francii jich mnoho nebylo … Vpředvečer přehlídky byl vyzván, aby v Invalidovně slavnostně obnovil oheň na symbolickém hrobě Neznámého vojína, jako první cizinec v historii Francie. A druhý den pod Vítězným obloukem k němu při přehlídce přistoupil generál de Gaulle, potřásl mu rukou a řekl ono legendární: VÍM, KDO JSTE, GENERÁLE, a vím, co jste vykonal. Ve Francii toho byly plné všechny noviny, v tehdejší ČSSR o tom nikdo nic nevěděl. A nemusím ani připomínat, že od svých francouzských přátel dostal celou řadu nabídek, aby zůstal ve Francii a do tehdejšího Československa se nevracel. Odmítl, vrátil se, možná i k překvapení svých pronásledovatelů v ČSSR, cítil se být českým vlastencem a chtěl svůj boj s komunistickou mocí vybojovat doma.

Místo epilogu:

Když se po sedmi letech a sedmi měsících věznění v květnu 1960 vrátil generál Stanovský na svobodu, dostal důchod 213,-Kčs měsíčně. „Podařilo“ se mu pak po delší době získat zaměstnání jako pomocný dělník u lisu, lisoval kolíčky na prádlo. A bojoval tvrdohlavě o svoji rehabilitaci. Psal jeden dopis za druhým, nedal se odbýt, na zamítnutí psal odvolání, psal presidentovi republiky i Nejvyššímu soudu. Poukazoval na manipulaci a nedostatek důkazů svého obvinění, požadoval úplnou rehabilitaci. Dotklo se ho, že byl odsouzen jako vlastizrádce a špion, on, první legionář a bojovník za tuhle republiku v dobách, kdy ještě o ní nikdo nevěděl. A nehodlal to komunistům jen tak nechat projít.

A letadla miloval dál. Dokonce tak, že se stal předsedou letecké sekce Klubu vojenské historie VHÚ Vojenského muzea. Stejně důsledně, jako bojoval o svoji osobní rehabilitaci, se věnoval předávání svých vzpomínek a zkušeností mladším generacím. Přednášel, psal, pracoval. Na konci 60. let minulého století se zasloužil o vznik dnes již v Evropě proslulé letecké expozice Vojenského muzea VHÚ v Praze - Kbelích. Spolu s bývalým náčelníkem letecké expozice plk. Janečkou byl vůdčím duchem všech aktivit, které směřovaly k muzejnímu zachování a prezentování památek na slavné tradice našeho letectví v nové české letecké expozici. Svými kontakty, osobními známostmi a erudicí získal pro tuto expozici obrovské množství unikátních exponátů a dokázal pro jeho vznik nadchnout mnoho různých osobností. Dalo by se říci, že mezi starými letadly omládl. Bylo pro něj velkým zadostiučiněním, když se 11. 10. 1968 i za jeho přítomnosti brány letecké expozice poprvé otevřely pro veřejnost.

S komunistickou mocí ale bojoval svoji papírovou vojnu dál. Jeho tvrdošíjnost přinesla ovoce. V roce 1969 Vyšší vojenský soud v Příbrami konečně v plném rozsahu rozsudek proti Vilému Stanovském zrušil a zprostil generála veškeré viny. Ale ani pak nebyl konec, komunistický prokurátor si vyhradil právo vyjádření se v zákonné lhůtě. Ta „zákonná lhůta“ se protáhla do června 1972, kdy byl generál definitivně a oficiálně plně rehabilitován. O měsíc později, 11.července 1972, generál Vilém Stanovský zemřel.

Majetek Viléma Stanovského propadl dvakrát. Poprvé jej zabavilo Gestapo, podruhé komunisti při jeho odsouzení. Nikdy nebyl jeho rodině navrácen. Žaloba dcery Evy Jonášové na vydání vily na Barrandově ukradené komunistickým režimem, byla po roce 1989 zamítnuta.

Jak jinak než s úctou lze vzpomínat na muže, jemuž byla vlast více než jeho život. Ta však jemu neprojevila ani zdaleka tolik vděku, kolik on pro ni odvahy. Až v roce 2000 byl prezidentem Havlem generál Stanovský alespoň in memoriam vyznamenán Řádem bílého lva III.třídy . Zápis v seznamu vyznamenaných zní:

divizní generál letectva Vilém Stanovský, in memoriam, vojenská skupina, lll. třída, 2000.

Generál Vilém Stanovský je nositelem těchto vyznamenání a medailí: Rytířského kříže Čestné legie, Důstojnického kříže Čestné legie, Stuhy komandéra Čestné legie, Francouzské pamětní medaile, dvou francouzských válečných křížů, Verdunské medaile, Francouzského válečného kříže 1939-1945 s palmovou ratolestí, Medaile Vielles tiges, Medaile de la Ville de Paris, Československého válečného kříže 1939, Československé revoluční medaile, Medaile vítězství, Československé medaile za chrabrost 1946, Československé medaile za zásluhy 1946, Řádu bílého lva III.třídy.

Ing.Ivo Pujman, člen správní rady Nadačního fondu Viléma Stanovského Ostrava a bývalý pracovník leteckého muzea ve Kbelích

« zpět do rubriky