Všem dobrotrusům chci vzkázat: Právo na domov je nadřazeno právu požádat o azyl

Za prvé chci zdůraznit, že nikdo nemá právo na azyl, můžeme se ještě tak bavit o právu požádat o ten azyl. Ale měli bychom se místo toho bavit o právu požádat o pomoc, to dává větší smysl a nabízí opravdové šance žít. Všem.

Pro případ, že se to k vám ještě nedoneslo, tak lidskoprávní organizace nejen, že zase křičí. Oni spíš křičet nikdy nepřestali. Vůbec se jim nezamlouvá to, co nazývají "dohodou Turecka a Evropskou unií". Musím přiznat, ani mně se to nelíbí, ale nejspíš z docela jiných důvodů.

„Tato dohoda vysílá celému světu špatný signál: země se mohou vykoupit z povinnosti poskytnout azyl. Pokud toto chování budou opakovat další státy, statut ‚uprchlíka‘ přestane existovat,“ prohlásila Joanne Liuová, šéfka Organizace Lékaři bez hranic (MSF). Více ZDE.

Mám k tomu pár vět. Svět, kde přestane fungovat status uprchlíka, bude nádherný svět.

Potom lidé, kteří se rozhodnou žít jinde, než mají kořeny, tam půjdou, protože tam chtějí být. Jsou smíření s tím, že opouštějí svou vlast a ne že utéct musí. Odcházejí, rozhodli se tak, protože chtějí žít život tak, jaký mají ostatní a pokud chtějí benefity, které vidí u druhých, vědí, že si je musí zasloužit jako každý jiný. Tohle je oficiální status migranta, ale ovšem legálního. To jsou lidé markující zboží u pokladen supermarketů pozdě v noci, protože nikdo z místních by si tam nešel sednout. A to jsou pak ještě ti, kteří až i ti od pokladen jdou domů, přijdou a ten obchod pro vás vypulírují. Jsou lidskoprávním organizacím u konečníku, nikoho nezajímají. A přitom tihle Ukrajinci a Vietnamci v Česku, nebo Češi a Slováci v Německu nebo v Anglii, USA či Austrálii jsou právě těmi tahouny ekonomiky, kteří do ní odvádějí poctivé dávky, ale málo nebo vůbec nic dostávají zpět.

To, o čem paní Liuová tak moc hezky kušní, to jsou lidé z válečných zón. Mají status člověka, jen takhle. To by mělo stačit, aby se jim dostalo pomoci. Aby se nemuseli bát, že umřou. Aby umírat nemuseli. Jenže teoretizování je moc krásné, když v násilím rozesraných státech lidé zkrátka umírat budou. Ale prosím, nepleťme si to. TIHLE LIDÉ MAJÍ PRÁVO NA POMOC. NEMAJÍ PRÁVO ROZHODNOUT SE PŘIJÍT K VÁM DOMŮ. To nemá nikdo. Nesmí mít.

Abyste někomu dali právo vnutit se bez dovolení k vám domů, tím se vzdáváte práva na svůj domov. Jak jste k tomu přišli? Kdy se o tomhle rozhodlo? Které hlasování, jaké referendum jsem prošvihla, že mi tohle ušlo?

Třetí skupina, to jsou samozřejmě nelegální migranti. Někdo se prostě sebere a násilím si vynutí cestu a své právo na evropské štěstí a solidaritu. Ze lží si vystaví domek z karet, aby ho měli za válečného uprchlíka. Více ZDE.

Podle všeho to měl být nějaký Číňan, kdo kdysi pronesl: Daruješ-li člověku rybu, nakrmíš ho na den, naučíš-li ho lovit, dáš mu potravu pro celý život.

A místo, aby vznikly opravdové projekty, které by zaostalým a chudým zemím přinesly vzdělanost, naučili je produktivitě a motivovali budovat, tak jako si Evropané museli po první i po druhé světové všechno zase cihlu po cihle vystavět, tak jim tam nepřestáváme celé dekády posílat rybu za rybou.

Typickým a křiklavým případem je největší uprchlický tábor světa v Daadabu, který mají brzy zavřít. Doporučuji přečíst si jeden starší článek na iDnes, už ten titulek mluví za vše: Největší uprchlický tábor světa neustále bobtná, Západ na něj zapomněl

Samozřejmě se dá pochopit, že se někdo ocitne v situaci, kdy zbývá jen útěk. Nechápu ale mentalitu lidí, kteří třeba i druhou generací žijí v táboře, čekají na svůj denní příděl, naprosto nic neplánují, vůbec se neptají, odkud se bere ta ryba a kdo ji pro ně ulovil a jen se množí. Když ryb začne ubývat, vidí jako jedinou možnost požádat, ať jich posílají víc, těch ryb. Tenhle tábor, lidé v něm, to jsou přesně produkty přístupu lidskoprávních organizací, jako například té, co ji šéfuje madam Liuová. Ten tábor zřídili v roce 1991 a dnes tam žije přes 300 000 lidí. Někteří se narodili těm, co se tam už narodili a pořád tam zůstávají. Čekají... na co přesně? V tom táboře se narodí průměrně 10 dětí denně.

Evropa, USA ani nikdo jiný nemůže do zemí třetího světa násilím narvat demokracii, stejně tak jako nejde nejlidnatější země světa živit a nechtít po nich vůbec nic, aby se mohli dál soustředit na rozmnožování. To nejlidštější, co pro ně jde udělat, je říct dost.

Každé Euro, každý dolar, co byl vynaložen na ty, kteří se vecpali do Evropy, tak to, co bylo vynaloženo na bezpracně servírované ryby pro dva milióny plaváčků za poslední dva roky, mohlo v Africe a na Blízkém východě opravdu pomoct stonásobku lidí. Ne proto, že bychom jim to dlužili, ne proto, že coby bohatší státy máme vůči nim nějaké povinnosti.

To pokud chtít budeme a pokud oni budou chtít pomoc přijmout. Můžeme je naučit prosperitě, ale budou to oni, budou to jejich ruce, které si tu prosperitu klidně i za částečně evropské peníze vybudují. Jinak umřou, netečně, a nehybně, pokud tedy nepočítáte sex, při čekání na rybu.

Jitka Přikrylová

blog.idnes.cz