Údajně máme vyprázdněné hodnoty …

Středa, 20. 5. 2015, 10:08 -

… případně vůbec žádné. Určitě jste to už slyšeli, typicky z úst pobledlých studentek něčeho humanitního, případně od publicistů a akademiků, kteří si obdivem těch studentek podepírají přilepšují ke gáži … 

Pláč nad absencí hodnot slyšíme z různých úst, jež nám skoro vždy současně podsouvají, že když nemáme ty hodnoty, měli bychom přijmout nějaké jiné – ideálně nějaké nekompromisní. Absenci hodnot nám vytýkají tu církevní preláti, tu třeba vášniví ekologisté. Nejnověji se takové ozývají v souvislosti s islámem. Protože nemáme hodnoty, bude pro nás cokoli, třeba i islám, lepší než současná prázdná ztupělost. Ocituji třeba prof. Stanislava Komárka, vedoucího katedry filosofie přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK („…imigranti nesdílejí naše hodnoty - proč by, proboha, měli…“) nebo Dr. Bronislava Ostřanského z Orientálního ústavu AV ČR („Já se přiznám, že pojem evropské hodnoty je pro mě poněkud vyprázdněný“). Odkazy zde (http://blog.aktualne.cz/blogy/stanislav-komarek.php?itemid=25201,a http://www.rozhlas.cz/radiowave/rozhovory/_zprava/hovoru-o-islamu-se-nesmi-zmocnit-stvave-facebookove-skupiny-rika-ostransky--1487531)

Je to samozřejmě pitomost. Pokud mantra o „vyprázdněných hodnotách“ o něčem vypovídá, pak jenom o těch, kdo s ní operují. To oni cosi postrádají, nechápou hodnoty lidí okolo sebe, možná jimi dokonce pohrdají, každopádně jim pak mají za zlé, že ne dost oceňují jejich komplikované duše. Je mně těch nešťastníků líto – a proto jsem se odhodlal něco o hodnotách napsat. Vím, že to nebude snadné, jako stárnoucí morous umím kritizovat či nadávat lépe, než chválit. Budu volně zaměňovat hodnoty západní, evropské a české a budu, protože jinak to nejde, spíš osobní než objektivní.

Mám hodně rád hory. Nejen strmé výstupy a dlouhé hřebenovky, na něž jsem míval víc sil před dvaceti lety, ale i úplně obyčejné rodinné výšlapy k populárním „obídkovým“ chatám, jakou je poblíž Budějovic chata na Kleti … a jakými jsou beskydské Pustevny, jesenická Švýcárna, krušnohorský Klínovec či orlickohorský Šerlich. Mám ta místa hodně rád pro atmosféru, jakou tam zakusíte o klidné podzimní či jarní neděli, kdy se na takovou chatu pěšky, na kole či lanovkou vypraví rodinky s malými dětmi, milenecké dvojice, partičky výrostků, vysportovaní mladíci v cyklistických trikotech … aby si tam, na terase, společně dali oběd a něco k pití, pod nohama se motají batolata a pejsci, mladé i starší ženy chytají bronz ze sluníčka, vládne dobrá nálada podpořená endorfiny vyplavenými během výstupu a zalitá chlazeným nebo naopak horkým nápojem. Lidi se k sobě chovají slušně – proč si navzájem kazit hezký den – a vy tam sedíte, koukáte po ženských, sledujete hrající si děti a lenošící chlapíky a říkáte si: Tohle že jsou ti nebožáci bez hodnot z fantazií našich intelektuálů? Užít si po troše fyzické námahy hezký čas na hezkém místě, v okruhu sice cizích, leč stejně naladěných lidí, zajisté jest hodnotou – i když nám  připadá samozřejmá.

K horské chatě se musí nějak dojít, a to mě přivádí k další tuzemské – či šířeji středoevropské – hodnotě. Kolik z nás si uvědomuje, že Česko se může chlubit jednou z nejhustších sítí značených turistických stezek na světě? (A skoro určitě nejlogičtějších a nejlépe udržovaných: německé a rakouské stezky jsou obdobné, ale nesmyslně a matoucně užívají jen jednu barvu, ty slovenské nebývají obnovovány tak často, zejména ne v odlehlejších oblastech.) Ty stezky někdo zřizuje, obnovuje, udržuje. Dělají to dobrovolníci (byť někým sponzorovaní), a ti se zase sdružují ve spolcích a klubech a ty spolky a kluby tady jsou kontinuálně od konce 19. století, všem režimům a módám navzdory, a stejnou kontinuitu vykazuje návazná infrastruktura, počínaje oblíbenými turistickými či čundráckými tábořišti a hospodami (to druhé pokud možno na dohled od nádraží) někde na Kokořínsku a konče technicky neuvěřitelnými vysokohorskými chatami a zajištěnými cestami na skalnatých útesech Karpat či Alp. To vše by neexistovalo bez lidí, kteří to vše vyhledávají a používají a dělá jim to radost. On čas trávený v přírodě, ať už s rodinou, partou přátel, v samotářském rozjímání nebo se spolužáky ze střední 50 let po maturitě je hodnota, a ne že ne. 

Turistické cesty zpravidla vedou přírodou, což souvisí s celou množinou dalších hodnot. Ochrana přírody pro přírodu samu (ok, taky pro lidské potěšení a zábavu, ale krom toho i pro přírodu samu) je hodnotou velmi nesamozřejmou, objevenou jen ve třech civilizačních okruzích – krom západního ještě ve východoasijském, s přimhouřením očí i v buddhistickém. Hodně jsme toho, po světě i u nás, zničili, zdevastovali, vyhubili – ale to nezápadní kultury také. Nás Evropany však včas napadlo, že to je škoda, a začali jsme s tím něco dělat. Africké, jihoamerické nebo sibiřské národní parky, programy na ochranu ohrožených druhů, přírodovědná muzea a naučné stezky, to vše jsou evropské kulturní exporty. Česko v tom všem nikterak nezaostává a to tvrdím jako byvší profesionální kritik tuzemské ochrany přírody, její občasné neefektivity, přebyrokratizovanosti, neschopnosti prioritizovat. Nebo si vezměte úctu ke zvířatům: Pro některé konkurenční kultury cosi naprosto neznámého, jak se přesvědčíte třeba nad fotografiemi zoologických zahrad v islámských zemích (nebo balkánských zemích, islámským přístupem kulturně ovlivněných). Srovnejte s tím, jak se v posledních letech mění k lepšímu podobné instituce v Česku.

Rodnou sestrou zájmu o přírodu je zájem o historické dědictví, ochrana památek a jejich obliba, sběratelství, ukládání a katalogizace všeho možného i nemožného – lidských výtvorů a samozřejmě i přírodnin. Hovadnosti islámských fanatiků nám v poslední době připomínají, jak nesamozřejmou hodnotou je naše posedlost starobylostmi. Pro západní kulturu pak je typické, že nás nezajímají jen naše vlastní pamětihodnosti (umělecká díla, písemnosti, přírodniny, jazyky…), ale i pamětihodnosti naprosto jiných kultur, včetně těch zaniklých, nebo nám nepřátelských. A ovšem, velkolepé sbírky velkých muzeí (stejně jako ty výše zmíněné botanické nebo zoologické zahrady) by nebyly bez mravenčí píle nespočtu amatérů, hobbistů, posedlých shromažďovatelů a popisovatelů mincí, odznaků, knih, starých tisků, motýlů a brouků, jakož i neméně posedlých pěstitelů kaktusů či orchidejí, chovatelů plazů či okrasné drůbeže. Ona charakteristicky západní posedlost shromažďovat, třídit, pěstovat, rozmnožovat a zušlechťovat cosi, co nenese žádný zjevný užitek, a tím vším předmět svého zájmu především poznávat, je hodnotou, kterou by kritikové západní vyčpělosti neměli přehlížet.

Jakousi podmnožinou pobytu v přírodě je skupinové páchání adrenalinových, riskantních až polo-legálních aktivit, neodmyslitelné od určitého věku a představující formativní zážitky natolik silné, že okolo nich vznikají celé subkultury. Jejich životnost může a nemusí přerůst teenagerská léta generace, jež s konkrétní aktivitou přišla. Ano, mám na mysli tramping, vodáctví, divoké táboření, motorkáře, všemožné festivaly pod širým nebem, celé spektrum vylomenin spojených s takzvanou „taneční kulturou“ (poslední by si zasloužilo samostatný text, který ale nikdy nenapíšu) … a jistě i mnoho dalšího. Antropolog v tom všem, byť jde o aktivity vnějškově odlišné, rozezná kmenové rituály, oslavu sounáležitosti s vrstevníky, ale i s  konkrétní lokalitou či dokonce abstraktní ideou. Vlastně vůbec nemusí jít o aktivity exotické – výprava venkovských kluků na taneční zábavu do sousední vesnice je totéž, a totéž je společně vypitý sud piva na břehu nejbližšího kačáku (samozřejmě s ohněm, někdy i s rožněným prasetem). Taky se to vůbec nemusí odehrávat v přírodě – podobný formativní vliv mohou mít a mají i „městské kmeny“, ať už jde o fotbalové fanoušky, sprayery, skejťáky, vyznavače hudebních žánrů a stylu odívání. Tím vším si prošel skoro každý, někdo i opakovaně v různých tlupách, na různých místech, v různých fázích života. Jsou ovšem i nešťastníci, kteří ničím z toho neprošli a právě podle nich „nemáme žádné hodnoty“.

Čas oponou trhnul, z osvaleného rebela stal se pupkatý tatík a tatíci s mamkami, jak známo, trávívají spoustu času na chatách a chalupách, případně zvelebováním zahrady a nedělním grilováním. Jak jsem tyhle aktivity svých rodičů nesnášel – omezovaly mě, coby puberťáka, od důležitějších aktivit, třeba přechodů slovenských hřebenovek, nebo osahávání děvčat v přestávkách mezi pitím piva. Nebyl jsem zjevně sám. „Vysoká kultura“ normalizačního období byla k českému chataření a chalupaření v lepším případě výsměšně shovívavá (např. Svěrákovy filmy), v horším případě nenávistně kritická (některé texty tehdejších disidentů). Viděla v tom, zčásti i právem, konformní eskapismus, rezignaci na činnost veřejnou a únik do soukromí. Jenže co jiného měli ti tatíci a mamky v té normalizační době dělat, než se stáhnout do soukromí, a co jiného má vůbec dělat řekněme rodina s malými dětmi, nebo naopak manželé s odrostlými a z hnízda vylétlými dětmi, když udeří víkend či věk důchodový? Tvrdnout v zaprášených městech? Užírat se v panelákových bytech? Vysmívané chataření pomohlo tomuhle národu přežít normalizaci, pomáhá mu nezbláznit se z dnešní, z kloubů vymknuté doby. Nemluvě o tom že i kritici, třeba ochránci přírody, přiznávají zejména chalupářům záchranu tradičního krajinného rázu v našich pohořích, nehledě na to, že kutilství spojené s těmito aktivitami udrželo v široké populaci řemeslnou zručnost – a ta se může hodit. 

Když už jsem u hodnot ryze šosáckých, zmíním ještě jednu „lidovou radost“, kterou jsem – jako správný intelektuál, rozervanec a duševní mučedník – po dlouhá léta povinně pohrdal. Mám na mysli konzum, konkrétně ten typ konzumu, který soukromě nazývám „luxus pro masy“. Opravdu dlouho mi byl cizí – byl jsem chudý, ideály měl jsem vznešené, i dívky okolo mě trpěly vznešenými ideály, vysokým vkusem a prázdnou kapsou. I odíval jsem se spíše v second-handech, moderní nákupní galerie pokládal jsem za nepřátelská území, po dívkách oděných nápadně, vyzývavě, koukal jsem sice chtivě, leč to bylo tak vše. Změnilo se to skoro skokem. K docentuře (a vyššímu platu) jsem si jako dárek nadělil dámu z lidu, ba co z lidu, z polosvěta, a objevil s ní kouzlo nakupování. Těžko popsat někomu, kdo ještě na prahu středního věku nevlastnil víc než jeden oblek a pár bot zároveň (a jehož partnerky na tom byly podobně), jak netušenou exotiku pro mě znamenaly třeba obrážení povánočních slev v dámské obuvi, nemluvě o obchodech s dámským spodním prádlem, parfumeriích či módních buticích. Až tam mi došlo, a bylo mi osmatřicet, tedy docela dost, že nabídka luxusu, byť laciného a konfekčního, umožňuje milionům žen – jakož i mužů - cítit se občas jako královny - či králové. Opravdu není banální, že obyčejné holky z barů a kanclů a fabrik se mohou občas cítit královsky, a ani to tolik nestojí. A nejde vlastně jen o nákupy, jde i o klimatizované kavárničky, a koktejly s blyštivými pimprlátky, a wellness-víkendy, a dětské koutky v kavárnách a nákupcích, a koženkové sedačky v taxících, a vůbec všechno to drobné pohodlí, dostupné aspoň občas většině lidí, které činí život taknějak příjemnějším. A jistě, nic z toho pro pravého intelektuála hodnotou není.

Poslední hodnotu si schovávám pro moralisty všeho druhu. Přinesl ji rozvoj internetu a přesvědčil jsem se tam, a nejsem zdaleka jediný, že lidi jsou schopni úžasné důvěry, dodržení slova, neprozrazení bližního, prostě reciprokého altruismu – i vůči naprosto cizím lidem. Mám na mysli erotické seznamky … a čety, a nasdílené sbírky čuňatých povídek, a blogy, a fóra…, prostě všechna ta internetová zákoutí, kde se lidi potkávají a seznamují jedině a pouze za účelem sexuálního hédonismu, „užití si“. Jsou to jedinci z konvenčního hlediska VELMI divní a přece nebo právě proto se k sobě chovají neuvěřitelně slušně. A není to jen tím, že „zájmové“ komunity stojící poněkud mimo oficielní obraz společnosti si umí vyvinout i efektivní nástroje vnitřní kontroly. Je hlavně tím, že hédonismus – vzájemné sdílení radosti – lze provozovat jen tehdy, když nejen berete, ale dáváte. No a umět si užít vlastní sexualitu a ještě u toho obdarovávat druhé je hodnota, a ne že ne.

----

No, a to je všechno. O ženě a dětech naschvál jsem nespal, to by pak bylo jen o nich. Kdo čekal Boha, Vlast a Národ, případně Svobodu a Právo, je zklamán. Pokud ty věci, které jsem vyjmenoval, něco spojuje, je to snad prožitek přátelství, opravdovosti, přírody … tvořivost, zvídavost, důvěra … pohodové každodenní radosti a občas nějaká ta vylomenina, aby člověk nezpohodlněl. Takový Karel Čapek kříslý 21. stoletím. Holt je to takové „vyčpělé“, řekl by Dr. Ostřanský.

Ještě mě napadlo, že jsem občas míchal „hodnoty“ a „tradice“, ale to dělají páni oponentové taky. A že možná různí starovlastenci chybují, když hledají Tradice ve všemožných Vynášeních Moran a Hodech a folklorních souborech… Spousta těch věcí, nad jejichž ztrátou občas žehráme, byla antikvární už v 19. století, kdy je národovci objevovali. Tradice, na které zapomínáme, je svět našich prarodičů a rodičů, tedy i ten předválečný tramping a stavby mládeže a chalupářská horečka 70. let… I to nás formovalo. I díky tomu jsme, co jsme. 

Martin Konvička

blog.idnes.cz

 

« zpět do rubriky