Řecku se pošklebujeme, ale i u nás bude hůř

Společnost infantilní a nemám na mysli jenom symptomy jako bezúčelné matlání displejů, tetování kůže nebo čmárání po zdech. Jde také o odmítání povinností, vynucování si péče, následování každého, kdo nabídne dávku nebo dotaci.

Česká politika připomíná loď, kde členové posádky místo provádění oprav zápasí, kdo bude poroučet u kormidla. Podle úsloví, po našem volebním období potopa, demolují zařízení i záchranné prostředky a do trupu dělají další díry. Stevardi štvou pasažéry proti sobě sliby o pohodlné plavbě do ráje s tím, že pod kotli se bude topit zavazadly těch druhých. V podstatě žádný z volebních programů ale nenabízí řešení hlavních problémů současnosti (o mizivé šanci ke změně zde http://vilembarak.blog.idnes.cz/c/467815/poucime-se-z-recke-tragedie-nebo-musime-prozit-vlastni.html).

Dluh veřejných rozpočtů dosahoval ke konci roku 2014 částky 1,785 biliónu korun (miliarda sem, miliarda tam, v těchto objemech to nehraje roli). Na letošek je naplánováno jeho zvýšení o dalších 100 miliard korun s výhledem pokračování, dokud se najdou hlupáci, kteří státní „cenné“ papíry budou kupovat. O jeho splacení nikdo nemluví a veřejnost je chlácholena pohádkou o trvale udržitelném zadlužování. Zřejmě se čeká, až veřejný dluh odmaže, když ne měnová reforma „model 1953“, tak hyperinflace. (O nesplatitelnosti dnešních dluhů zde http://vilembarak.blog.idnes.cz/c/457099/cekejme-krach-soucasny-statni-dluh-nejde-splatit.html). Zde stojí za upozornění snaha České národní banky o změnu vnímání dobra a zla. Za zlo začala vydávat deflaci, zvýšení hodnoty našich peněž a za dobro inflaci (růst cen, tj. znehodnocení našich peněz). ČNB se snaží jako v románu „1984“ George Orwella, vymývat veřejnosti mozky.

Průběžný důchodový systém není nic jiného než pyramidová hra. Jeho podstatu odhalilo nedávné znárodnění důchodů v Polsku. Zde stát sebral více než polovinu úspor. Dluhopisy, do kterých byly investovány, prostě zrušil, čímž dosáhl snížení veřejného dluhu. (Potom si kupujte státní "cenné" papíry). V rozsahu, v jakém byly úspory zabaveny, polská vláda slibuje (!?) v budoucnosti poskytovat důchod z průběžného systému.

Závazek k výplatě důchodů, v případě Česka v rozsahu 382 miliard korun (pro rok 2014), má stejný charakter jako povinnost umořit dluhopisy. Ke všemu v horizontu 20 let roční rozdíl mezi příjmy a výdaji tzv. důchodového pojištění dosáhne výše 140 miliard korun. Dnešní dluh Česka plynoucí ze závazku  budoucích důchodů jde odhadnout na 9 bilionů korun (náklady na výplatu všech penzí, dokud by poslední dnešní penzista nezemřel). Takže tuto částku můžeme směle připočíst k současnému státnímu dluhu. Až nebude na důchody, může nějaký soud rozhodnout, jako nedávno v Řecku, že jejich snížení není v souladu s Ústavou. Těžko se ale slovo změní realitu, respektive peníze tímto způsobem nevyčarují. Alespoň v Řecku nic takového nebylo zaznamenáno. A zdroje nebudou, a ne že budou.

Zdravotnictví je díky vědeckému pokroku stále nákladnější, ale reálně, z důvodu působení organizované bílé lobby, nejde reformovat. Každý výkon by měl být v době počítačů teoreticky evidován a dohledán, ale informace jsou tajné, nedostupné nebo se nepořizují. Vždyť elektronická karta pacienta není možná, protože lékaři se ubránili povinnosti mít v ordinaci internet. Prý ne každý z nich umí zacházet s internetem. Jenom čekám kdy řeknou, že nemusí umět číst a psát.

Do zdravotnictví se pouze přisypávají neexistující peníze (o fungování nekrytých peněz zde (http://vilembarak.blog.idnes.cz/c/457943/menove-manipulace-cnb-nepovedou-k-prosperite.html). Každé město musí mít nemocnici, každý lékař svoji ordinaci. Sebezbytečnější úkon zdravotní pojišťovna zaplatí, žádnou smlouvu s lékaři nebo nemocnicemi nelze vypovědět. Zmizely regulační poplatky ve výši 30 korun a hotel s plnou penzí s názvem nemocnice nestojí ani těch 60 korun na den (a LDN se naplnily odloženými babičkami a dědečky, vždyť už je to zadarmo; příbuzní si ale přichází za staroušky do nemocnice pro příspěvek na bezmoc http://www.mpsv.cz/cs/8#pp, který může dosáhnout až 12.000 korun, i když o jejich blízké pečuje stát z našich daní; jako v Řecku, jako v Řecku). Do budoucna můžeme očekávat, že v ordinacích a na operačních sálech budeme čekat déle a déle na více a více nerudnější (vyhořelejší) lékaře. Moderní léčebné postupy a léky nám budou odpírány a zemřeme dříve a bolestivěji.

Školství zbavené možnosti trestat produkuje rozjívence neuznávající pravidla. Bezmoc učitele Tkalouna, v podání Zdeňka Svěráka ve filmu Vratné láhve, zažívají kantoři skoro denně. Sokratovi (4 století př. n.l.) je připisován výrok: Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele. Optimista by mohl říci, že i po 2400 letech lidská společnost funguje. Jenže dnes jde opravdu do tuhého, protože základní škola je povinná, bez možnosti vyloučení a samotní rodiče, místo aby potomkům dali pár facek, tak je chválí za vzpurnost. I tygřice, pokud jsou mladí moc rozjívení, je chytne za kůži a zatřese s nimi. To aby věděli, že se některé věci nedělají. Lidské děti se bít nesmí a represe se budou stupňovat. Samozřejmě, že tento způsob výchovy se začíná odrážet ve společnosti (http://zpravy.idnes.cz/ze-svedu-vyrusta-narod-spratku-d3e-/zahranicni.aspx?c=A131102_143031_zahranicni_dam).

Byrokracii po roce 1989 pečlivě šlechtily pravicové i levicové vlády. Výsledkem je, že vyřízení povolení na stavbu domu trvá pět krát déle než jeho postavení a jediný ekologista je schopen 10 let blokovat otevření dálnice. V 21. století nejde na úřadech platit kartou a směle se vás zde zeptají, zda k žádosti máte koupené kolky, které se samozřejmě na úřadě neprodávají. Humorné na tom je, že banky co nevidět dostanou povinnost zřídit pro všechny občany, včetně bezdomovců, bankovní účty. Právě z důvodu vlastnictví karty.

Je vůbec otázkou, proč musím kamsi vůbec jezdit a úkon (přepis vozidla, vydání občanského průkazu, pasu…..), nejde udělat kdekoliv v Česku, když se údaje dají dokonce přenášet i elektronickou cestou. To kdyby někdo ze státní správy nevěděl.

Počmárané zdi a vlaky, poškrábaná a poleptaná okna autobusů, odpadky kolem nás, volně pobíhající a kálející psi, džungle na silnicích, svévolné užívání obecního i soukromého majetku (na obecním zaparkuje každý, ale svůj pozemeček ohradí páskou nebo kameny; ze svého uklizeného dvorečku trávu a odpadky hodím na obecní…), tohle vše v logice „špatného příkladu prvního rozbitého okna“ provokuje zločin. Všichni vidí, že stát rezignoval na vymáhání pravidel. Proč tedy nezkusit něco dalšího? Bezpečnost se stala Popelkou. Dávky a důchody dostaly přednost před policií a armádou. 

Společnost infantilní a nemám na mysli jenom symptomy jako bezúčelné matlání displejů, tetování kůže nebo již zmíněné čmárání po zdech. Jde také o odmítání povinností, vynucování si péče agresí nebo srdceryvnými historkami, následování každého, kdo nabídne sladké cukrátko. Sociální dávky a podpory (v) nezaměstnanosti musí jít pěkně v skrytu až na bankovní účet a běda je podmínit veřejnou prací. Potom zasáhne Ústavní soud vycházeje z premisy o nesnesitelnosti tuzemského života, což je urážka skutečně chudých ve světě i u nás. Proč tito lidé nestojí někde u okénka ve frontě? Ať je všichni vidí. Dříve přece sedávali na kostelních schodech. Nepíši to kvůli dehonestaci dávkařů, ale kvůli veřejné kontrole, kdo vlastně dávky pobírá.

Když stát kolabuje, zvyšuje svoji agresivitu vůči občanům, přitvrzuje daňovou progresi, rozšiřuje se okruh poplatníků a nakonec začne znárodňovat. Hroutí se zdravotní a sociální služby, bezpečnostní složky podléhají demoralizaci a individuální zločinci získávají volné pole působnosti. Nikdo si již nemůže být jist majetkem, zdravím a životem. Svět je jednou obrovskou ekonomickou laboratoří, kde se všechny tyto jevy buď v minulosti odehrály (Argentina) nebo odehrává (Řecko).

Nedávejme ale všechnu vinu politikům. Příčinou neustálého vytváření dluhů a stavu, kdy každý parazituje na každém, všichni rozhodují o všem a jedinec nerozhodujeme téměř o ničem, je degenerace demokracie. A bude hůř.

Vilém Barák

blog.idnes.cz