Proč je naše „moderní levice“ šátkem tak posedlá?

foto: en.wikipedia.org

Je to skutečně tóčo. Jakmile „ochránkyně lidských práv“, a chodící popření liberálně-demokratického odkazu Charty 77 a Listopadu 89, podpořila toleranci islámského šátkování na našich školách, a poté co blogosféra i novinové ankety v aféře odhalily spor o přípustnost radikálních islámských projevů – články PROTI Šabatové a šátkům vévodí v žebříčcích popularity zde na blogu iDnes i jinde – zatroubila na válečné polnice multikulturně-politkorektní, alias sluníčkářská, alias radikálně pravdolásková, Cosa-Nostra okolo Deníku Referendum. Je až perverzní sledovat, jak se na podporu Šabatové spěchá vyslovit každý, kdo chce na tuzemském sluníčkovém Parnasu něco znamenat.

Pár příkladů z mnoha

 Šátek dává [imigrantským, vykořeněným] dívkám psychologickou a kulturní sebejistotu, hidžábem zaplňují vakuum, ve kterém se v nové zemi ocitají, i když například ve vlasti zahaleny nechodily. Nemít domov v mládí v tomto případě znamená ztrátu vnitřní identity.
píše jakási Eva Kaličinská, údajně působící v Organizaci pro pomoc uprchlíkům
http://denikreferendum.cz/clanek/17193-satky-nebo-smrt

Za zásadní považuji svobodu vyznání. Jestliže je s vírou druhého spojen předpis nosit určitý oděv, a není-li tím ohrožena bezpečnost ostatních, nevidím důvod, proč bychom to neměli respektovat. Pokud dívky nutím k tomu, aby sáhly do základu své víry, uplatňuji na nich určité násilí.

píše třeba Tánička Fischerová, Sluníčko nejjasnější, a nějak se zapomíná pozastavit nad tím, že s toutéž vírou jsou spojeny i jiné radosti, třeba vraždy ze cti nebo džihád mečem, takže sahat někomu na tyto koníčky může být také „určité násilí“.
http://denikreferendum.cz/clanek/18659-anna-sabatova-je-clovek-na-svem-miste

 Veřejné projevení náboženské příslušnosti může naopak být prospěšné. Může poskytnout příležitost vést výchovně všechny zúčastněné strany k respektu vůči odlišnosti. Může dát podnět k seznámení žáků s náboženstvím a kulturou křesťanů, muslimů a Židů. Evropská tradice je založena na pluralitě a vzájemném respektu.

říká pro změnu Sluníčko nejteplejší, docent Ivan O. Štampach, a už si nějak neklade otázku, jak je toto „veřejné projevení“ (ve formě nezahalení) prospěšné třeba křesťanům a jezídům v dnešním Iráku, případně jak „veřejné projevení“ v podobě žluté hvězdy prospělo německým Židům.
http://denikreferendum.cz/clanek/18651-satkova-afera

Dalším důležitým krokem je změna přístupu většiny médií k zahaleným ženám. Je potřeba je přestat zásadně vykreslovat jako oběti, které čekají na osvobození od šátku.
podsouvá naopak odpůrcům šátků protokonvertikta Ivana Recmanová. Má kupodivu kus pravdy – vyzývavý muslimský oděv nosí nejedna islámská radikálka dobrovolně. Ovšem o to je to horší, neb tím dává jasně najevo, co si myslí o umírněných muslimskách, nemluvě o „nevěřících“.
http://denikreferendum.cz/clanek/18658-chranit-zeny-pred-svobodnou-volbou

To vše je ovšem čajíček proti Tomáši Jungwirthovi, analytikovi strany Zelených:

Ve vší nahotě se to [islámofobie] vyjevuje na tématu zahalování muslimských žen. Že se mladí a progresivní zástupci sociální demokracie – ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier či ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová – vyslovují pro zákaz nošení šátků ve veřejných institucích včetně škol, je znepokojivé, ale lze to snad stále svést na určitou nedospělost zdejší politické kultury. Že se na stejnou stranu barikády (a tedy proti názoru ombudsmanky Šabatové) postaví také zakladatel Ligy lidských práv Pavel Franc a její bývalý předseda David Záhumenský, to je ještě o něco silnější káva…

alias, už kádrují, už nestačí být obyčejný sluníčkář, musíte být prošátkový sluníčkář, jinak s vámi soudruzi zatočí, jako zatočil soudruh Gottwlad se zrádcovskou Slánského bandou.

http://denikreferendum.cz/clanek/18660-kdo-u-nas-haji-lidska-prava

Co to vše znamená?

Nejspíše ledacos... Bylo by možné opakovat teze o nenávisti „kulturních marxistů“ k evropské či západní kultuře a tradici, zejména pak k pracujícímu středo- či nízkostavovskému „buranovi“, který má rád svou rodinu, někdy i svou práci, těší se na víkend s přáteli a ze všeho nejvíc si přeje, aby mu snobští a v teoretických chimérách ztracení snobi z úřadů a kafíren dali svatý pokoj. Bylo by též možné psát o podivném meta-světě „nevládních organizací“, „nadací“ a „think-tanků“, zabývajících se vydáváním brožurek, pořádáním seminářů a objížděním konferencí, díky nimž se ty teoretické chiméry stávají meta-realitou, aniž by měly cokoli společného se životem a potřebami těch, jimž onen nevládko – nadačně – thinktankový průmysl údajně chce pomáhat. Bylo by to možné, leč napsáno už bylo dost.

Nadhodím vysvětlení jiné, provokativnější, s výše zmíněnými ovšem komplementární. Souvisí s  psychologickými pohnutkami aktérů, s jejich sexualitou.  

Islámský šátek (hidžáb) je symbolem podřízení, odevzdání se „bohu“, jakož i „kmeni vyznavačů“. Ještě více jsou takovými symboly závoj (nikáb) či burka – přidávají omezení osobního pohodlí (hůř vidíte a slyšíte, spousta běžných činností je stížená či vyloučená), jakož i depersonalizaci – na veřejnosti přestáváte být osobou, stáváte se kusem hadru, objektem. To vše jsou snadno průhledné „masochistické“ fetiše. Nevěříte-li, zeptejte se dívek, které s islámem koketovaly a našly odvahu odejít, zeptejte se aktivních členů konsensuální BDSM komunity, začtěte se do myriád „lechtivých“ povídek dostupných na internetu a pojednávajích o tématech únos – zajetí  – depersonalizace. Otevřete literární klasiku na téma ženské submisivity, Příběh slečny O, vrcholící depersonalizací hlavní aktérky.

V dřívějších textech jsem ukázal, že tyhle pohnutky nevadí, naopak si s nimi člověk může užít spousty legrace - pokud si jich je vědom, nedusí je v sobě a nenechá se jimi příliš vláčet. Rovněž jsem argumentoval, že životně postojová „pravicovost“ či „levicovost“ má psychosexuální koreláty a že to nejhorší, co se mohlo naší společnosti stát, bylo vzájemné izolování a znepřátelení „křehkých levicových intelektuálů“ a „drsných pravicových ranařů“ – protože nyní spolu vedou nevyhlášenou válku ti, kteří by spolu v ideálním stavu měli spát a plodit děti.

No a spor o islámské šátky je projevem právě tohoto sporu. Ta vášnivá oddanost, s níž se za šátky perou výše uvedení pánové a dámy, není vášní pro svobodu – je vášní pro sexuální fetiš. Oni by, zdá se, též rádi zažili nějaké to podřízení a odevzdání. Jenže autoritativní životní partner by je mohl přimět přestat nosit ty emancipované, světácké a všeznalé masky, které si tak pečlivě malovali na tvář. Ba co hůř, takový partner (či partnerka) by mohl mít zalíbení v „buranských a přízemních“ zábavách, třeba fotbale nebo nedělním grillování, zábavách jimiž tak okázale pohrdají. A to je nepřípustné, rozbilo by jim to pečlivě budovaný svět a kariéru. Katastrofa.

A tak jen boxují za podřízení islámské, ve kterém vidí, mylně, dostatečně světovou a „nexenofobní“ alternativu.

K dalšímu čtení

O širokém rozšíření „sadomasochismu“ a že na něm není nic špatného:
http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/356167/O-sadomasochismu-hedonismu-a-ctyricetiprocentni-mensine.html

A o tom, co se stane, když se ty věci tabuizují a necháme se jimi vláčet:

http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/357013/Frojde-na-tebe-dojde-zejmena-v-politice.html

Martin Konvička

blog.idnes.cz