Na hranicích Řecka s Makedonií byly dlouhé týdny a měsíce "uvízlí" běženci, jak píší média. Prý že jim přehradili cestu do jejich vysněné země. Teď je nelidsky přestěhovali dál od toho plotu, dál od Německa a oni jsou nešťastní.
Už si nevzpomínám na jméno, ale nějaký bloger tu dnes psal o rozdílech pohledu sluníčkáře a xenofoba. Přijde mi to jako výborný nápad a s dovolením to uvedu trošku v praxi.
Jestli sem nechodíte jen číst blogy, ale především za kvalitním zpravodajstvím, jistě vám neušlo, že iDnes vyslala na místo, kde se celá ta řecká lidská tragédie odehrává, svou chrabrou reportérku Aničku Bachorovou. Připravované uzavření provizorního a tolik kritizovaného tábora v Idomeni, přirovnávaného beze studu třeba i k nacistickým koncentračním táborům, a přesun jejich více než dobrovolně nedobrovolných obyvatelů do legálně zbudovaného migrantského tábora se neobešlo bez kritického pohledu těch, co mají za to, že Evropa tak nějak patří všem.
Připravte si k ruce papírovou krabici s kapesníčky, celou reportáž najdete ZDE.
Drama těch příběhů se dá shrnout do těchto bodů:
Nemají peníze, takže musí spoléhat na nuzné jídlo od vojáků a ovoce a mléko od dobrovolníků z Červeného kříže. Xenofob si marně vybavuje, kdy dostal něco zadarmo, pokud zrovna nebyly volby a čas gulášků a koblih.
Zem je pokrytá prachem, některá okna jsou rozbitá a pražící polední slunce prosvítá dovnitř skrze díry ve střeše, v podlaze jsou výmoly a stany jsou připevněné hřebíky vyčujícími několik centimetrů nad zem. Docela ošklivě postkomunistický pohled by byla rada odhodit cigaretku, přestat na chvíli civět do mobilu, vykasat rukávy. Požádat vojáky o kladivo, o koště, půl dne práce a vše je vyřešeno. Samozřejmě je ale třeba brát v potaz válečná traumata, rozbombardované budovy a vlastně rozmašírovaná celá města, všudypřítomné násilí a smrt. Protože jinak se na hřebík v podlaze nebo prach nějak nedokážu dívat jako na nepřekonatelný problém natož něco, co by za mne měl vyřešit někdo jiný.
Moc nejsem na psaní otevřených dopisů politikům, i když se tu na blozích tak hezky vyjímají, takže nebudu předstírat nějakou iluzi, že by si tohle z okruhu madam Merkel někdo měl číst. Pravda je, že vloni na podzim pozvala Syřany a s nimi i další, kteří se cítí být dost dobře Syřany.
Oni pořád chodí. Mají za to, že to mají slíbeno.
Bylo by fakt na místě konečně na rovinu říct, ať už přestanou. Zůstanou, kde jsou, Německo je nechce. Má jim férově do kamer vzkázat, že jejich mamá Merkel je chce solidárně přerozdělovat. Tohle žádný xenofob, populista nebo radikál říct do kamer nemůže. Neberou ho vážně. Ne že by to nezkoušeli.
To musí říct sluníčko nejsluníčkovatější, vítač všech vítačů, německá kancléřka.
A pak udělat něco s těmi, co už v tom Řecku jsou. Protože jinak se za pár měsíců ukáže, že tábory zbudované pro migranty zejí prázdnotou a oni se do toho Německa beztak nějak dostali. Je dost možné, že odmítnutí kvót do té doby ještě nějak podlehne inflaci nebo co a vyšplhá se ještě výš.
Jitka Přikrylová
blog.idnes.cz