O antropocentrismu v současné polopolitice

Antropocentrismus se objevil koncem 19. století v protestantském Německu a od začátku byl chápán rozporuplně. Dodnes si ho vypůjčují různé politicko-společenské nátlakové skupiny a přikládají mu nejrůznější významy. Podle běžně používané definice znamená antropocentrismus „sebestředný způsob myšlení, názor či postoj, podle něhož je člověk středem všeho, východiskem a měřítkem každého hodnocení a případně i cílem vesmíru“.

Dnes se objevuje antropocentrismus především ve spojení s nejrůznějšími ekologickými hnutími, které tuto teorii označují za zrůdnou. Na druhé straně jejich agresivní způsob „ochrany životního prostředí“ přitakává antropocentrismu, který v sobě skrývá tvrzení, že právě člověk je ten, který může rozhodnout co je pro svět správné či ne. A tak se chovají tito nepřátelé antropocentrismu v podstatě stejně jako jeho propagátoři, jen z druhé strany.

Antropocentrismus je především jen dogma přitažlivé pro nadšené mlaďochy vcházející do života s úmyslem udělat něco velkého pro svět. Jakmile začnou dospívat uvědomují si čím dál víc, že mimo člověka existuje ještě něco jiného, říkám záměrně jen jiného, neříkám vyššího i když se mi tento pojem dere na jazyk. Vedle nás existuje něco čemu nerozumíme a zdá se, že ani rozumět nebudeme. Jakoby tu bylo nějaké tabu. Člověk je asi vytvořen s určitými limity, které mu nedovolí vstup do oblastí jejichž existenci tuší. (Možná, že existuje ještě mnoho oblastí o kterých netušíme.) Z mých pozorování současné a nedávné společnosti ( v mém věku mohu hovořit minimálně o padesáti letech, kdy jsem plně sledoval svět kolem mne i ve mně) vyplývá, že to, co nejvíc současná společnost postrádá, je pokora a to pokora ke všemu, pokora vrostlá do všech našich činů. Toto zjištění mi nedovolí uvěřit v antropocentrismus.

Antropocentrismus je dobrý potud, pokud ho vnímáme jako povinnost starat se o svět bez nároků na odměnu, bez nároků na pýchu. V podstatě každý člověk, který s rozmyslem a pokorou pracuje, je antropocentristou, ale takový člověk může být i dobrým křesťanem nebo dobrým budhistou (a možná ještě něčím jiným). Současné dělení na ismy, proudy, postoje spojené s hektickým vymýšlením nových názvů (v tomto okamžiku si vždycky vzpomenu na Nové názvy navržené přírodě od Christiana Morgensterna až na to, že ty nové nejsou zdaleka tak vtipné) jsou jen maskováním vnitřní prázdnoty a možná i strachu z bytí.

Přihlašování či zatracování nejrůznějších názorových proudů je vždy nebezpečné a vede k dogmatismu. Lidé, co hledají svobodu se nemusí opírat o filozofická schémata. V současném světě se zdají být (asi) všechny filozofické spekulace zbytečné. Svoboda znamená krásu (řekl bych i volnost, kdyby to nezavánělo sobeckostí), ale svoboda také znamená risk, nebezpečí, zodpovědnost (možná tu především). A ještě jednu maličkost přidávám: svoboda není zadarmo. Pro svobodu se musíme vychovávat. A je to tvrdá výchova.

Milan Knížák

www.milanknizak.com