Odebírání dětí biologickým rodičům není ve skandinávském prostředí jen důsledkem rozbujelého sociálního státu, ale je třeba ho chápat v rámci historického úsilí o zlepšení „kvality“ populace a rasové hygieny. Dlouhodobě byla tato politika uplatňována vůči Laponcům a jejich dětem, které byly násilně umisťovány do internátních škol a bity, pokud mluvily svým rodným jazykem. Srovnání s českými chlapci, kteří nemají možnost stýkat se ani s rodiči a prarodiči, ani mezi sebou a žijí v oddělených nečesky mluvících rodinách, se přitom lze vyhnout jen těžko.

Snahy o skutečné šlechtění kvalitní populace však spadají až do 20. století, kdy Skandinávii zachvátilo eugenické nadšení inspirované nacistickými programy nejen svým obsahem, ale i názvem rasová hygiena. Norsko v tomto vývoji nestálo pozadu a jedna z prvních skandinávských laboratoří pro eugeniku a rasovou biologii (tzv. Winderen Laboratory) vznikla právě v Oslu. V letech 1929-1935 pak všechny severské země postupně uzákonily nucené sterilizace méněcenných složek obyvatelstva a v roce 1938 se přidal i Island. Na rozdíl od poválečného Německa, které prošlo denacifikací, během níž vzaly za své i eugenické programy, skandinávské státy se svými snahami vylepšit „kvalitu“ populace pokračovaly dál.

Ve Švédsku se nucené sterilizace provozovaly až do roku 1975. A nejednalo se o záležitost okrajovou a patrně ani ne tak zábavnou, jak by se mohlo zdát z románu Stoletý stařík, který vylezl z okna. Norské statisticky se mi nepodařilo dohledat, ale například švédský Státní institut pro rasovou biologii (Statens institut för rasbiologi), v 50. letech přejmenovaný na Státní institut pro lidskou genetiku, se spojuje s více než 60 tisíci případů sterilizací. Oficiální zpráva švédské vlády z roku 2000 k tomu uvádí, že mezi roky 1934 a 1975 došlo k 21 tisícům sterilizací jednoznačně vynucených. U dalších 40 tisíc stále existují dohady o jejich dobrovolnosti.

Nucené sterilizace ale samozřejmě nebyly jediným projevem eugenické snahy o zlepšení kvality populace. Například ve Finsku dostávaly švédštinou mluvící matky speciální podporu, protože měly údajně delší lebky a více nordické rysy než Finky se svými kulatými mongoloidními rysy. Tedy abychom to upřesnili, Švédky dostávaly podporu jen tehdy, pokud švédštinou mluvil i jejich manžel, geneticky narušené děti finsko-švédských rodičů se nepodporovaly. Tehdejší norská „věda“ mimo jiné ukázala, že děti vzešlé ze svazků plnohodnotných Norů (rozuměj s arijskými rysy) a Laponců (geneticky podobných Finům) mají méně symetrické obličeje, disharmonické rysy a hybridní kostru.

Jak souvisí historie norské rasové hygieny s případem dětí paní Michalákové? V dnešní době se samozřejmě už nehovoří o rasách nadřazených a méněcenných, skandinávské snahy o vylepšení „kvality“ populace však neskončily se zánikem programů rasové hygieny. Jen se přizpůsobily převažující ideologii a sociální změně zpochybňující, že za lidským chováním stojí geny a biologie. S postupem času se tak rétorika „za vše můžou geny“ přeměnila na heslo „za vše může výchova“. Pokud tedy norští sociální reformátoři v polovině 20. století věřili, že zajistí kvalitu populace tím, že ji očistí od geneticky méněcenných vlivů, dnes věří, že ji zajistí, pokud kulturně méněcenným skupinám zabrání děti vychovávat. A v ideálním případě tyto děti předají do rodin kulturně hodnotných, které budou děti vychovávat podle státem propagované ideologie a pravidel. Rasová hygiena tak byla nahrazena hygienou kulturní.

Jen tak lze vysvětlit chování norského úřadu Barnevernet, který se všemožně snaží minimalizovat kontakty českých chlapců s příbuznými, jejich kulturou i rodným jazykem a chlapce izolovala i mezi sebou samotnými. Jen tak lze vysvětlit paradox, kdy je Norsko na jedné straně otevřené imigraci, na druhé straně vysokému počtu imigrantů nedovoluje vychovávat vlastní děti, děti jim odebírá a předává do norských pěstounských rodin. Podle svědectví několika českých poslanců, kteří s paní Michalákovou v nedávných dnech navštívili norské úřady, místní policie nejen potvrdila, že při vyšetřování žádné pochybení rodičů nezjistila, ale policisté dokonce paní Michalákové popřáli, aby děti získala do nejdříve zpět do své péče. Norský úřad pro ochranu dětí Barneveret je však i přesto přesvědčený, že je pro děti lepší, aby žily v norských rodinách než se svoji vlastní biologickou matkou či příbuznými. Biologický vztah mezi rodičem a dítětem je z jejich hlediska nepodstatný, důležité je, aby dítě vyrůstalo v té správné kultuře, a tou bohužel ta česká v jejich očích není.

Na závěr: Kdyby někoho historie skandinávského hnutí opravdu zajímala, vřele mohu doporučit práce norského historika Nilse Roll-Hansena působícího na univerzitě v Oslu a člena Norské akademie věd a nauk.