Dopis papeži Františkovi nejen vyjmenovává důvody, proč se tito muslimové stali křesťany, ale zároveň se ptají papeže, proč má takový zájem o islám a islám staví na roveň křesťanství a zcela opomíjí, že muslimové nikdy nebudou respektovat křesťany jako rovnocenné věřící, zatímco papež František mluví o islámu jako o další cestě k bohu. Zcela jistě však to není cesta k Bohu křesťanů, protože jak správně tito konvertité říkají, ta cesta vede jen skrze přijetí Krista. „Protože Já jsem ta cesta, pravda i život“ (Jan 14:6)
Tito konvertité se ptají papeže; „Proč jsme riskovali svůj život konverzí ke křesťanství, když je islám podle papeže tak dobrým náboženstvím?“ Přitom je paradoxní, že tito konvertité se snaží papeže Františka několik let kontaktovat, píši mu dopisy, ale papež František zcela ignoruje varování a snahy těchto křesťanů, kterým hrozí smrt od jejích bývalých muslimských „spolubratrů a spolusester“ a na druhé straně papež František vyzdvihuje islám a islámské imigranty zatímco se ukazuje, že islám je větším ohrožením Evropy, než si byl kdokoliv donedávna připustit a zájem papeže Františka o pronásledované křesťany v islámských zemích je minimální.
Oproštme se od náboženského charakteru tohoto dopisu a zkusme si uvědomit co to znamená pro naší evropskou společnost, která více než na náboženství sází na svědomí jedince, různorodost, „svobodu“ náboženství a politických názorů, sexuální svobodu, rovnost pohlaví, mnohočetnost sexuálních orientací, rovnost příležitostí a rovnost před zákonem. Znamená to co, co řekl arcibiskup Mosulu Nonu Amela; „Naše současné utrpení je předehrou, které v blízké budoucnosti postihne i Vás Evropany a západní křesťanství. Myslíte si, že všichni lidé jsou si rovni, ale přijímáte čím dál více muslimů, kteří toto neuznávají. Pokud toto nepochopíte stanete se obětí nepřítele, kterého jste si sami pozvali domů“.
Myslím si, že například v Německu už to poznávají a jsou zděšeni, kolik muslimů je rozhodnuto nejen bojovat za islám jako jediný správný řád pro Německo, ale tako odmítají pluralitu demokracie. Odmítají rovnost před zákonem, rovnost žen. ech
Mnohokrát zaznělo v diskusích, že u nás žádný muslimové nejsou, že u nás nevybuchují auta, nevraždí se na koncertech a nejsou zde žádné no-go zóny jako ve Francii, Nizozemí, či Švédsku a přesto odmítáme islámské imigranty. Mám snad chápat tyto a podobné reakce nositelů „lásky“ jako konstatování, že odmítat imigranty můžeme, až zde bude stanné právo jako ve Francii anebo jejich postesk nad tím, že u nás to není jako ve Francii? Protože jejich logika je ve stylu „Očkujme se proti chřipce, až chřipku dostaneme“. Tedy žádná prevence. Prevence je dle jejich myšlení vlastně porušování lidských práv a kritika chování muslimů je znakem nepochopení muslimů a islámu. Chce se mi říci, proč mám chápat muslimy v Evropě a jejich požadavky a proč ne křesťany v islámských zemích a jejich diskriminaci, zvláště, když muslimové na rozdíl od křesťanů v islámských zemích požívají plných občanských práv daných z ústav evropských zemí?
V Evropě se bojuje proti jakýmkoliv náznakům nacismu a fašismu. Divné je, že už ne proti náznakům socialismu a komunismu. V poslední době se boj strhnul i proti „xenofobním“ a „rasistickým“ komentářům na sociálních sítích, přičemž xenofobní a nenávistné může být i jen pouhé konstatování pravdy jako tomu je ve Švédsku. Kam až tohle vše zajde? Copak je Evropa tak zdegenerovaná, že na jednu stranu bojuje za ženská práva a na druhou stranu ženám ty práva upírá, jen proto, aby neurazila muslimy? Vždyť je do očí bijící, že evropské feministky bojují za šátky pro muslimky, zatímco muslimky v islámských zemích by se šátků chtěly zbavit.
Tady se bojuje o práva muslimů v Evropě, která mají ze zákona a zároveň sekriminalizují křesťané, kteří odmítají dělat věci, které jsou proti jejich víře a náboženskému svědomí.
Jenomže tady nejde jen o křesťany, jde o všechny Evropany a Evropu jako takovou. Evropu, kterou vybudovali naší předci, Evropu, kterou se prohnaly levicové totality, nacismus a komunismus, ale která se dokázala vzedmout a proti tomuto levicovému šílenství bojovat. Bojovat nejen proto co dokázali její předci, ale tako pro buducnost svých dětí. Evropu, která byť po staletí byla ohrožována islámskými nájezdy dokázala odolat a ukázat islámskému světu kde je hranice naší tolerance. Ta hranice je svoboda a ne přizpůsobování se příchozím a vzdávání se vlastního životního stylu, aby příchozí neurazil.
Protože můj dům, moje pravidla.
