Jiří Vítek: Kam zmizelo skutečné vlastenectví, kdo je patriot a kdo je jen falešný Mesiáš?

Mnozí z nás pozorují, kterak se ve tmě topí pojmy jako jsou tradice, historie, kulturní dědictví, vlast, rodina, národ a mnohé další. šance zastavit tento úpadek je jen na nás, nečekejte na Mesiáše, fakt nepříjde.

Kam zmizelo skutečné vlastenectví, které by mělo začít na tom nejspodnějším schodě na dlouhém schodišti, které má jako každý dům svá patra. Musíme začít v místě kde žijeme, tedy pomáhat zlepšovat své okolí, dobrovolně pomáhat, organizovat společenské akce, zakládat například vlastenecká sdružení.

Tolik let zadupané vlastenectví musí projít znovu svojí evolucí. Bohužel v posledním roce se mnozí vlastenci snaží pouze nasednout do výtahu a co nejrychleji se dostat až do nejvyšších pater. Falešná představa, že vlastenec musí být co nejvulgárnější, nejagresivnější, aby dostal co nejvíce liků na Facebooku a měl co nejvulgárnější titulek na Parlamentních listech však devalvuje to skutečné vlastenectví a vrací vše o několik let zpátky. Vlastenectví se pro někoho také stává zajímavou akcií na kterou lze vsadit a pragmaticky podporovat a následně při úspěchu kasírovat, aby ne politika u nás je nejlépe organizovanou mafií, která je legálně financována ze státních prostředků-státních příspěvků. Například akcie strany Úsvit od začátku připomínají klasickou mýdlovou bublinu, která stoupala vzhůru, ale vlčáci se o bublifuk tak dlouho rvali, až jim praskla. Trochu mýdlové vody ještě zůstalo, ale mazlavou vodu na zemi už nikdo nenafoukne.

Pak tu máme vlastenectví, které se snaží svůj politický lesk vyleštit spoluprácí se zahraničím nebo přímo vzorem a kopírováním v zahraničí, to neustálé koukání za plot je pro nás historicky typické, všechny ty mezinárodní internacionály, komitéty nebo freundschafty a velké vzory, vůdce apod. A pak přichází ta naše snaha být ještě papežštější než papež, to všechno známe a máme tak trochu v sobě geneticky zakódované, je to jen takový urychlovač "vlasteneckého" sebevědomí, které však většinou čeká bolestivý poločas rozpadu. Už teď víme co následně přichází-vystřízlivění, zrada, pomluvy a konečné poraženecké a pokorné čekání na normalizaci.

A náhlému probuzení vlastenectví u většiny parlamentních stran, věnuji fakt jen jednu větu, jde jen další fintou na voliče, jak si v bahně pod sebe naházet pár blbců od kterých se jen odrazí znovu na pevnou zem za pomoci velkých bilboardů, velkých lvů a sněhových košil.

Je k smíchu, jak každý zakládá pohraniční stráž a domobrany státních hranic, ale v ulici před domem si neuchrání ani zadní sklo u automobilu, každý by chtěl držet minimálně samopal, ale stát na přechodu v reflexní vestě před školou, nebo v noci hodinu vartovat na konečné posledního autobusu s označením např.sousedská hlídka a doprovázet ženy, dívky v rizikových místech k jejich domu, to není tak hrdinské, ale tady to přátelé všechno začíná. Tady začíná ta první buňka, ten první schod. Buňka která na sebe bude nabalovat další a další nápady a iniciativy, až se stane tak silnou, že budou naše nejprve malé obce v komunálních volbách, pak města a nakonec si skutečně vygenerujeme dostatečné elity k řízení státu. A nemusíme u toho být jen vulgární bojovníci na sociálních sítích. Nebude to zítra, ale jednou si vezmeme svůj stát zase zpět, věřte, že pozdě ještě nebude.

Jiří Vítek 

blog.idnes.cz