Imunosuprese Evropy

 Podobenství, přirovnání a analogie sice nejsou nikdy úplně stoprocentně přesné, nicméně k vystihnutí podstaty sdělení jsou asi nejúčinnější. Začnu tedy podobenstvím. 

Když se má transplantovat nějaký orgán, třeba ledvina, tak je třeba zajistit, aby dárce i příjemce byli kompatibilní. Zjišťuje se kompatibilita krevních skupin, HLA antigenů a zjišťuje se, jestli leukocyty příjemce nelikvidují buňky dárce. Donor navíc musí splňovat mnohem víc kritérií „nezávadnosti“ než třeba dárce krve. I když je kompatibilita zajištěna, je třeba po transplantaci podávat imunosupresiva, aby nevznikla imunitní reakce příjemce proti transplantovanému orgánu a jeho odmítnutí hostitelem. Existuje dokonce možnost reakce štěpu (transplantátu) proti hostiteli. To se děje v případě, že transplantovaný orgán obsahuje imunitní buňky - lymfocyty, které začnou zcela přirozeně reagovat na cizí buňky nepřátelsky, vznikne zánět a může dojít až ke smrti příjemce. Nebezpečí reakce štěpu proti hostiteli je o to větší, když příjemce orgánu má sám farmakologicky potlačenou imunitu, aby nedošlo k odmítnutí transplantátu.

Takže ještě jednou to shrnu v jedné větě. Když do organismu transplantujete cizí orgán, musíte zajistit maximální možnou kompatibilitu v mnoha aspektech a musíte utlumit imunitní reakce příjemce, případně ozářením zlikvidovat imunitní buňky v transplantátu. Pak existuje vysoká pravděpodobnost (nikoliv ale 100%-ní) přijetí štěpu a zvýšení kvality života příjemce.

Analogie s imigrační strategií nebo politikou je nasnadě. Pokud chceme, aby hostitelská společnost přežila příchod imigrantů, je třeba, aby byli příchozí a domácí co nejvíce kompatibilní, tedy minimálně aby sdíleli stejné hodnoty, měli co nejpodobnější pohled na svět a uměli se spolu domluvit. Dál je třeba zajistit, aby mezi příchozími nebyli vyloženě nepřátelští jedinci, jejichž cílem je hostitelskou společnost zničit. Čím víc jich bude, tím větší je nebezpečí. Stejně jako se čemukoliv cizímu brání jakýkoliv organismus, vybavený imunitním systémem, tak se přirozeně cizímu brání každá společnost. Zatímco imunitní reakci chápeme jako přirozenou a potřebnou, přirozená obrana společnosti je nazývána xenofobií a je považována za největší zlo. Nicméně v případě transplantace je zapojení imunity proti štěpu nežádoucí, proto se potlačuje.

V případě imigrace je analogicky a logicky třeba potlačit tu xenofobii. A to se taky děje. Ve velkém a za peníze nás všech, v režii vlády, nevládních i neziskových organizací a různých výborů pro migraci při OSN a kýho čerta. Pokud by analogicky s příkladem transplantace byly dodrženy i další požadavky na kulturní a sociální kompatibilitu a na zajištění nepřítomnosti hostiteli nepřátelských jedinců, bylo by to asi fajn a došlo by k bezproblémovému přijetí imigrantů hostitelskou společností.

Realita je ovšem naprosto jiná. Příchozí s námi nesdílí ani podobný světonázor, ani kulturu a v případě muslimů s námi nesdílí ani pohled na ty nejzákladnější hodnoty. K naší civilizaci a společnosti cítí pohrdání a nepřátelství a z velké části neumí náš jazyk. Navíc jsou mezi nimi prokazatelně nepřátelští zločinci (třeba ti, co organizovali útok na srbsko-maďarský plot), kteří, pokud budou v Evropě přítomní, mohou kdykoliv zaútočit, sabotovat nebo verbovat další džihádisty.

Přes tuto naprostou nekompatibilitu se nám je sem snaží Evropská komise a Mama Merkel dovézt a navždy je tu ponechat. O úspěšné integraci nemůže být řeč. Jediné, co je z výše uvedené analogie důsledně aplikováno, je použití imunosupresiv – v našem případě má být lékem boj proti xenofobii a údajné nenávisti. Ten je aplikován v koňských dávkách. Je třeba říct naprosto otevřeně, že boj proti xenofobii není ničím jiným než snahou o potlačení přirozených obranných mechanismů společnosti. Bohužel, v kombinaci s naprosto nekompatibilním transplantátem – muslimskými přistěhovalci s příměsí ryzích džihádistů, se dá s vysokou pravděpodobností předpokládat hodně nepříznivý vývoj pro hostitele.

Bez nápravných opatření to skončí fatálně.

Jindřich Chmelač

blog.idnes.cz